Gruber: Nahradí nás roboti?

Debata o digitální revoluci a proměnách světa tak, jak jej známe, se v českém prostředí otevírá pomalu. Přesto již v některých textech byla citována známá studie autorů z Oxfordské univerzity Michaela Osborna a Benedicta Freye z roku 2013 The future of employment: How susceptible are jobs to computerisation? pojednávající o skladbě práce ve Spojených státech amerických, která tvrdí, že v nadcházejících deseti až dvaceti letech bude digitalizací ohroženo až 47 procent pracovních míst.

K podobným závěrům došla i studie evropského think-tanku Bruegel The computerisation of European jobs: Who will win and who will lose from the impact of new technology onto old areas of employment? z roku 2014, která se soustředí na členské státy Evropské unie. Podle jejích odhadů můžeme v Evropě v následujících desetiletích očekávat ztrátu 45 až 60 procent pracovních míst vlivem postupující digitalizace a robotizace práce.

Představa ztráty takřka poloviny pracovních míst mnohé vyděsila. Začalo se mluvit a psát, že lidská práce bude brzy zbytečná a nás všechny za pár let nahradí roboti. Nicméně zároveň se objevily texty, které závěry výše uvedených studií problematizují.

Jako příklad lze uvést nedávnou práci Melanie Arntzové, Terryho Gregoryho a Ulricha Zierahna The risk of automation for jobs in OECD countries, která byla publikována tento rok. Autoři významně korigují odhady Osborna a Freye a předpokládají, že v zemích OECD bude v následujících dekádách ohroženo pouze 9 procent pracovních míst.

Jeden z hlavních důvodů, které vedly k naprosto odlišnému odhadu počtu ztracených míst v důsledku digitalizace, je ten, že Osborne a Frey se zaměřovali především na možnost automatizace jednotlivých profesí, kdežto Arntzová, Gregory a Zierahn se podívali ještě o úroveň níže, tedy na jednotlivé pracovní úkony, které mohou být brzy zdigitalizovány. Zabývali se rovněž různými problémy (mj. etickými), které budou bránit rychlému zavádění nových technologií do praxe. A zároveň předpokládají, že bude spíše docházet k větší spolupráci člověka s technologiemi než k prostému nahrazování lidí stoji.

Přestože odhad ztráty „pouhých“ 9 procent pracovních míst je mnohem optimističtější než odhady dřívější, stále se bude jednat o výrazný zásah do struktur společnosti. Některá pracovní místa zmizí, stejně jako v minulosti zmizeli ponocní či lampáři. Jiná místa se radikálně promění. Po pracujících bude vyžadována větší flexibilita, schopnost využívat nové technologie, vyšší a vyšší vzdělání. Spousta míst se v důsledku digitalizace stane prekérními. Již dnes můžeme sledovat trendy „uberizace“ práce, rozvoj digitálních platforem a crowdworkingu a lze předpokládat, že budou i nadále pokračovat.

Úkolem pro následující roky proto bude nalézt taková politická řešení, která se s hrozbami digitalizace budou s to vyrovnat. Jejich cílem nesmí být technologický pokrok zastavovat, ale regulovat tak, aby nepoškozoval těžce vybojované standardy práce a ochrany pracujících.

Bude třeba rozpoznat jednotlivé aspekty digitální revoluce, získat dostatek dat o současném pracovním trhu a změnách, které na něm probíhají, sdílet statistiky a zkušenosti napříč Evropou a vést diskusi o možných formách restrikcí, regulací a zdanění, které by přesahovaly národní státy.

Na úrovni státu se budeme muset věnovat reformě vzdělávacího systému, posilování celoživotního vzdělávání a rozličných rekvalifikací, posilování sociálních systémů, aby byly schopny udržet ty, kterým digitalizace podrazila nohy, a také přepisování legislativy.

Avšak globální kapitál těžko zkrotí jednotlivé státy či státečky. Bez společné akce mu budou vydány napospas. Budoucnost a řešení těch nejvážnějších problémů, kterým budeme v souvislosti s digitalizací čelit, proto musíme hledat v mezinárodním společenství, pro Českou republiku je tímto společenstvím integrovaná Evropská unie. Evropská unie prostá nacionálních vášní, protekcionismu, daňového a mzdového dumpingu. Evropská unie, která bude skutečně vytvářet dostatečné záchranné sítě pro všechny, kteří se budou ocitat v nouzi či ohrožení.

Text původně vyšel v Listech 4/2016.