Gruber: Raději moře do každého kraje

Poslední dobou bojujeme proti kdečemu. Nenávidíme kdekoho. Těmhle bychom rádi upřeli tohle, druhým ono. Máme plné zuby Romů, protože hlučí a nemakají. Uprchlíků, protože nemakají a ještě nám k tomu kradou práci. Nikým nevoleného Bruselu, který volíme, a on nám pak něco diktuje, s čímž obvykle k vlastní škodě nesouhlasíme. Vlády, že vládne. Stran, že někomu straní. Žen, protože nechtějí dál dostávat od naší tradiční české národní kultury naplácáno na zadek. Zdá se, že máme všeho tak akorát po krk. A když by se konečně hodilo říct dost, tak tady žádný D. O. S. T. nemáme. Zkrátka mizérie a blbá nálada.

Rozplést takhle komplikovaný a mnohovrstevnatý problém není snadné. Přesto se jedno řešení všech našich starostí přímo nabízí. Potřebujeme moře. Moře dělá lidi šťastnějšími. Chvilku se cachtají a hned zapomenou na vše, co je trápí. Pohled na slunce zapadající do vln uklidňuje duši. Pár takových západů, a hned by se nám žilo lépe. Jenže kde to moře vzít?

Je tomu už pár let, co Karel Žlábek snil sen o českém moři, o tunelu k Jadranu a vysokorychlostní železnici v něm. Ačkoli projet tehdy vznikl z popudu ministerstva vnitra, nenašly se na něj peníze. Tak už to ostatně bývá, když se má konečně udělat něco pro lidi.

Nápadu na zbudování zbrusu nového českého národního moře bychom se však vzdávat neměli. Zajisté existují i jiné cesty. Stačí se rozpomenout třeba na Karla Havlíčka Borovského a jeho slavný geografický epigram. Nechlubte se, vlastenci, / není to věc řádná, / že neteče odjinud / do Čech voda žádná. / Točíme-li ze sudu / nedolévajíce, / zůstanou nám naspodu / brzy kvasnice. / Nechlubte se, nechlubte, / špatná je to sláva, / že vytéká do Němec / všechna česká šťáva. Národní buditel správně zpozoroval, že voda by byla, jen nám ji ti proradní Němci berou. Stačí vykoumat, jak si tu vodu u nás nechat, a začít moře napouštět.

Lze například vyjít z toho, že v Čechách máme dlouhodobě v oblibě beton. Kdybychom mohli, tak každé volné prostranství, každý plácek, louku i kus lesa utopíme v krásném šedém betonu. Ekonomika by rostla a krávy by si zvykly. Netřeba se v tuto chvíli zaobírat hlasy rýpalů, kteří upozorňují, že nejsme schopni postavit ani pár kilometrů cyklostezky. Národní moře si žádá úsilí a jsem si jistý, že právě na tomto dějinném úkolu se můžeme všichni sjednotit.

Plán je jasný. Vodu máme. Beton máme. A když to dáme dohromady, nemůže se nic pokazit. Stačí zkrátka vybudovat kolem našich hranic dostatečně vysoké opevnění, které by zabránilo úprku naší vody do zahraničí. A pak už jen napouštět. Jistě, úkol si vyžádá spoustu času, ale již příští generace bude sklízet plody naší práce. A spokojeně se cachtat.

Jako první dostane moře nejlepší hejtman Michal Hašek. Jihomoravský kraj se stane prvním krajem v celé Evropské unii, možná i na světě, na jehož území vznikne lidskou pílí a za přispění zlatých českých ručiček umělé moře. (Které ovšem do pár let od skutečného rozezná jen zkušený námořník.) Další kraje budou v přiměřeně rychlém sledu následovat. Nálada obyvatelstva se bude zlepšovat přímo úměrně rychlosti napouštění moře. Problémy, které nás trápí, budou postupně mizet pod hladinou. A před Vídeň jakožto nejlepší místo k životu se dostane i nejposlednější česká vesnička.

Nemůže být pochyb, že plán je brilantní a hraničí s genialitou. Žádné strasti, jen radosti. A to pro všechny. Poslední, kdo se svými starostmi zůstane nad hladinou, může vzít loďku, dopádlovat si do sousedního Německa pro azyl a užívat si spokojeného života poblíž nových a liduprázdných českých pláží. A naše moře bude mít ještě jeden primát: nebude slané. Žádné pálení očí, jenom dobrá nálada.

Text původně vyšel v Listech 5/2016.