28

Červen

0

Jelínek: Merkelová je možná nepochopena, to ale neznamená, že nemá pravdu

Masarykova demokratická akademie

Češi, Moravané a Slezané mají s Angelou Merkelovou problém. Sice žijeme v době, kdy chceme mít všechno jako od babičky a pořád hledáme přístav bezpečí, ale tato starostlivá a empatická kvočna (myšleno v dobrém), která občas připomíná Václava Havla v sukni, nám nesedí. Nejspíš proto, že je německá.

Kancléřka, vědoma si historické viny svých někdejších spoluobčanů, minulou středu pronesla: „Vyhnání a útěk Němců byly především bezprostředním následkem Němci započaté druhé světové války a nevýslovných zločinů nacionálněsocialistické diktatury. To ale nemění nic na tom, že pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“

Kdo si myslel, že nacionálně živená hysterie nás víc než čtvrt století od listopadu 89 opustila, šeredně se zmýlil. Mnozí ucítili potřebu naznačit, že chtít po Češích v pětačtyřicátém jiné chování než po části sudetských Němců o sedm let dříve, je iluzorní. Přece nejsme lepší, vlídnější, demokratičtější než oni. Oko za oko, zub za zub.

Fičák to byl hlavně na sociálních sítích. Tamní soudy si ani netroufám reprodukovat. Hodně toho ale musela unést i tiskařská čerň. „Takového Německa je nutno se znovu bát,“ otřásl se strachem výkonný ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl (Právo 22. 6.). Nechápu, jak člověk s tak bojácnou povahou mohl dělat prezidentova kancléře.

Sociolog Antonín Rašek (Právo 23. 6.) zase označil výrok Merkelové za „nehoráznost“ a přidal zajímavé srovnání. Vysídlení podle něj bylo (až na výjimky) kolektivním trestem, ale zároveň kolektivní amnestií pro ty, co by za svoji neloajalitu k ČSR museli být jinak souzeni. „Nebyl čas lámat si hlavu, kdo je kdo,“ říká v jiné souvislosti příslušník SNB v Hřebejkově filmu Pelíšky. Tady to asi bylo podobné. Holt někdo doplatil na gaunery stejné národnosti, a naopak nějaký ten německý gauner může být rád, že dopadl stejně jako civilisté, kteří se ničím neprovinili.

Pozadu v odsudcích nezůstali ani čeští polici. Mezi nimi ale tentokrát vynikla racionální reakce premiéra Andreje Babiše: „Já mám pocit, že v Německu probíhá vnitropolitický boj a je velice nešťastné, že se jitří staré rány.“

Tomu říkám stručné zhodnocení bez sentimentu. Merkelová zažívá kvůli různým pohledům na migrační téma těžké chvíle. Na zadní se staví koaliční partnerka její CDU – bavorská CSU. Křesťanští sociálové jsou tradičními zastánci zájmů sudetských Němců. Aspoň jim se tedy snažila Merkelová vlichotit – a ukázat, že toho má stále s CSU dost společného.

Bůh suď, jestli jí to pomůže. Tak jak chce jen to nejlepší pro Němce, chce to nejlepší i pro ostatní. Bytostný humanismus a protestantská víra ji vedly k velkorysému přijímání uprchlíků. Stinné stránky tohoto kroku – každý si víc všímá menšiny pachatelů zločinů než většiny řádně integrovaných běženců – nyní podrývají kancléřčinu autoritu, a to i mezi politickými spojenci v CSU.

Mimochodem, když jde o migraci, čeští politici rádi citují předáky CSU – vidí věci podobně. V té chvíli jim nevadí, že se zaštiťují nositeli „revanšistických“ vizí. Prostě nepřítel mého nepřítele je aspoň na okamžik mým přítelem. Podivuhodná logika.

Českým politikům budu jejich rozčílení věřit, až budou podobně jako na zastánce sudetských Němců přísní na obhájce a bagatelizátory komunistických zločinů v Československu. Sám se tupého antikomunismu štítím stejně jako komunismu. Ale kdo chce nelítostně soudit minulost, sotva může blahosklonně pouštět do salonů KSČM s jejími Skály a Semelovými.

Angela Merkelová nechť je klidná. Být nepochopen(a) ještě neznamená nemít pravdu. Přinejmenším platí, že spolková kancléřka se chová jako člověk. A to i k sudetským Němcům a migrantům. To s sebou nese chyby a přehmaty. Přesto se s ní za nejbližšími hranicemi cítím – na rozdíl od pana Weigla – bezpečněji než s Viktorem Orbánem za vzdálenější hranicí nebo než s Donaldem Trumpem za oceánem. O Moravákovi Okamurovi tady u nás ani nemluvě. A konání příštího srazu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v České republice bych se vůbec nebál. Hitlerovi náckové až na výjimky vyhynuli. Na rozdíl od těch našich současných.

 

Text původně vyšel 28. června 2018 na webu Deníku Referendum.

Ochrana osobních údajů