Čepelová, Jašurek: Německá alternativa znamená škrtání sociálního státu

Pokud je dnes v Německu politická strana, které vývoj preferencí voličů dává důvod k velkému optimismu, je to Alternative für Deutschland (AfD), česky Alternativa pro Německo. Je jednou ze dvou politických stran, které posílily ve všech pěti zemských parlamentech, kam lidé v průběhu letošního roku mohli volit. Ve všech volbách dosáhla na dvouciferné procentní skóre, na sestavení vlády se ale nepodílela nikde. Na zemské úrovni se ve třetím roce od svého založení stává podstatnou opoziční silou.

Od boje proti euru k politické straně

Výsledky AfD v jednotlivých zemských volbách kolísaly mezi necelými 13 % v Porýní-Falci a více než 24 % v Sasku-Anhaltsku, což je zároveň nejvyšší dosud dosažený výsledek tohoto uskupení. Trend preferencí je ale po celé tři roky existence strany stoupající. S blížícími se spolkovými volbami, které se budou konat na podzim příštího roku, vyvolává posilování AfD na zemské úrovni otázky, co by přineslo její působení na úrovni spolkového parlamentu.

Zabývá se tím zcela viditelně i strana samotná. Z původně monotematického hnutí, v jehož základech stála kritika společné evropské měny a požadavek na její zrušení, respektive vystoupení Německa z eurozóny, se s přibývající agendou, kde velký prostor dostala otázka migrace a náboženského vyznání, stala letos v květnu standardní politická strana se všeobecným programem. Ten je svým záběrem a ambicemi skutečným politickým vyjádřením vůle vládnout.

Strana přijala základní – v českém prostředí bychom mohli použít pojem dlouhodobý – program na programové konferenci na jaře tohoto roku, vůbec první od svého vzniku. Dokument nabízí dostatečně široký tematický záběr pro spolkové volby – od základních hodnot přes jednotlivé resortní politiky až po speciální kapitoly věnované podpoře rodin, německé kultury a jazyka. Při odhlédnutí od hypotézy, že hlavní motivací voličů AfD bude rozhodný postoj strany k otázkám souvisejícím s migrací a islámem, dávají voliči AfD svým hlasem mandát pro několik dalších tendencí.

Příliš státu a žádné veřejné služby

Předně, východiska pro koncepci státu jasně říkají, že stát má být co nejštíhlejší, a pokud se má starat o jiné oblasti než bezpečnost, spravedlnost, diplomatické vztahy a správu daní, musí pro to existovat nějaký zvláštní důvod. AfD se doslova hlásí k tomu, že prověří, které činnosti zajišťované státem mohou být svěřeny soukromému sektoru nebo jiným formám. Ačkoliv v jiné části programu prosazuje, že každá případná privatizace musí být nejprve odsouhlasena v lidovém referendu, snaha o eliminaci pečujícího státu je patrná i v agendách jako bydlení nebo trh práce. Bydlení je v pojetí AfD především otázkou administrativního zjednodušení výstavby, politika na trhu práce pak má těžiště v podpoře neplacené péče – o děti nebo seniory –, tedy jistým způsobem vytlačování pečujících osob z formálního pracovního trhu.

S tím souvisí také koncepce veřejných služeb, kterou je v programu potřeba sbírat střípek po střípku. Například podporu matek na plný úvazek je těžké číst jinak než jako podporu vytlačení žen-matek z oficiálního pracovního trhu, protože se celý dokument o institucionálním zajištění, jeslích nebo školkách, vůbec nezmiňuje. O představách ohledně školství je možné alespoň zjistit, že školy mají být přísnější na výkony a důsledněji je ověřovat. Ještě zajímavější je však otázka, kdo a za jakých podmínek se má v pojetí AfD starat o péči o zdraví – kapitola věnovaná zdravotnictví totiž v programu chybí úplně. Dílčí odpověď snad může dávat daňová politika – snížením tarifních stupňů, omezením dědické daně a daní z majetku nebo zavedením společného zdanění manželů totiž nevyhnutelně dojde k výpadkům příjmu státu, které veřejným službám nevyhnutelně začnou chybět.

Proti genderu, OZE a politice

Nepřítelem ovšem není jenom stát. Program AfD také inkorporuje ideologické vymezení se proti genderové výchově a obnovitelným zdrojům energie. Přichází však rovněž s návrhem na omezení politické moci, a to jak selektivní podporou prvků přímé demokracie, tak především reálným omezením jejích institucionálních a finančních rámců. Příkladem za všechny je příslib boje proti existenci politických nadací nebo zrušení pravidel pro odchod seniorních politiků kombinujících rentu se zákazem výkonu některých funkcí. Příliš nepřekvapí, že je tato kombinace doplněna i o obvyklou tirádu prosazování právního státu a omezení korupce, na úrovni konkrétních nástrojů ale program oproti tradičním stranám v této oblasti není příliš inovativní. Právo se má prosazovat, spravedlnost musí být.

Zajímavá je pozornost věnovaná podpoře rodin, kterou se program symbolicky snaží dát do protikladu s politikou otevřenou migraci ze zahraničí. Nejlépe to vystihuje část nazvaná „vítací kultura pro nově narozené a ještě nenarozené“. Jejím nejradikálnějším opatřením sice je podpora služeb pro nastávající matky, aby si případný potrat mohly rozmyslet, ale samotný název kapitoly karikuje pojem „Willkommenskultur“ spojený s představou, že německá kancléřka pozvala do své země uprchlíky.

V programu AfD ovšem nalezla své místo i témata, která na své politické uchopení spíše ještě čekají, ať už jde o ochranu práv zvířat, důkladnější kontrolu kvality potravin a spotřebního zboží, ochranu osobních dat ve stále více digitalizovaném světě, podporu otevřených zdrojů nebo digitalizaci národní literatury.

Obavy z rostoucího obra

Z českého pohledu zůstává patrně nejzávažnější příslib, že dojde k omezení redistribuce prostředků na evropské úrovni. Jako stále ještě čistý příjemce evropských dotací to nemůžeme číst jinak než jako požadavek na jejich úplné zrušení. Vrásky na čele by nám také mohlo přidělávat to, že Německo chce chránit vlastní hranice, což by mohlo nakonec vyústit až v organické navážení uprchlíků za hranice naše. AfD se nelíbí ani koncept společné evropské armády, místo toho slibuje posilování vlastních sil a obnovení branné povinnosti.

Vedle toho je ale potřeba přemýšlet o tom, co by se s naším severozápadním sousedem stalo, kdyby ambiciózní program strany s prvky patriarchálního konzervativismu, ekonomického neoliberalismu a protestního hnutí proti všem a všemu skutečně dostal mandát k výkonu politické moci. Jen v letošním roce přibylo straně více než sto politiků – poslanců v zemských parlamentech. Žádná jiná strana nemá takové personální skóre, ačkoliv ve všech pěti volbách posílila také liberální FDP, její přírůstky v oblibě jsou řádově menší.

Noví lidé s politickými zkušenostmi jsou dobrým základem pro další volební úspěchy. Osobnost německé kancléřky nemá v tamní politice rovného konkurenta, což trápí všechny strany usilující o vládní zodpovědnost. Nové tváře mohou nabízet nový potenciál. V některých ohledech se tak snad nabízí poskytnout německým kolegům vhled do české zkušenosti z devadesátých let – příslib radikálního omezení státu a politiky, rozsáhlá privatizace, přepisování hranic mezi osobní svobodou a zodpovědností a destrukce veřejného sektoru jsou nakonec rysy pro devadesátá léta u nás typické. Možná už AfD čeká jen na svého Václava Klause.

Text původně vyšel v Listech 5/2016.