25

Červen

0

Eichler: Za Dušanem Havlíčkem

Masarykova demokratická akademie

Debatovat s Dušanem Havlíčkem byla radost. Mohu to snad napsat, i když jsme se potkávali jen pár posledních let, a i když většina těch setkání byla na akcích s dalšími lidmi. Byla pro mě radost potkávat člověka ztělesňujícího paměť jedné politické generace a člověka, který se tuto paměť rozhodl uchovat pro budoucnost a svůj úkol dotáhl do konce.

Pamatuji si Dušana Havlíčka jako člověka živě se zajímajícího o současné kulturní i politické dění, přestože by mu jeho výrazné angažmá v prožitém století dávalo právo vzpomínat a nechat druhé poslouchat své vlastní vyprávění. A pamatuji si ho také jako manžela galantního a pozorného ke své ženě Duně a bolestně snášejícího její těžké a náhlé onemocnění.

„Generace mého otce, italského legionáře z první světové války, poznala Rakousko-Uhersko, prožila svá nejlepší léta v Československé republice T. G. Masaryka, prošla Protektorátem Böhmen und Mähren a odcházela za tvrdého socialismu podle sovětského modelu,“ psal Dušan Havlíček v úvodu ke své monumentální knižní analýze Listy v exilu (Olomouc 2008).

A pokračoval charakteristikou generace vlastní, té, která „poznala demokratickou republiku, prošla nacistickým vězením i koncentráky, a než se stačila nadechnout krátké poválečné svobody, spadla do budování socialismu, aby prozřela po zkušenostech padesátých let a pustila se do svízelné přípravy společenských změn, které vyvrcholily ‚Pražským jarem‘. I to však bylo –“, dodával Havlíček, „alespoň pro část mé generace – pouze východiskem k dalším, hlubším proměnám… Ale pak už nás čekal – na dvacet let – jen disent, exil a někdy snad i rezignace.“

Osobní Havlíčkův příběh je podobný příběhu dalších osmašedesátníků. Pracoval v odboji, byl zatčen, podporovat poválečnou komunistickou politiku přišel z nacistické věznice v létě 1945. Pokračoval v přerušeném studiu dirigování na konzervatoři a Akademii múzických umění. Poté (a zároveň po únoru 1948) pracoval ve vznikajícím hudebním průmyslu. Organizoval mimo jiné hudební festival ve Strážnici. Na začátku druhé poloviny padesátých let nastoupil do kulturní rubriky Rudého práva. O necelé desetiletí později přešel do vznikající Kulturní tvorby, kde se teprve „naučil pořádně psát“.

Šedesátá léta byla pro Havlíčka dobou turbulentní. Útoky komunistických konzervativců dopadaly nejen na známé spisovatelské Literární noviny, ale ještě dříve na taktéž populární, ovšem stranickou Kulturní tvorbu. Z novin tak odešel na univerzitu, začal psát – následně nikdy nevydanou – knihu reportáží o Švýcarsku.

Právě v té době ho zastihla nabídka Čestmíra Císaře, aby převzal funkci tiskového tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Že a jak k tomu nakonec došlo, si může každý přečíst ve vzpomínkové knize Jaro na krku: Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem (Praha 1998; Olomouc 2018).

Díky pár letním měsícům roku 1968 ve službách stranického aparátu je Havlíček širší veřejnosti nejznámější. Byl to totiž právě on, kdo podal svědectví o zasedání nejvyššího stranického vedení v okamžiku invaze vojsk Varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968.

Ve funkci tiskového tajemníka pak Havlíček na Dubčekovo přání zůstal do jara 1969, kdy začal jeho osmačtyřicetiletý exil, po roce 1989 prokládaný pravidelnými cestami do Československa a České republiky.

Tradice jedné politiky

Listy začaly pravidelně vycházet v roce 1971 jako „orgán ‚generace‘ procesu ‚obnovy‘,“ jak o nich v jednom z dopisů Dušanu Havlíčkovi psal jejich zakladatel – a pražskojarní ředitel Československé televize – Jiří Pelikán. Tomu dobře odpovídá i jejich dlouholetý podtitul Časopis československé socialistické opozice. Jak o Listech Havlíček s Pelikánem smýšleli a kolik práce na jejich redakční přípravě Havlíček odvedl, si může každý zájemce přečíst v jejich vzájemné korespondenci sebrané do knihy Psáno z Říma, psáno ze Ženevy (Olomouc 2013).

Havlíčkův (a Pelikánův) exilový příběh je příběhem starostí o živobytí a zajištění časopisu, starostí s malými i dospělými dětmi; příběhem, jehož součástí bylo i rozvažování, zda Listy uzavřít coby orgán jedné politické generace anebo je otevírat novým a mladším autorům.

Je dobře, že se Pelikán s Havlíčkem sami rozhodli pro druhou cestu, a že tak Listy mohly po roce 1989 spojit ve svém okruhu nejen autory původem z osmašedesátnické generace „obnovy“, ale i lidi z dalších emancipačně a humanisticky založených politických prostředí. I o tom vypráví výše zmíněný svazek Listy v exilu, který je jak systematickou analýzou skoro dvaceti let exilového časopisu, tak i jeho přístupnou čítankou.

Dušan Havlíček se osobně vytrvale účastnil jednání redakční rady Listů i setkání se čtenáři a přáteli Listů během uvádění jednotlivých nových čísel časopisu. Poslední rok žil opět v Praze. Během posledních měsíců přijímal své přátele v novém pražském bytě, kde mohli nejen diskutovat o současné a minulé politice, ale i pít jeho oblíbené růžové víno.

Dušan Havlíček zemřel v Praze v úterý 19. června 2018. Poslední rozloučení proběhne v pátek 29. června 2018 od 14.15 v obřadní síni krematoria v Praze-Motole.

 

Text původně vyšel 25. června 2018 na webu Deníku Referendum.

Ochrana osobních údajů