01

Březen

0

Gruber: Digitalizace a budoucnost práce

Masarykova demokratická akademie

„Industriální společnost nastupovala s velkým příslibem, že měnícími se a zlepšujícími se způsoby výroby se budou potřeby lidí uspokojovat v nebývalé míře a strojní výrobou, automatizací a digitalizací se lidstvo osvobodí od biblického prokletí práce. V souladu s tím se stále tvrdilo a tvrdí, že nejvyšším historickým smyslem industrializace je vytvoření materiálního blahobytu při současné redukci k tomu potřebné pracovní doby. Díky výkonnosti vysoce technologického průmyslu člověk získá nejen univerzum věcí, ale i více svobody, sebeurčení a času.“

Konrad Paul Liessmann, Univerzum věcí

Na počátku industrializace lidé se stroji spojovali především obavu ze ztráty zaměstnání. Dělníci rozbíjeli stroje, protože jim braly práci. Až později začalo být vidět, že modernizaci výroby se nedá vyhnout, že věc, o kterou jde, je provést onu modernizaci tak, aby ji lidé v klidu přežili. Aby ztráta jedněch pracovních míst byla nahrazena vznikem pracovních míst nových. Později se začala prosazovat teze, že stroje mají lidem práci brát. Že ale potom, co ji seberou, budou lidé mít pořád nárok na stejnou mzdu. A že společně se mzdou budou mít čas na vzdělávání, chození do divadla nebo za děvčaty / chlapci. „Dělník dělníka z práce přeci nevyhodí,“ říká na to konto jeden z hrdinů Budovatelského románu nedávno zesnulého polského spisovatele Tadeusze Konwického (Listy 2/2015).

Očekávání spojovaná s mechanizací, automatizací a digitalizací dnes ovšem berou za své. Lidé pracují déle a intenzivněji než kdy dříve. Stírají se rozdíly mezi volným časem a prací. Jako společnost produkujeme čím dál tím více zboží. Vznikají nové služby, propojují se trhy, a přesto se ne a ne podařit, aby se rozdíly v příjmech i míře vlastněného majetku mezi lidmi snižovaly. Ty naopak v posledních desetiletích strmě narůstají do bezprecedentních výšin.

Práce v celé Evropě ubývá a nezaměstnanost roste. Kumulace světového bohatství v rukou jednoho procenta nejbohatších stále pokračuje a každým rokem stanovuje nové rekordy. Předpokládá se další narůstání stávajících nerovností a rozevírání socioekonomických nůžek. Očekává se, že práce – jakožto zdroje obživy – bude v následujících letech výrazně ubývat.

Alternativním životem za silnější kapitalismus?

Studie Budoucnost práce: Jak náchylná jsou pracovní místa k digitalizaci?, jejímiž autory jsou Carl Benedikt Frey a Michael Osborne z Oxfordské univerzity, už v českých médiích byla citována několikrát (viz např. Kateřina Smejkalová: Není sdílení jako sdílení, 5. února 2015, Deník Referendum, nebo Patrik Eichler: Digitalizovaná společnost bude danit stroje, 29. března 2015, Český rozhlas Plus). Dvojice z Oxfordské univerzity propočítává, kolik pracovních míst by mohlo zmizet v důsledku digitalizace. Předvídají, že v příštích dvaceti letech může jít až o čtyřicet sedm procent pracovních míst. Nejméně by digitalizace podle nich měla ovlivnit umění (potřebuje nejen zručnost, ale i emoci), práci ve stísněných prostorech (třeba výkopech pro kabely) a práci vyžadující velkou manuální zručnost (kde by se zatím nevyplatila).

Právě kvůli rozvoji moderních technologií dnes mnozí autoři mluví o digitalizaci, případně o Industry 4.0 jako o jedné z největších výzev, kterým kdy evropská (resp. světová) společnost vůbec kdy čelila. Rozvíjející se digitální revoluce bývá zhusta srovnávána s revolucí průmyslovou, která s sebou přinesla bezprecedentní změnu statu quo, nárůst sociálních nerovností a kumulaci kapitálu.

Důsledky digitalizace v oblasti ztráty pracovních míst přitom můžeme sledovat již dnes. Britský časopis The Economist uvádí v jednom ze svých článků jako příklady digitalizace internetové služby InstagramAirbnb.

Když byl Instagram před třemi lety prodán Facebooku za jednu miliardu dolarů, měl třicet milionů uživatelů a zaměstnával pouze třináct lidí. Firma Kodak, která ve stejné době zkrachovala, zaměstnávala takřka sto padesát tisíc lidí po celém světě. Instagram je přitom jen sofistikovaná služba na sdílení fotografií. S Kodakem byla spojená výroba a prodej fotoaparátů, filmů i potřeb na jejich vyvolávání.

Airbnb je internetová stránka, na které můžete po registraci a zadání základních údajů nabízet zájemcům ubytování ve svém bytě. Na jednu stranu si můžete myslet, že konáte antikapitalisticky, protože lidé z celého světa mohou bydlet u vás, a vy tak třeba snadno vyděláte na nájem nebo alespoň energie. Na druhou stranu ale služby tohoto typu poškozují provozovatele hotelů – ti totiž přicházejí o zákazníky, a tak v duchu kapitalistické logiky budou propouštět zaměstnance, snižovat mzdy nebo třeba zpoplatňovat hotelové snídaně, které byly dosud „v ceně“.

Doplnit jako příklady bychom mohli různé systémy na společnou jízdu autem, které připravují o výdělek veřejné železnice i soukromé autobusové dopravce. Ale mezi příklady, kdy digitalizace připravuje lidi o dnešní pracovní místa, můžeme zařadit i rozmáhající se samoodbavovací kiosky v supermarketech, na letištích nebo nádražích.

Ohlušující české mlčení

Digitalizace tak nejenom ohrožuje současná pracovní místa a prakticky nevytváří prostor pro vznik nových, ale zároveň dramaticky proměňuje podmínky práce. Vytváří-li nové „joby“, tak jde často o práci na dobu určitou, na dohody o provedení práce, bez náležité odměny. Digitalizace nejenže rozmělňuje rozdíl mezi pracovním a volným časem (například nevyžadovanou nutností být na e-mailu kdykoli, i během dovolené). Tlačí na větší a větší flexibilitu pracovní síly, která musí odpovídat pohybům kapitálu. Oslabuje odbory, možnost kolektivní akce a proces subjektivace člověka jakožto pracujícího. Zároveň se technologický pokrok často staví do opozice vůči demokracii. Místo překonávání jejích nedostatků by ji rád překonal jako systém a metodu správy společnosti. Přitom je-li velká část společnosti ohrožena nezaměstnaností vlivem digitalizace, nelze jí to dávat za vinu. Chybu je třeba hledat v politice, která na podobné strukturální společenské změny není připravena. Omezena krátkodobým plánováním není s to předjímat a připravit se na skutečné výzvy přesahující volební období.

V této souvislosti je třeba připomenout, že české odbory digitalizaci jako téma prakticky nezaznamenaly a odpovědná ministerstva se jí rovněž příliš nevěnují. Ve srovnání s dlouhodobou a intenzivní debatou v sousedním Německu je české mlčení ohlušující.

Očekává-li se ztráta prakticky poloviny pracovních míst, je třeba se zamyslet nad tím, jakým způsobem se k problému postavit. Především bude nutné vytvořit nová pracovní místa a proměnit vzdělávací systémy. Bude nutné v delší debatě nově popsat, jak se chceme vztahovat k práci. A přesměrovat občany a občanky do takových pracovních oborů, které bude v důsledku demografických změn nutné posílit – prakticky celou oblast péče – a které dokáží také nejlépe odolávat tlaku digitalizace. Současně by se měla otevřít otázka pracovní doby, jež by se při současném zvyšování platů a mezd měla systematicky zkracovat.

Britsko-německý politolog Henning Meyer v této souvislosti často hovoří o nároku na práci, kterou by měl zajišťovat stát. Jako výchozí bod nabízí unijní projekt garance práce pro mladé – Youth Guarantee. Vlády by podle něj měly garantovat práci pro všechny, kteří ji chtějí, a směřovat pracovní sílu do oblastí, které jsou dlouhodobě personálně podhodnocené.

To samozřejmě vyžaduje pružný systém vzdělávání a rekvalifikací, který bude s to reagovat na postupující technologický pokrok. I přes všechny hrozby nicméně může digitalizace představovat šanci.

Může naplnit odvěké touhy člověka, který předá práci strojům a získá volný čas a blahobyt. Současný vývoj k tomu cíli, zdá se, bohužel nesměřuje. Přinejmenším v České republice nikdo neví, co od digitalizace požadovat. I přesto ale platí, že probíhající technologická revoluce bude vypadat dle příslušných politických rozhodnutí. Pokud si tedy politika uvědomí, že má rozhodovat i v této věci.

 

Text původně vyšel v Listech 3/2015.

Ochrana osobních údajů