13
Červenec
0
Masarykova demokratická akademie
Válka na Ukrajině odstartovala proměnu německé politiky, kterou teď dokumentuje i vůbec první poválečná národní bezpečnostní strategie. Jak hluboká je to proměna a jak moc se máme bát budování nového vojenského monstra v našem sousedství?
Tři dny po ruské invazi na Ukrajinu 27. února 2022 německý kancléř Olaf Scholz prohlásil, že Německo stojí na začátku nové éry – v bodu historického obratu (Zeitenwende). Ve Spolkovém sněmu oznámil, že Němci dají 100 miliard eur do zvláštního fondu na zvýšení vojenských výdajů, zahájí masivní pomoc Ukrajině a odpojí se od ruské energie. Řeč byla přijata s úlevou doma i v zahraničí. Váhavost Německa už byla nesnesitelná. Konečně se starý obr probudil. Začala však tímto vystoupením opravdu zásadní proměna německé politiky? 14. června 2023 byla Scholzem v Bundestagu poprvé představena národní bezpečnostní strategie. Podobný dokument Německo doposud vůbec nemělo. Kdo se zmíněným textem prokouše, zjistí, že moc konkrétních odpovědí nedostane. Ani se nedá říci, že bychom byli svědky dramatické změny v dosavadní německé politice. I když svět vstupuje do nové multipolární éry, nemění to nic na tom základním – na zakotvení Německa v Evropské unii a NATO. Po útoku na Ukrajinu nejvážnější hrozbu samozřejmě představuje Rusko. Odlišně je pojednána Čína, o níž se ve strategii říká, že i když opakovaně vystupuje proti našim zájmům a hodnotám, zůstává naším partnerem, bez kterého nepohneme s hlavními výzvami současného světa. Obecně lze základ současné německé pozice popsat takto: Rusko, které jedná jako imperiální mocnost, se snaží překreslit hranice silou a znovu rozdělit svět do soupeřících bloků velkých mocností a sfér vlivu. Německo odmítá tento pokus přepsat podobu světa. Nejde ale jen o Rusko. Ruská agrese je pouze urychlením hlubších tektonických změn v mezinárodní politice. Německo nesouhlasí ani s tím, že svět musí skončit v nové studené válce. Vzestup Číny neznamená, že musíme izolovat Peking a pouze brzdit vzájemný obchod. Je nutné vést dialog a vytvářet rovné podmínky pro podniky a obchod. Jde-li nám o obnovu mezinárodního světového řádu a platnost mezinárodního práva, musíme obnovit aktivní roli Evropy v současném světě. Dokonce i silné transatlantické partnerství vyžaduje, aby Německo i Evropa hrály aktivnější roli.
Navrch huj, vespod fuj
Tohle můžete vzít jako nějaké staronové bla-bla-bla, anebo jako výzvu k něčemu opravdu novému. Museli bychom však odhodit pokrytectví. Evropská integrace byla vždy míněna jako odmítnutí geopolitiky – odmítnutí světa jako hry mocností. Ve skutečnosti to bylo ale „navrch huj, vespod fuj“. Evropské instituce vyhlašovaly principy demokracie, lidských práv a evropských hodnot a jednotlivé národní státy Unie mohly hrát ve světě pragmatičtější a cyničtější politiky. Chceme-li opravdovou evropskou politiku, tohle rozdělení už fungovat nebude. Německo si samozřejmě dobře uvědomuje, že obratem by pak měla projít nejen vojenská, ale i ekonomická, obchodní a zahraniční politika Evropské unie. Evropa by se měla také učit chovat jako světová mocnost, která pomáhá budovat světový řád pro všechny, kdo jsou ochotni respektovat Chartu OSN. Scholz také prohlašuje, že Evropa by se měla naučit komunikovat a kooperovat s dalšími státy světa pragmaticky a bez ideologických klapek. Pokud prý budeme striktně rozlišovat a kádrovat mezi demokratickými a autoritativními režimy, budeme přispívat k rozdělování světa. V multipolárním světě se naše schopnost jednat a kooperovat musí rozšířit za práh pouze přísně demokratických zemí. Musíme jednat se všemi, kteří stojí o respektování určitých pravidel mezinárodního řádu. Podle Scholze to chce víc pragmatismu a určité pokory. První Národní bezpečnostní strategie Německa je takovým opatrným pokusem formulovat tento nový přístup ve vojenské oblasti. Německo je čtvrtou nejmocnější ekonomikou světa po USA, Číně a Japonsku. Nejen v Evropě jsou bedlivě sledovány jeho ambice. Známý indický publicista Pankaj Mishra před pár dny napsal na Bloomberg, že německé tanky Leopard jsou opět na východě Evropy, jako byly před 80 lety německé tanky Tygr u Charkova a Kurska. Pamatuji si, že už v roce 2017 se nás na summitu NATO ptal německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel: „To si opravdu přejete, aby Německo utrácelo dvě procenta HDP za zbraně a armádu? Umíte si představit, co z nás bude za deset let?“
Nové německé monstrum?
Tyto rozpaky a váhání zřejmě v Německu nemizí. Opatrná je i nová německá Národní bezpečnostní strategie. Financování dvěma procenty HDP by se podle ní mělo dosahovat pouze v průměru za více let. Navyšování výdajů by se nemělo dít ze státního rozpočtu, ale doplňováním z dosud vytvořeného stomiliardového speciálního fondu. Zde navíc přichází Německo s něčím velmi inovativním. Právě proto, aby se nikdo nebál, že se země stane znovu vojenským monstrem, navrhuje prostředky z onoho speciálního fondu použít také pro budování společných evropských vojenských projektů. Zde lze vidět šanci i pro Česko. Na začátku 90. let se už Československo začalo přesouvat od výroby tanků k dodávkám komponentů pro německé automobilky. Nad německými automobilkami se dnes možná stahují mraky, ale zpátky bychom se třeba mohli zase vrátit ke společné výrobě tanků financované z německého speciálního fondu. Je to dobrý krok k tomu, abychom obranu evropského teritoria chápali jako společnou věc. Pravda – o evropské armádě už dnes nikdo moc nemluví. To je příliš daleko. Posilování evropského vojenského pilíře se má odehrávat v rámci Severoatlantické aliance. Existují ale tři různé perspektivy. Francie prosazuje strategickou autonomii, která vychází z toho, že zájmy Spojených států a Evropské unie nejsou vždy totožné. Francouzi si dobře pamatují na agresivní unilateralismus George Bushe juniora nebo kroky prezidenta Donalda Trumpa, který předvedl, jak lze použít zvláštní pozici amerického dolaru proti komukoliv, kdo nerespektuje americká rozhodnutí a sankce. Německo si netroufá mluvit o strategické autonomii, ale to neznamená, že nesní o větší evropské nezávislosti. Ve své strategii používá termín „strategická svrchovanost“. V klíčových otázkách musíme jít s Amerikou společně, ale existují oblasti, kde musíme mít možnost vyrazit vlastní cestou. Třetí perspektivu nabízí Polsko s pobaltskými zeměmi, podle kterých se naše vojenské strategie musí odvíjet od amerických, i kdyby byl prezidentem znovu Trump či jiný Belzebub. Za žádnou cenu se nesmí podminovat vedení Atlantické aliance Spojenými státy, ať už by nás vedly kamkoli. Do téhle debaty by se mělo Česko zapojit, protože v Evropě se nutně musíme sjednotit na tom, co chceme. Nejen svět, ale ani Evropa si nemůže dovolit rozdělit se do bloků. Musíme si naslouchat a sbližovat stanoviska. S Německem máme strategický dialog od roku 2015. Proto bychom se měli o strategických věcech naučit uvažovat společně. Není ideální, když v krizových situacích budeme reagovat každý po svém. Není dobře, když Německo své zásadní strategie formuluje bez dialogu s námi. Německa se nemusíme tolik bát, pokud spolu budeme mluvit.
Komentář Lubomíra Zaorálka původně vyšel 12. července 2023 v deníku MF DNES.
