Proč nás umí zvednout ze židle konec spalovacích motorů, ale ne destrukce životního prostředí na planetě? Proč v nás vyvolávají nedůvěru malé decentralizované zdroje energie, ale na používání decentralizovaného internetu téměř k čemukoliv jsme si zvykli bez řečí? A z čeho pramení představa, že zájmy tuzemských zákazníků jsou totožné se zájmy místního průmyslu? V české veřejné debatě není těžké uspět s iracionálním příběhem či požadavkem, pokud je zasazený do „správných“ ideologických vzorců. Kde jsou jejich kořeny a jak se vlastně spřádá tento „univerzálně český“ příběh?
Nejprve pokus o důkaz, že tu skutečně máme co do činění s hlubšími a trvalejšími strukturami myšlení – tedy s ideologií – a že nejde jen o nějaké nahodilé výkřiky. Slova o podpoře exportu, energetické a potravinové soběstačnosti, stavbě dálnic nebo o modernizaci průmyslu najdeme konzistentně ve všech programových prohlášeních vlád za posledních třináct let. Snad by se dalo namítat, že se bavíme o „objektivních potřebách“ státu. Faktem ovšem je, že tato objektivita nemá základ v žádné studii, v žádném vyčíslení, analýze ani v ničem podobném. Neexistuje tvrdý ekonomický důkaz, že tyto priority jsou „objektivně potřebné“ pro český stát. Existuje řada důvodů si myslet, že jsou výhodné pro český průmysl.
A tím se dostáváme k ústřední postavě našeho univerzálního příběhu. Kdyby byl český průmysl živoucí osobou, oplýval by zázračnými vlastnostmi. Například by dokázal sytit státní rozpočet, zajišťovat tvorbu HDP, zaměstnávat lidi, ale ještě k tomu většinu toho, co vyrobí, levně prodávat místním zákazníkům, zatímco přebytky by výhodně zhodnotil v zahraničí. V čase nedostatku by vždy dal přednost místním potřebným. Ačkoliv by prodával většinu své produkce za dostupný peníz, měl by dost peněz na to, aby svým lidem platil dobře, inovoval by, stál by doslova na špici moderních technologií a rozhodně by nebyl zadlužený.
Totéž se dá říct o správné české elektrárně: je velká a spolehlivá, trvale dodává do sítě velký objem energie, aby nasytila potřeby neúnavného českého průmyslníka, přitom mu prodává elektřinu za hubičku a za hranice posílá, samozřejmě s řádnou přirážkou, jenom příležitostné přebytky.
Pak tu máme české dálnice: klíčovou infrastrukturu, do které musíme investovat dostatečný počet řádově vyšších desítek miliard korun ročně, jinak nebude mít průměrný český zaměstnanec jak dojet do továrny neúnavného českého průmyslníka a tam naložit na kamion nově vyrobená auta a další smontované zboží, které je potřeba opět po dálnici rozvést po celé zemi.
Zde je výjimka v tom, že česká auta jsou úspěšná v zahraničí, takže se tam bez problémů vozí, přesto máme představu, že většina nových aut z místní produkce se má prodat levně místním domácnostem (v současnosti se u nás skoro 8 z 10 nově vyrobených vozů prodá firmám). Výrobce automobilů ale záhadně i přes nízké prodejní ceny dokáže velmi dobře platit své zaměstnance a ještě masivně investovat do rozvoje moderních továren a technologií.
Goldoni? Spíš Ilf a Petrov
Že to celé vypadá jako goldoniovské libreto, které s každým dějstvím tak nějak samospádně směřuje k průšvihu, poprasku, kolizi a rozuzlení? Italská opera je pro univerzální český příběh možná až moc přímočarým vzorem, byť by míra emocí mohla naznačovat spřízněnost přes nemnoho kolen. Nabízí se tu ale ještě jeden literární žánr ke srovnání: sovětská satira.
Když oděští spisovatelé Ilf a Petrov nechávají nihilisticky rozšafného Ostapa Bendera otevírat na dobré adrese obchod s rohy a kopyty či instalovat do funkce sitzpředsedu Funta a tvářit se přitom neochvějně jako světák a muž mnoha úspěchů (přičemž Bender zároveň usilovně touží jen po tom, aby se mu podařilo utéct na Západ), nepostrádá to potřeštěnost a neudržitelnost vztahů v italských operách. Postrádá to ten moment rozuzlení, kdy se na fake přijde. A v tom je, zdá se, hlavní rozdíl a zásadní odlišnost legračního operního námětu a ideologie.
Při interpretaci slova „ideologie“ může nastat jisté nedorozumění – průmysl sám o sobě přeci není levicový ani pravicový. Nuže, v tomto textu je ideologie chápaná obecnějším způsobem jako sada nezpochybnitelných předpokladů, do jejichž rámců až následně zasazujeme veškeré ostatní informace. Nejde tedy primárně o „pravicovost“ nebo „levicovost“ (byť je každou ideologii možné zařadit na pravo-levé škále či škále mezi autoritářstvím a anarchií, konzervatismem a liberalismem). Jde o samotný poznatek, že jádro univerzálního českého příběhu vůbec nějaká ideologie tvoří.
Je-li naším nevyřčeným předpokladem, že smysl existence českého státu je zajišťovat výhodné podmínky pro masovou průmyslovou výrobu, pak se stávají odpovědi na některé otázky z úvodu o něco zřejmějšími. Zajímavá je ale i metoda, jakou například docilujeme stavu, kdy se boj za spalovací motory stává státním zájmem nejvyššího významu. Z libreta výše je patrné, že je nejprve nutné ztotožnit zájmy průmyslové výroby se zájmy spotřebitelů, zaměstnanců a tím i všeho lidu, který konstituuje moc ve státě. To není malý výkon, protože je k tomu potřeba překonat řadu zjevných ekonomických i logických argumentů (krom výše uvedeného poměru prodaných nových aut do domácností a firem sem patří třeba otázka, jak chce průmyslník zajistit své místo na světě do budoucna a v čem to hodlá oslňovat masy, když lpí na stoleté technologii a z trhu ho postupně vytlačuje nová konkurence).
Kouzelné „my“
Jako užitečný nástroj se v tomto ohledu jeví starý dobrý nacionalismus. Poskytuje totiž příjemně širokou kolektivní identitu „my, národ český“, do které se vejde stát, jednotlivec i průmyslník, argumentačně podle potřeby. Když pak hovoříme o „našem exportním průmyslu“ či „naší energetické soběstačnosti“, nabízí ono kolektivní „my“ každému milý důvod se poplácat po zádech za věci, o které se nijak nezasloužil, ba dokonce mu třeba v důsledku škodí. Tím se univerzální český příběh liší od prostého korporativismu. Už jsme dál. Když předseda druhé největší odborové centrály na protivládní demonstraci říká, že „Skopčáci skoupili všechny firmy“, nedělá to jako žluťák ve snaze kopat za svého zaměstnavatele. Jde o projev čistého nacionalismu.
Jestli je nacionalismus nutně něco negativního, o tom na stránkách Listů probíhala rozsáhlá diskuse v minulých měsících: debata o levici bez liberalismu je totiž příznakem toho, jak moc jsme si internalizovali nacionalistickou ideologii napříč politickým spektrem. V jádru celého problému stojí otázka, jestli je autentičtějším projevem lidství individuální zkušenost (a s ní i celá logika lidských práv), nebo naopak zkušenost kolektivní („my“ jako národ). Spektrum pozic mezi individuálním a kolektivním pojetím lidstva je ovšem širší, za všechny lze uvést současné úsilí OSN, které se ve jménu lidstva jako celku snaží dosáhnout aspoň nějakého zmírnění škod, jež způsobuje spalování fosilních paliv na životním prostředí, anebo taky globálních etických standardů pro využití umělé inteligence.
Do této roviny „kolektivně jednajícího lidstva“ ale náš univerzální český příběh zatím nedospěl. Zasekli jsme se na úrovni národa a zároveň v tuto chvíli nemáme na vybranou: ta ideologie tu je a má ohlas v myslích lidí. Ať budete volit, koho budete volit, kamkoliv chcete, volíte s tím i tuhle novodobou verzi „českého zájmu“. Pokud to cítíte jinak, výhledově nezbývá, než někam vstoupit. Nebo aspoň klást humanistické voličské otázky.
Článek Hedy Čepelové a Miroslava Jašurka původně vyšel v čísle 2/2023 dvouměsíčníků Listy.