04

Červen

0

Špidla: Udržet společnost pohromadě

Masarykova demokratická akademie

Některé studie zabývající se automatizací práce tvrdí, že v příštích desetiletích ubude až padesát procent stávajících pracovních pozic, jiné ale mluví jen o deseti procentech. Například podle Aarona Benanava z berlínské Humboldtovy univerzity stroje kvůli zpomalení růstu ekonomiky nenahrazují lidskou práci tak rychle, jak se předpokládalo. Jak se na to díváte vy?

Nikdo nemůže přesně odhadnout, jaký dopad bude automatizace na trh práce mít. Celý proces netrvá dost dlouho na to, abychom měli dostatečně otestované metodiky, od kterých se výsledky předpovědí často odvíjejí. Obecně se nicméně predikce pohybují mezi deseti až šedesáti procenty pracovních míst, sám bych tipoval čtyřicet procent, ale přesně to skutečně nelze říct.

Druhá věc je, že žádné souhrnné číslo nevystihuje situaci, protože je možné, že některé obory zmizí úplně, zatímco jiné se přemění. Například kočích nám už moc nezbylo, zatímco soustružníci se transformovali. Existují různé hypotézy, ale panuje shoda, že automatizace dopadne na jednotlivé země velmi odlišně a na Česko a Slovensko skoro nejvíc. Naše ekonomiky jsou totiž v mezinárodní dělbě práce ekonomikami střední kvalifikace.

Nízko kvalifikované práce tolik zasažené nebudou, protože jsou navzdory své náročnosti poměrně nerutinní. Skládají se ze spousty operací, které dohromady tvoří relativně pestrou práci. Její převedení na algoritmy proto není tak snadné. Navíc se ani nevyplatí. Automatizace se u těchto profesí podle všeho nedotkne rozsahu práce, ale zhorší její kvalitu.

Navštívil jsem například jednu továrnu na lité sklo, kde byl celý proces zautomatizovaný až na jednu místnost, kde pracovalo šest žen. Jejich práci nenahradily stroje čistě proto, že by musely fungovat při nízké teplotě, kdy zamrzá hydraulický olej, a lidská práce vyšla levněji než technické řešení.

Středně kvalifikovaná práce je automatizací ohrožená více, protože je často rutinní a současně se její nahrazení finančně vyplatí. Naopak u pozic, jako jsou učitelé, astronomové nebo i špičkoví manažeři, které jsou nerutinní, tvůrčí a vysoce kvalifikované a velmi těžko se algoritmizují, se předpokládá, že v zásadě zasažené nebudou. Samozřejmě je třeba si uvědomit, že i lidé s velkým nadáním a nerutinní prací žijí ve společenských souvislostech, které je mohou donutit věnovat se jiným věcem, například péči o blízké.

Z toho všeho plyne, že následky budou pro různé obory i země velmi odlišné a obecně velmi individualizované.

Působíte též jako poradce na ministerstvu práce a sociálních věcí. Jak je na tyto změny připravené Česko?

Mezinárodně patříme do lepšího průměru. Na ministerstvu už dávají dohromady odpovídající programy, takže určitá představa na strategické úrovni existuje, ale do účinného převedení do praxe máme ještě daleko. Je třeba si uvědomit, že digitalizace a umělá inteligence jsou obrovskou revolucí nejen pro dějiny lidstva, ale i pro dějiny přírody. V průběhu existence planety byla analytická inteligence vždy spojená se životem a její nynější vyčlenění do virtuálního světa bude mít naprosto zásadní důsledky.

Můžete některé z nich pojmenovat?

Lidská civilizace se až do renesance vyvíjela víceméně v kruhu. Nešlo o stagnaci, ale veškerý vývoj se odehrával čistě na obnovitelných zdrojích. Potom jsme najednou začali používat fosilní paliva, čímž jsme dali společnosti dodatečný zdroj, který způsobil exponenciální růst. Umělou inteligenci považuji za akcelerátor stejného významu, vnější zdroj, který do společnosti zasáhne takovým způsobem, že ji během pár desítek let nepoznáme.

Už jsme si uvědomili, že automatizace silně promění pracovní trh. Víme, že nejvíc ohrožené jsou středně kvalifikované, fyzické i intelektuální rutinní práce. Umělá inteligence dnes už dokáže napsat slušné texty, čímž vstupuje do dalšího, zdánlivě lidského hájemství. V rámci Masarykovy demokratické akademie také přemýšlíme, co udělá umělá inteligence s politikou – může totiž psát politické programy i vést debatu s voliči. Zřejmě se ale v lidských rukou uchovají ty činnosti, které jsou kombinací různých rutin, třeba i kvalifikovaná řemesla jako instalatérství.

Další oblastí je péče. Ta se neodbourá jako celek, pouze odpadnou některé její části. Digitalizace zredukuje těžkou fyzickou práci, jako je manipulace s klienty, a uvolní lidskou kapacitu pro skutečnou sociální práci a lidský kontakt. Ale protože práce s lidmi je náročná a naše sociální kapacita omezená, počet pracovníků v tomto sektoru zůstane buď stejný, nebo se ještě zvýší.

Jak by tedy měla vypadat reakce na přicházející změny?

Podle jedné studie Úřadu vlády existují tři scénáře. Buď neuděláme nic a dopadneme blbě, ztratíme konkurenceschopnost. Pokud zavedeme určitá ekonomická opatření, ale bez společenské reakce, HDP vzroste asi o dvě procenta ročně, národní bohatství se rozšíří, ale nezaměstnanost bude zhruba šestnáct procent. V případě odpovídající politické a společenské reakce bude růst stejný, ale nezaměstnanost zůstane na čtyřech procentech.

Musíme si uvědomit, že situace bude vyžadovat společenský pohyb, změnu v kvalifikacích i celém uspořádání společnosti. Člověk bude ztrácet význam jako producent, v tom ho ve velké míře nahradí stroje, ale zůstane jako konzument. Co se může stát, nám naznačuje starý Řím, kde byl otrok věcí, jež mluví – čili de facto robotem. Prostý lid se tím zbavil smysluplné práce a vládci mu museli dát chléb a hry. A stejně to dopadlo špatně. Stojí před námi velká společenská výzva, jak udržet společnost pohromadě a nenechat ji upadnout. Nemůžeme přesně předpovědět, co se stane, ale známe přibližné hranice budoucího vývoje; těm se musíme přizpůsobit.

Časopis The Economist predikce o úbytku pracovních míst nedávno kritizoval s tím, že udržují klamnou představu omezeného množství práce. Stroje podle něj zvýší produkci, čímž mohou vytvořit nová pracovní místa… Je podle vás stálý růst reálnou možností?

Myslím si, že ne. Dějiny nám coby určitá náhrada experimentu ve společenských vědách říkají, že technologický pokrok vždy snižoval rozsah lidské práce. Ta se samozřejmě proměňuje. Ale copak si na konci 18. století mohli dovolit, aby dvacet procent lidí pobíralo slušný důchod? Aby děti chodily do školy do dvaceti let a ženy šly na mateřskou dovolenou? Je tak vidět, že ke zmenšení celkového objemu práce došlo, ale zvládlo se to díky společenskému pokroku, který je podle mě i do budoucna možný.

Snad důležitější než umělá inteligence jsou však ekologické meze, které trvalý růst prostě neumožňují. Pokud na ně nedokážeme velmi rychle zareagovat, budeme muset zapomenout nejen na růst, ale i na společenskou stabilitu. Věřím, že je možný nerůst a život v kruhu jako před průmyslovou revolucí. Ten, ačkoli se odehrával z hlediska spotřeby energie udržitelně, přinášel pokrok ve své humanistické dimenzi.

Problém je, že se na současnou práci díváme jako na komoditu. Uznáváme jen takovou, která prochází trhem. A velmi nepřátelsky se díváme na ty, co nepracují v tržním systému. Kromě tržní práce přitom existuje lidská činnost, kterou můžeme nazývat prací, protože má užitnou hodnotu, ačkoli na trh nevstupuje. Když uvařím v hospodě, je to práce, když uvařím doma svým vnukům, formální práce to není. Přitom všechny operace i materiál jsou v obou případech stejné.

Existuje ohromné množství činností, které jsou nutné k reprodukci lidské společnosti, ale nejsou položkou na trhu, a proto je jako práci neakceptujeme. Některé odhady hovoří o tom, že přibližně polovina národního bohatství je výsledkem této neformální práce. A ve chvíli, kdy lidé přestanou mít v důsledku automatizace význam jako producenti komodit, budeme muset pojem práce rozšířit a směřovat k její dekomodifikaci. Práce v takové podobě má velký objem a skutečně ji nelze příliš zredukovat, protože se odehrává ve formě lidského vztahu.

Promýšlení jiných možných světů – kam dnes patří i ekonomika nerůstu, základní nepodmíněný příjem nebo třeba společnost bez práce – je něco, co se v reakci na technologický vývoj periodicky opakuje už od 19. století. Proč by zrovna nyní měly takové alternativní vize uspět?

Globální vývoj stále pokračuje a vytváří nové možnosti. Globalizace, ze které jsme někdy nervózní, je také starý proces, svět byl vždy do nějaké míry propojený. Technologické výsledky ale další vývoj urychlují a umožňují věci, o kterých jsme dříve neuvažovali. Sen o létání známe již z řeckých bájí.

Nicméně nemyslím si, že přijde společnost bez práce. Celá lidská kultura je založená na etice práce, podle které má být člověk užitečný společnosti. Společenský vztah se zde zakládá na vzájemné pomoci při naplňování potřeb. Odbourání takového chápání by pro naši společnost bylo příliš znejisťující. Také si uvědomme, jak složité sítě musíme udržovat pro každodenní chod věcí. Pokud bychom etiku práce odmítli, myslím, že by společnost nebyla schopná kooperovat a v tom okamžiku by zanikla.

Když vezmeme za svou koncepci rozšiřování pojmu práce na netržní činnosti, tak etický a filosofický základ, na kterém společnost stojí, udržíme.

Nejsem zastáncem základního nepodmíněného příjmu, nýbrž základního podmíněného příjmu spojeného s představou dekomodifikace práce. Podmíněný příjem by dostávali lidé i za činnosti, jako jsou vzdělávání, rekvalifikace, zlepšování životního prostředí či péče o blízké. Postupně se tak můžeme dostat k oblastem, které jsou prací ve smyslu užitné hodnoty a patří k reprodukci společnosti, ale neposkytují životní základnu prostřednictvím trhu. Vyhnuli bychom se tím mimo jiné velké etické námitce, že někdo bude dostávat příjem za nic.

Je čas nad takovými změnami uvažovat.

Rozhovor původně vyšel v Salonu Práva, on-line pak 3. června 2021.

Ochrana osobních údajů