Čepelová, Jašurek: Musíme si promluvit o kapitalismu

Za poslední půlrok se objevilo hned několik zásadních zpráv, které ukazují, že je české ekonomické prostředí v něčem zvláštní. Nejde ani tak o indikátory jako vysoká inflace, nízká nezaměstnanost nebo rapidní prohloubení schodku veřejných financí v posledních třech letech. Jde o parametry a základní podmínky celého systému, ve kterém u nás obíhají peníze mezi firmami a lidmi. Kapitalismus v roce 2023 vypadá jinak, než vypadal v roce 1990, a není to jen důsledek české cesty privatizace. Kritická diskuse o tom, co je kapitalismus dnes, je tudíž víc než na místě.

První vlaštovkou byla výroční zpráva Národního kontrolního úřadu, ve které její předseda poměrně kriticky použil pojem „dotační ekonomika“. Lidově shrnuto, dotace se u nás sypou do tmy, bez kontroly jakýchkoliv přínosů, a to v takovém objemu, který nejspíš umožňuje přežívat i firmám, které by jinak musely změnit svou činnost nebo zavřít. Následoval zajímavý index časopisu The Economist, který Česko zařadil hned na druhou příčku po Rusku, pokud jde o objem peněz miliardářů v sektorech přímo navázaných na stát.

Jde o činnosti, ve kterých má stát celkem přirozeně silné slovo, protože jsou strategické nebo velmi nákladné – typicky je to energetika, doprava, stavebnictví, zkrátka to, čemu říkáme „infrastruktura“. Vysoká koncentrace miliardářů v ekonomických odvětvích, o kterých nepřímo rozhoduje vláda a (v lepším případě) parlament, znamená sama o sobě vysoké riziko korupce, proto se tomu říká „crony capitalism“, kapitalismus s posvěcením státu. V krátkém sledu nato se objevily dvě další zprávy, mediálně možná méně vděčné, ale zato analyticky velmi užitečné. Tou první byla závěrečná zpráva antimonopolního úřadu o tom, proč v Česku zdražily potraviny. Její závěry by se daly lidově shrnout jako „chlap je sice mrtvej, ale zločin se nestal“.

Soutěžní právníci zjistili, že je v sektoru potravinářství často oligopol a probíhá tiché přizpůsobování cen, které umožňuje efektivně přenést na zákazníka veškeré zvýšení vstupních nákladů. Nic z toho ale podle zprávy ÚOHS není protizákonné, takže je jakoby úplně v pořádku, že nakupující fakticky financuje podnikatelská rizika celé pověstné „vertikály“, na jejímž konci stojí jeho rohlík. Člověk jako spotřebitel zkrátka nic nezmůže.

Vzdělání nefunguje

Posledním závažným dokumentem, který píše velké otazníky kolem sousloví „kapitalismus v Česku“, jsou letošní doporučení Evropské komise ohledně integračního a reformního směřování České republiky v EU. Jen pro kontext – je to zcela pravidelný dokument, který Komise vydává každý rok a ve kterém se snaží podchytit, kolik evropských peněz sem putuje, co to v tuzemském prostředí dělá a jak by se to dalo zlepšit. Doporučení je celá řada, celkem nepřekvapivě třeba neplníme skoro žádné klimatické cíle, rostou u nás emise a máme jeden z nejméně energeticky efektivních průmyslů v Evropě.

Pro naše potřeby je ale zajímavé jiné zjištění: naše produktivita neroste, je nízká, a nepomáhá ani vyšší podíl vysokoškoláků. Rozdíl mezi ohodnocením vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaného zaměstnance je jeden z nejnižších v EU. Nefunguje tu logika „vzdělanější lidé = lepší pracovní místa“, respektive funguje jen na dělící čáře mezi základním vzděláním a jakýmkoliv vyšším. Ještě lapidárněji: naši vysokoškoláci velmi pravděpodobně pracují za absurdně nízké mzdy a není jasné, proč. Takže člověk jako pracovní síla – opět nic nezmůže.

Tohle všechno jsou reálné a daty podložené důvody, proč se seriózně bavit o stavu kapitalismu v Česku. Zatím toho moc schopní nejsme, diskuse se vede po morálně-abstraktních tužbách („já si přeju svobodu, ne totalitu“), méně o reálných zkušenostech, komparacích a datech. Přitom nejde zdaleka jen o akademickou či morální otázku. Jde o to, jak nám v praxi funguje jeden z pilířů celého porevolučního směřování.

Služby zadarmo vydělávají biliony

Náš současný politický a ekonomický systém předpokládá trh a volnou soutěž ve dvou hlavních ohledech. Za prvé v hospodářském smyslu, ochraně vlastnictví, právu podnikat (v rámci veřejnoprávních mantinelů) nebo si svobodně zvolit povolání. A za druhé v politice, která má být založena na volné soutěži politických stran a hnutí, tedy jakémsi trhu s politickými idejemi. Naše zkušenost s fungováním trhu v ekonomice tak přímo či nepřímo ovlivňuje standardy, kterými poměřujeme svobodu volby v politice a naopak.

Přitom přinejmenším v ekonomické části trhu je už delší dobu patrný trend, na jehož popis opravdu nestačí pojmy vyvinuté v rámci kritiky globálního finančního kapitalismu za poslední velké hospodářské recese v letech 2009–2013. Názorným příkladem může být společnost Meta, která provozuje bezplatnou platformu Facebook. Její uživatelé za přístup k sociální síti nic přímo neplatí, přesto patří společnost Meta (vedle třeba společnosti Alphabet provozující bezplatnou službu Google) mezi desítku nejbohatších firem na světě.

Její tržní hodnota se pohybuje kolem 11 bilionů korun (u Alphabetu ještě třikrát víc), tj. zhruba pět ročních rozpočtů ČR. A to primárně díky tomu, že dokáže doručovat reklamu 2,5 miliardám uživatelů (ano, jsou to miliardy, zatímco taková ČR má jen cca deset milionů obyvatel) po celém světě. Příjmy z reklamy představují přes 97 % všech příjmů firmy, která svým uživatelům poskytuje možnost zdarma vkládat obrázky, pocity, lajky, rozhořčené komentáře, vtipná videa nebo soukromé zprávy. Nejde si nepoložit otázku, čím jsou tyto služby zdarma vykoupené, pokud na konci stojí tak obrovské prostředky z reklamy.

Svobodné rozhodování ano, ale…

Odpovědí je naše soukromí a ve stále větším měřítku právě i možnost naší svobodné volby, jak té ekonomické, tak té politické. Zjednodušeně řečeno, čím méně platíme za vědomé rozhodování (to je to, když jdete do supermarketu s nákupním listem), tím více platíme za to podvědomé (to je to, k čemu vás motivuje obsah vašeho feedu, když otevřete Facebook). Fungování algoritmů a schopnost vás účinně přesvědčit, že právě toto video přesně vystihuje váš názor, je otázka, která by vystačila na samostatnou sérii článků.

Když ale zůstaneme čistě u ekonomických aspektů, slon v místnosti se jmenuje: kdo vlastně platí tu reklamu, proč a co jí sleduje? Nevíme. A nemůžeme tak ani objektivně posoudit, jestli je naše rozhodování pořád ještě víceméně svobodnou volbou, nebo jsme vlastně v situaci, kdy rozhodujeme mezi náklonnostmi, které si u nás někdo předplatil. A to i v politickém smyslu, na „trhu idejí“. Máme ještě možnost představovat si alternativy, a občansky tak formovat politický prostor, nebo jsme už jen odkázaní na nabídku (v lepším případě) kampaní politických stran a (v horším případě) finančně silných lobbistických skupin? Zmůže člověk jako občan a volič ještě tady aspoň něco?

Otázka svobodné volby by měla výsostně pálit každého, kdo se neváhá vymezit proti totalitním a autokratickým režimům, kdo odsuzuje diktátory nebo třeba bývalý komunistický režim. Idea kapitalismu a volného trhu (ale třeba i sociálně-tržního modelu, kterým je pověstné Německo) totiž svobodnou vůli a volbu inherentně předpokládá. V zájmu ochrany svobodné volby bychom měli být schopní střízlivě popisovat stávající stav, chtít lepší možnosti obrany, větší garance a kritickou diskusi o tom, jak se dá lépe vytvářet prostředí, kde rozhodujeme. Právě v tom nám ale aktuálně brání zdejší tendence každou debatu o kapitalismu automaticky převést na kulturní válku o antikomunismus.

Potřebujeme, aby člověk něco zmohl

Kapitalismus je v současnosti tou formou ekonomického zřízení, která se globálně prosadila. Jeho historicky zdokumentované alternativy v podobě komunismu, imperiální nadvlády cizího území, národního socialismu, náboženského fundamentalismu nebo státem řízeného developmentalismu se světově neprosadily, přinejmenším ne v takovém měřítku. Ale taky nejde o žádný historicky konečný účet a ani samotný kapitalismus očividně není neměnný. Dějiny neskončily a kromě kapitalismu jsou tu ve hře také pojmy jako demokracie a lidská práva, která vývojově s kapitalismem souvisejí, ačkoliv označují a definují jiné části společenského života než jen tu čistě ekonomickou.

Pro samotnou ideu svobodné volby jako definičního znaku kapitalismu by bylo mimořádně užitečné a potřebné, abychom se uměli bavit i jinak než jen metáním molotovových koktejlů v zákopové válce o antikomunismus. Tím spíš, když selhávání trhu a neregulovaný, neznámý objem reklamy (či dotací) bez známého (či zjištěného) účelu skutečně vede část lidí k příklonu do šedé zóny zmaru, podvádění a k politickým, ekonomickým i vědeckým představám, pro které prakticky nelze najít rozumný demokratický rámec. Přitom jak pro kapitalismus, tak pro demokracii a lidská práva potřebujeme, aby člověk něco zmohl a měl nějakou váhu.

Pragmatická debata o podobě a budoucnosti kapitalismu možná nenabízí takovou míru morálního uspokojení – zato pak na konci dne člověk může mít dobrý pocit, že pomohl popsat, posunout a změnit k lepšímu pravidla, co přímo ovlivňují život nás všech. Možná by nebylo od věci v rámci úsporných opatření poškrtat státní i osobní výdaje na kulturní války podobného typu. Třeba zjistíme, že je nám bez nich opravdu lépe.

Článek Hedy Čepelové a Miroslava Jašurka původně vyšel v čísle 3/2023 dvouměsíčníků Listy.