18
Srpen
0
Masarykova demokratická akademie
Jeden z hlavních dramaturgických motivů největšího německého festivalu world music v Rudolstadtu v roce 2018 měl název Nie kämpft es sich schlecht für Freiheit und Recht/Arbeiterlieder: Vom Kampfgesang zum Protestsong (Nikdy to není špatný boj za svobodu a právo / Dělnické písně: Od bojového popěvku k protestsongu). Nevznikl bezdůvodně. Právě Německo se svými dramatickými dějinami – a to v oblasti nejen nacionální, ale stejně tak i sociální – se stalo jevištěm, na němž se odehrávaly prudké boje za zlepšení podmínek chudých pracujících, tedy především dělnictva. V těchto bojích a protestních hnutích hrála od 19. století významnou roli píseň, která spojovala utlačované. Píseň, která formulovala jejich názory a požadavky, píseň, která je vedla do ulic.
Německá dělnická píseň je symbolem nejen boje za lepší životní podmínky a respektu k člověku, ale také představuje kulturní plod té vrstvy německé společnosti, která nebyla sužována jenom primitivním kapitalismem, ale byla později pronásledována i nacisty. Nacisté při své cestě za mocí likvidovali brutálně a důsledně nejen své politické odpůrce, sociální demokraty a komunisty, ale také představitele dělnictva a odborového hnutí. Tím ještě před začátkem své válečné expanze zdecimovali velkou část německého národa, která nesdílela jejich ideologii rasové nadřazenosti.
Zpěv dělnických písní v Německu od 19. století a pak až do 30. let 20. století byl natolik významným kulturně-historickým fenoménem, že jej koncem roku 2014 zařadilo UNESCO na seznam světového nemateriálního dědictví. Oficiální název v seznamu zní Zpěv písní německého dělnického hnutí (Singen der Lieder der deutschen Arbeiterbewegung).
Slovo zpěv je zvoleno záměrně, protože jednak šlo o důležitý fenomén společného zpěvu a potom, korpus německých dělnických písní není jednolitý: Písně vyjadřují – podobně jako v případě českém – životní pocit znevýhodnění, útlaku těch, kteří jsou závislí na mizerných mzdách, ale také jejich vůli bránit se a bojovat o lépe zajištěnou budoucnost. Avšak nemají jen bojovný charakter, najdeme mezi nimi satiru, bezprostřední výraz smutku, vědomí mezinárodní solidarity a touhu po svobodě a po míru. Mezinárodní ráz dělnického hnutí se odrazil i v přejímání a překládání známých písní z ciziny – příkladem tu může být původně francouzská Internacionála nebo Bella Ciao (Sbohem, krásko), což je italská lidová píseň spjatá s antifašistickým hnutím.
Písně pracujících a jejich interpretace dosáhly v době svého velkého rozmachu během prvních dekád 20. století značné literárně-hudební vyspělosti. Podíleli se na nich i věhlasní literární autoři jako třeba Bertolt Brecht.
POČÁTKY DĚLNICKÉHO ZPĚVU
Dělnické písně byly protestsongy 19. a raného 20. století. Vznikly v souvislosti s počátkem průmyslové revoluce a zpívaly je miliony lidí. Pokud máme nějak vyjádřit jejich společenský význam a postavení, tak svým způsobem stály v opozici ke společenským písním z koncertních sálů a společenských akcí, které komponovali skladatelé jako Franz Schubert, Johannes Brahms nebo Richard Strauss. Tyto umělé písně zrcadlí společnost jakoby „shora“, z pozice dobové vysoké kultury. Dělnické písně odrážejí svět zdola, z perspektivy chudých příbytků, tvrdých životních i pracovních podmínek. Šířily se podobně jako tradiční lidové písně nejdříve ústním podáním a posléze skromnými publikačními prostředky.
Jedna z nejstarších dochovaných dělnických písní nás vrací k povstání tkalců ve Slezsku v roce 1844. Během svého šíření získala název Hrdelní soud – Das Blutgericht a odráží zoufalství lidí, jejichž mzdy byly snižovány tak, že už nebyli schopni se uživit. Zachovalo se několik znění této písně v mnoha strofách, přičemž autoři zůstali anonymní, a to nejen proto, že to nebyli umělci, ale především proto, že byli pro vrchnost nebezpečnými buřiči, kteří volali:
Ihr seyd die Quelle aller Noth,
Die hier den Armen drücket,
Ihr seyd’s, die ihm das trockne Brot
Noch vor dem Mund wegrücket.
Jste zdrojem vší bídy,
která utlačuje chudáka,
vy jste ti, kteří mu suchý chléb
odstrkují ještě před ústy.
Was kümmert’s euch, ob arme Leut
Kartoffeln satt könn’n essen,
Wenn ihr nur könnt zu jeder Zeit
Den besten Braten fressen.
Copak vás zajímá, jestli se chudáci
najedí dosyta brambor,
když vy si můžete kdykoli
žrát nejlepší pečínku.
To byly výhrůžky, které se obracely ke zcela konkrétním továrníkům: Označovaly je za katy a jejich služebníky za dráby. Když jednoho z tkalců za zpěv této písně zatkli, vypukl davový hněv. Skupina mužů zpustošila továrnu a vily a zaútočila i v sousedních místech. Podle policejních zpráv z června 1844 po intervencích pruského vojska bylo 11 mrtvých, 26 zraněných a 112 zatčených. Nejméně 60 tkalců pak bylo odsouzeno k pobytu v káznici v délce až 6 let a vůdcové byli navíc potrestáni 20–30 ranami bičem.
Na rozdíl od jiných dělnických povstání tehdejší doby vyvolala právě tato událost širokou politickou debatu a poprvé došlo k reflexi sociálních protestů. Píseň vzbouřených tkalců se objevila v mnoha novinách a jako jediná dělnická píseň nepřímo vstoupila i do vzdělávacího procesu. Nejvýznamnější německý dramatik přelomu 19. a 20. století, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1912) Gerhard Hauptmann ji zpracoval ve svém dramatu Tkalci (Die Weber, 1892). Píseň Hrdelní soud vykazuje všechny rysy lehce zapamatovatelné a pronikavé jarmareční písně: jednoduchá melodie (zpívala se na nápěv obecně rozšířené písně Das Schloss in Österreich / Zámek v Rakousku), stále se opakující motiv, to vše zajišťuje maximální účinnost sdělení.
Přibývající masová chudoba jitřila široké vrstvy obyvatelstva. Hlasité požadavky inteligence, která chtěla dosáhnout svobody projevu, zřízení jednotného národního německého státu a jedné ústavy, nenacházely širší odezvu mezi masami. Většina Němců trpce zažívajících chudobu se nezajímala o politické teorie, nýbrž o to, jestli bude vůbec mít co jíst.
Navzdory prvním úspěchům revolucí z let 1830 a 1848 byla získaná demokratická práva znovu rychle omezována. Vedle toho prudce rostla průmyslová produkce a její nová centra přitahovala masy lidí z venkova. Nevzdělaní potulní dělníci selského původu a městští řemeslníci byli základem nové společenské vrstvy – proletariátu. Kdo byl nucen žít pouze ze své pracovní síly, byl vydán majitelům továren všanc. Muži, ženy i děti pracovali denně 14–16 hodin za nejnižší mzdy v hrozných hygienických podmínkách. Podvýživa, nedostatek životního prostoru, žádné sociální či zdravotní zabezpečení, to byla životní realita početných vrstev obyvatelstva. Byla protipólem liberalizace v podnikání, státní deregulace a vzniku mezinárodního volného trhu.
Potřeba politického uchopení této skutečnosti na sebe nedala dlouho čekat. Heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“ začalo silně rezonovat. Ve druhé polovině 19. století začaly vznikat sociálnědemokratické strany, které spolu s dalšími dělnickými organizacemi bojovaly za zlepšení sociálních podmínek dělnictva. Tyto snahy byly jedním ze způsobů řešení situace, jiným bylo vystěhovalectví – v letech 1850–1870 odešlo z Německa do Ameriky za vidinou lepšího života kolem dvou miliónů lidí.
PŘESE VŠECHNO ŽIJEME
Z období první fáze vzniku dělnického hnutí – tedy z doby kolem poloviny 19. století – se zachovala píseň Trotz alledem (Přese všechno), která si získala široké přijetí. Je dědičkou revolučních dějů roku 1848, v němž byl mimo jiné publikován i Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Vyjadřuje touhu vytrvat i přes zmařené demokratizační pokusy onoho roku. Autorem původního textu je Ferdinand Freiligrath a apelativní charakter je patrný i z malého úryvku:
Víme však, že lidskost nakonec zvítězí!
Bráníte nám, ale nedonutíte nás – svět je náš, přese všechno!
Tato píseň i s jejím častokrát užívaným sloganem zarezonovala v meziválečném období, poslední text německého komunisty Karla Liebknechta z roku 1919 (těsně před jeho zavražděním) má název Trotz alledem!
Píseň v aktualizovaných textových variacích žila dále i po druhé světové válce. Trotz alledem – ve vlastní autorské verzi – patří do repertoáru známého sociálně-kritického západoněmeckého písničkáře Hanse Wadera (1942), který její název použil také pro svou knižní autobiografii (2019). Zpíval ji i další věhlasný písničkář a politický aktivista Wolf Biermann (1936), který – na rozdíl od Wadera – však nevyšel z prostředí západoněmeckého, ale žil od roku 1953 v Německé demokratické republice, dokud nebyl v roce 1976 zbaven občanství.
Wader oživil i další písně protestních hnutí minulosti. Například svobodomyslnou lidovou (či zlidovělou) píseň Die Gedanken sind frei (Myšlenky jsou svobodné), která byla v roce 1842 zveřejněna ve zpěvníku Schlesische Volkslieder (Slezské lidové písně).
Podle hudebních badatelů navazuje tato píseň svým leitmotivem na starou tradici, jdoucí až do 13. století k slavnému lyrickému básníkovi a minnesängrovi Walterovi von der Vogelweide. Die Gedanken sind frei – v Německu dnes všeobecně známou píseň – zpívají na koncertech i další známí písničkáři, například Konstantin Wecker, a spolu s nimi tisíce lidí. Do svého repertoáru ji zařadila i známá německá popová zpěvačka Nena. Pozoruhodné je, že tuto píseň v anglickém překladu (ale s ponechaným původním názvem) zpopularizoval už v 60. letech americký folkový zpěvák Pete Seeger a zpíval ji dokonce i Leonard Cohen. Její první sloka zní takto:
Die Gedanken sind frei,
wer kann sie erraten.
Sie fliehen vorbei,
wie nächtliche Schatten.
Kein Mensch kann sie wissen,
kein Jäger erschießen.
Es bleibet dabei:
Die Gedanken sind frei.
Myšlenky jsou svobodné,
kdo je může uhodnout.
Prchají kolem
jako noční stíny.
Nikdo je nemůže znát,
žádný lovec zastřelit.
Stále platí:
Myšlenky jsou svobodné.
V anglickém překladu došlo k malému, ale důležitému posunu. Die Gedanken sind frei přeložil Arthur Kevess jako My Thoughts freely flower, tedy moje myšlenky svobodně rozkvétají, čímž píseň současnému posluchači značně přiblížil – lépe se s ní identifikuje.
FENOMÉN NĚMECKÉHO DĚLNICKÉHO ZPĚVU
Čím více sílilo a organizovalo se dělnické hnutí, tím větší byla potřeba písní, jež by je spojovaly. Do jejich tvorby se zapojovali i mnozí básníci a literáti. Zhudebněná báseň radikálního básníka Georga Herwegha z roku 1863 se uchytila pod jménem Bundeslied – Spolková píseň. Patřila k těm, které se deklamovaly při stávkách, byla něčím jako dělnickou hymnou. Byla několikrát zhudebněna. Zpívá se v ní mimo jiné: Modlete se a pracujte, volá svět Modlete se krátce, neboť čas jsou peníze Na vrata buší nouze Modli se krátce, neboť čas je chleba! Člověče práce, probuď se A poznej svou moc! Všechna kola se zastaví Když to chce silná ruka S rozmachem dělnického hnutí došlo i k rozvoji společného zpěvu – při demonstracích, protestních pochodech, při oslavách významných osobností. Největší rozkvět zažil tento kulturně-sociální fenomén na počátku 20. století. Uvedu malé srovnání: V roce 1892 existovalo v Německu zhruba 180 dělnických sborů se čtyřmi tisíci a třemi sty členů. První byl založen ve městě Gotha v roce 1877. V roce 1912 dosáhl počet členů 165 tisíc (!). Ženy se na nich tehdy podílely 11 tisíci.
V roce 1908 byl založen zastřešující Svaz dělnických zpěváků DAS – Deutsche Arbeiter-Sänger Bund. V roce 1930 měl 400 tisíc členů. V době Hitlerova nástupu k moci, tedy v roce 1933, byl tento svaz rozpuštěn. Jednotlivé sbory (pěvecké jednoty) pokračovaly navenek v činnosti v rámci nacionálně-socialistických kulturních svazů, některé změnily svůj repertoár na ideově neškodné německé písňové dědictví, jiné však vnitřně pracovaly v duchu sociálnědemokratickém a komunistickém, poskytovaly útočiště jeho stoupencům, a to už v době, kdy tyto levicové strany byly v ilegalitě. S vypuknutím války v roce 1939 přitvrdil nacistický režim kontrolu a represe, začalo zatýkání a zákazy, až nakonec všechny původní jednoty DAS přestaly existovat.
NEJHLUBŠÍ STOPU ZANECHALA INTERNACIONÁLA
S dějinným odstupem můžeme říci, že všeobecně nejdůležitější dělnickou písní je Internacionála, jejímž základem je původně francouzská báseň, kterou pro Pařížskou komunu v roce 1871 napsal Eugène Edine Pottier, revolucionář, básník a dělnický písničkář. Její text se pak rozšířil do mnoha jazyků (ve 20.–40. letech 20. století byla dokonce hymnou Sovětského svazu). Německá verze se pochopitelně uchytila pevně v německém prostředí. V českém překladu uvedu výňatek, který mnohým z nás bohužel připomíná nepříjemné chvíle, kdy se z písně utlačovaných stala píseň utlačujících: Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad shnět! Teď právo duní v jícnu temně a výbuch zahřmí naposled. … (refrén) Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod. Internacionála je zítřka lidský rod. Když se ale pokusíme oprostit od přinejmenším smíšených pocitů a vrátíme se k historickým okolnostem, za nichž Internacionála vznikla, nelze se ubránit obdivu, jak mocným symbolem se píseň může stát. Jednota jejích exaltovaných slov a hymnické melodie byla zcela ve shodě s jejím burcujícím posláním.
Německá podoba písně je z roku 1910, jejím autorem je Emil Luckhardt, pivovarský sládek a odborář z Porýní. Má jen tři sloky, oproti šestislokovému originálu. Její působivost je i v tom, že spasitelský úkol bere z rukou Boha či krále a vkládá jej v ruce mezinárodního proletariátu. Nezachrání nás žádná vyšší bytost, žádný Bůh ani císař ani tribun. Vykoupit se z bídy můžeme jen my sami! V dělnických písních z počátku 20. století narazí člověk nejednou na apely k ozbrojenému revolučnímu boji. Zvláště se to týká písní, které mají co dočinění s ruskou revolucí. Především v době kolem první světové války, která byla propletencem násilí nacionálně založeného i sociálního, hranice mezi radikálním nacionalismem a bojem za sociální spravedlnost někdy není zcela zřetelná. Ale to se týká v dobovém válečném kontextu jen určité vrstvy písní, protože v repertoáru valné většiny dělnických sborů byly především písně lidové a vandrovní, tedy takové, které spíše utužovaly společenství.
ŠTĚPENÍ NĚMECKÉHO DĚLNICKÉHO HNUTÍ I JEHO SBORŮ
V důsledku první světové války se vnitřně rozštěpilo dělnické hnutí, a tím i mohutné hnutí sborového zpěvu organizované v DAS, ve dva silné proudy. Jeden byl sociálnědemokratický s požadavky typu „vzdělání pro všechny“ a snahou o účast na společném kulturním dědictví, na tradicích, a druhým byl radikální a bojovný proud komunistický, který trval na agitačním charakteru sborů a na apelativní rétorice. Radikálnějšímu proudu se nepodařilo založit konkurenční pěvecký svaz, a tak zůstal v původní organizaci, ale polarizoval stále vnitřní prostředí. Tato dynamika se na druhou stranu paradoxně projevila v rozkvětu umělecké moderny. Nelze se ubránit srovnání se situací v nově vzniklém Československu, kde obdobný štěpící proces vyústil ve vznik komunistické strany z radikálního křídla sociální demokracie.
V angažované písňové tvorbě byl výraznou osobností hudební skladatel narozený ve Vídni Hanns Eisler (1898-1962). Jeho nejslavnější píseň vzniklá ve spolupráci s dramatikem Bertoltem Brechtem se jmenuje Solidaritätslied – Píseň solidarity a stala se z ní bojová hymna protestujících napříč Evropou. Byla také přeložena do mnoha jazyků. Dovolím si uvést z ní malou ukázku:
Kupředu, a nezapomínat
v čem spočívá naše síla!
Při hladovění i při jídle,
kupředu a nikdy nezapomenout,
to je Solidarita!
Písně dvojice Brecht-Eisler z té doby nazíraly život „zdola“ a stály na straně lidí žijících na okraji společnosti. Mezi ně patřil i první protestsong proti zákonům zakazujícím potraty Balada o paragrafu 218.
Krach burzy v roce 1929 a světová hospodářská krize vedly ke katastrofální masové chudobě a dramaticky rostoucí nezaměstnanosti, jejímž zrcadlem byla i rostoucí sebevražednost. Písně Hannse Eislera zrcadlily tuto hořkou realitu:
A tak ti koukají kosti tiše z kůže
a během pár týdnů jsi vyřízen.
Za poslední marku si nakoupíš pár latěk,
protože pro tenký stín stačí tenká rakev.
Eislerovy písně současně motivovaly posluchače k politickému angažmá.
Ve velkoměstech, jako byly Berlín či Vídeň, byla před nástupem nacismu hojně rozšířena tato levicová, metaforicky řečeno „rudá“, kontrakultura. Nacismus se s ní ale důsledně vypořádal, ať už byla původu odborářského, sociálnědemokratického či komunistického. Po roce 1933 byly všechny proudy dělnické zpěvní kultury zakázány a zničeny. Hitlerova strana NSDAP si však některá úderná hesla či písňové obraty z bojovných dělnických písní upravila ke svým potřebám a využívala je ve své kulturní propagandě. Přes toto zneužití zůstaly známé dělnické písně v německé paměti a po druhé světové válce znovu ožily. A to i navzdory tomu, že dělnické hnutí ani jeho sbory se neobnovily. Nový, ekonomicky se oživující německý stát směřoval k sociálnějšímu pojetí, takže vnitřní sociální rozpory se nevyostřily natolik, aby na ně společnost musela rázně reagovat.
Přesto však některé písně dělnického hnutí pronikly v aktualizovaných podobách do moderní populární kultury jako kritické reflexe doby s apelativním nábojem, protože některé příčiny krizí zůstávají stále přítomny i v pluralitní společnosti a jde o to, nenechat je rozvinout.
Jako kulturní fenomén však dělnické i obecně protestní písně dob minulých patří neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví euroatlantické civilizace. Nejen jako dobové archivní dokumenty, z nichž některé vyznívají možná až příliš pateticky. Jsou stále funkčním zrcadlem, v němž vystupují jak naděje a touha po emancipaci diskriminovaného člověka, tak iluze i porážky. A také mylné představy o cestách kupředu, jejichž výsledek byl nakonec neuspokojivý a jejichž reflexe nám s odstupem může přinést poučení.
Prolistujte si celou Výroční zprávu MDA za rok 2022
