15

Listopad

0

Jelínek: Neslavit, netruchlit, neválčit

Masarykova demokratická akademie

Svátky svádějí k sentimentu a přehnaným reakcím. O tom nadcházejícím to platí dvojnásob. 17. listopad 1989 pamatuje kdekdo, nebo si to aspoň myslí. V mojí vzpomínce je sychravý Havířov. Rodiče odjeli na víkend na chatu a já zůstal ve společnosti režimní televize a protirežimní Svobodné Evropy. Z jejího vysílání jsem brzy pochopil, co se děje – a v neděli podal mámě s tátou vyčerpávající souhrn událostí. Dokáže mi někdo, že si to ohlédnutí nepřibarvuji?

Co se později dělo na našem gymnáziu, mi už mohou potvrdit spolužáci. Starší studenti vytvořili stávkový výbor a požadovali po vedení školy možnost zapojit se do protestů. Umožněno nám bylo jediné: chodit po školním hřišti – nacházelo se u lesa na kraji města – a zpívat oblíbenou Masarykovu písničku „Ach synku, synku…“. Až s odstupem času jsem pochopil opatrnost kantorů. V ulicích „nejmladšího města republiky“ jsme to mohli taky pěkně schytat.

Byl jsem mladý zobák. Nejvíc ze všeho jsem si přál, aby se v té nudné zemi už konečně něco začalo dít. Byl jsem uspokojen, začaly se odehrávat věci dobré i zlé, pohyb však byl zaručen. Nemohu říct, že by moje osobní naděje byly zklamány. Rozumím ale těm, co čekali brzký příchod západní prosperity i politické kultury – a nedočkali se.

17. listopad budu hájit do roztrhání těla, stal se nakročením k normálnosti. Stejně vehementně ale odmítám – Václav Klaus říká „vetuji“ – veškeré dojaté slavení. Vím, ledaskdo by ze sebe rád udělal hrdinu, který se připletl do okolí Národní třídy. O opožděné revolucionáře nikdy nebývá nouze. Nebylo by ale stylovější dnes, kdy už můžeme pojímat svátky podle vlastního vkusu, vést místo přeslazených řečí debatu o tom, co se mohlo provést lépe, o kontextu vzrušených událostí a o pozvolné proměně kvality našich životů?

Jistě, studenti byli stateční a disidenti ještě statečnější. Ti, na něž to platí nejvíc, ale zpravidla jen mávnou rukou a místo na mediálním výsluní přenechají kolegům, které nepřestalo bavit se nad sebou dojímat. O to buďme vděčnější těm předlistopadovým opozičníkům a polistopadovým vládcům, kteří otevřeně a věcně hovoří o chybách, jimiž byla naše cesta ke svobodě a demokracii lemována. Namátkou zmíním Pavla Rychetského, Václava Žáka a Petra Pitharta.

Aspoň teď, po třiceti letech, bychom si mohli přiznat, že chytřeji se dalo postupovat při řešení vztahu Čechů a Slováků, při přípravě ekonomické transformace nebo při pokládání základů demokratického ústavního systému (trestuhodné bylo stanovení pouze dvouletého funkčního období pro první svobodně zvolený parlament).

Mnoho přešlapů v těchto tématech učinil i Václav Havel. Jakkoliv šlo o mimořádnou a obdivuhodnou osobnost, měl své mouchy jako každý z nás. V módě bývá Havla kritizovat leda za smířlivost ke komunistům, ačkoli právě v tomto bodě si počínal chirurgicky přesně. Nestál o krvavý převrat, proto využil služeb Mariána Čalfy a dalších komunistických pragmatiků, kterým imponovala představa vlastního uplatnění v demokratických poměrech. Čalfa, jenž se postaral i o hladké zvolení Havla prezidentem komunisty sedícími ve Federálním shromáždění, se na dva roky stal výborným předsedou úspěšné vlády.

Stejně jako přehnané slavení není na místě ani přehnané ronění krokodýlích slzí. Vždyť šlo o dynamickou dobu, v níž se musí s přehmaty počítat. Smířlivě by možná šlo hledět i na architekty kontroverzních hospodářských reforem, především „české cesty“ privatizace, nebýt epilogu v podobě Klausovy novoroční amnestie v roce 2013, jež byla naprosto výmluvná.

A už vůbec se mi nezamlouvá vršení historických paralel. Nelze srovnávat Husáka se Zemanem ani Babišovu vládu s komunistickou. A Letná 2019 není Letnou 1989, byť existuje dost dobrých důvodů si přát Babišův politický konec.

Půvab demokracie nespočívá v příležitosti říkat kdykoli cokoli a domáhat se demise kohokoli. Zato vězí v možnosti svobodně přemýšlet, klást si i veřejně nastolovat otázky a kriticky se dívat i na zdánlivě úžasné věci. Prosím, neproměňme 17. listopad 2019 ani v kabaret, ani v bitevní pole.

 

Komentář původně vyšel 14. listopadu 2019 na webu Deníku Referendum.