Jelínek: Jak je důležité míti Rychetského

Už několik měsíců si kladu otázku, proč se žádný český politik nenechá inspirovat rakouským prezidentem. Když Alexander Van der Bellen kandidoval proti Norbertu Hoferovi, pochopil, že mu voliče nejlépe ubere, když se za nimi vypraví – z Vídně do méně bohatých regionů. Udělal to. Nemluvil ale primárně o migraci, bezpečnosti, Evropě… Mluvil o vlastenectví, které v Rakušanech posiluje jejich nejlepší vlastnosti. Vysvětlil lidem, jak jsou silní a jak moc na nich záleží.
Od nás tak daleko nedohlédneme. Nejblíž byl Jiří Drahoš, když k větám o škodlivosti migrace dodával: Ale my to zvládneme! Jenže tomu chyběl kontext, výrazný příběh. Hovořilo se stále jen o problému, ne o jeho aktérech a koncích, které jsou žádoucí. Hlavou státu se nakonec stal chlapík, který nejdřív nasliní prst, než zaujme názor.
Kdo má pocit, že jsem příliš náročný, nechť si přečte sobotní rozhovor Deníku s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Říká v něm mimo jiné: „Můj už zesnulý přítel, polský disident Jacek Kuroň, před třiceti lety vyslovil neuvěřitelně přesnou prognózu, když řekl, že poslední fáze komunismu je nacionalismus. S velikou trpkostí sleduji, že v systémech, které nemají stabilní a dlouhodobé základy fungování demokratického právního státu, tedy v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, při populistickém oslovování veřejnosti nejvíce zabírá nacionalismus.

Živnou půdou pro nejrůznější politické subjekty se v posledních letech stává právě primitivní podoba národovectví, nacionalismu a nestydím se říct i xenofobie, odporu k lidem jiné barvy pleti či vyznání. Je svým způsobem ostuda a hanebnost, že kulturní národ s ohromnou tradicí je schopen poklesnout až na tuto úroveň.“

Dál potom pokračuje: „Stav, kdy se za pomoci mainstreamových médií a politické reprezentace šíří v naší zemi xenofobie, averze až nenávist k jakýmkoli uprchlíkům, je pro člověka uvažujícího v kategoriích naší humanistické civilizace nepřijatelný.“

A ještě do třetice Rychetský: „My jsme se zavázali, že budeme poskytovat útočiště tomu, kdo k nám přichází a je ohrožen na životě nebo zdraví svém či své rodiny, a to bez ohledu na rasu, vyznání a národnost nebo státní příslušnost. Tuto povinnost nemůžeme odmítnout politickým výrokem. Jakkoli se nechci vyjadřovat k probíhající prezidentské volbě, otevřeně říkám, že u všech kandidátů mě překvapilo, že nenašli odvahu vyslovit veřejně jiné stanovisko než to obecně sdílené: uprchlíky nechceme a nepřijmeme. Svým způsobem jde o projev zbabělosti, protože nevěřím, že by to kterýkoli z nich, prezidenta Miloše Zemana nevyjímaje, myslel opravdu vážně.“

Musel jsem se začervenat. Většina komentátorů se naučila radosti i z mála. Nechceme po politicích hodnotové soudy, ale jen chladnokrevné a pragmatické úvahy. Dokonce i sami našlapujeme opatrně, aby nás čtenáři neměli za marťany. Jenže přijímání předem instantně připravených kompromisů, dřív než vůbec dojde ke střetu názorů a argumentů, je ranou do vazu demokracii a darem jejím nepřátelům. Politolog Jacques Rupnik ve čtvrtek na vlnách Českého rozhlasu Plus připomněl, že největším nebezpečím populismu je jeho antipluralitnost. Říká: jediným hlasem lidu jsem já, nikoho dalšího poslouchat netřeba.

Jenže my potřebujeme slyšet různé hlasy. A ty, jež nás odkazují k humanistické tradici, dvojnásob. Sotva pak může být překvapením, že nepohodlné věty pronáší signatář Charty 77 a strážce české ústavnosti, jenž shodou náhod je též mužem, kterého bere vážně i jeho dávný politický souputník Miloš Zeman.

Škoda, že sám Pavel Rychetský svoji vlastní prezidentskou kandidaturu léta zarputile odmítá. Místo toho se do donkichotských střetů se Zemanem pouštějí pouhé atrapy politiků.

Nad potřebou jasných pluralitních názorů by se měli za čtrnáct dnů zamyslet i delegáti hradeckého sjezdu ČSSD. Úplně stačí, že oranžoví nenašli sílu a odvahu představit vlastního uchazeče o Hrad. Pokud ale budou stahovat kalhoty daleko před brodem i v programových tématech, pouze umetou pěšinku politickým proudům, jimž je strana zároveň sociální i demokratická odjakživa trnem v oku.

Kdysi v touze zmocnit se jejich voličů posílaly sociální demokraty na šibenice či do koncentráků. Dnes jim postačí, když se sami zřeknou své levicové víry. Vlastenectví v rozporu se sociálně demokratickým humanismem není, nacionalismus a xenofobie však ano.

Text vyšel původně v Deníku Referendum 1. 2. 2018.