01

Únor

0

Gruber: Druhá pětiletka

Masarykova demokratická akademie

Téměř rok trvající a vpravdě ubíjející konkurs na anti-Zemana skončil neslavně. Miloš Zeman získal v druhém kole prezidentských voleb dva miliony osm set tisíc hlasů, jeho protikandidát Jiří Drahoš o sto padesát tisíc méně. Skromné naděje, že na Hradě po pěti letech zasedne někdo, kdo úřad chápe jako službu, nikoliv jako opevněnou baštu, ze které se střílí do lidí na okraji společnosti, vzaly znovu za své. Demokracie ve své přímé mutaci zase jednou dala všem těm, kteří se obvykle stavějí na její obranu, pěkně za vyučenou. Petr Pithart ostatně svého času všechny hlasitě varoval.

Po deseti letech rozumbradování Václava Klause, které česká společnost s vypětím všech sil přežila, nás tak čeká stejně dlouhé období s jeho opozičně-smluvním dvojčetem. Lidé vydrží ledacos a i druhou pětiletku prognostika u konce s dechem nějak přečkají. Jinou otázkou je, v jakém stavu na konci Zemanova prezidentování najdeme politické uspořádání země. Dvacet let cílené devastace společenské smlouvy, kterou přinesl polistopadový režim, by ostatně rozkolísalo nejeden vyspělejší a solidárnější demokratický kapitalismus.

První Zemanova pětiletka totiž byla podobně úspěšná jako ta, kterou socialističtí plánovači naordinovali Československu na přelomu čtyřicátých a padesátých let s cílem zajistit podstatné zvýšení životní úrovně všech vrstev pracujícího lidu a upevnit svazek dělníků, rolníků a inteligence. Těžký průmysl jel na plné obrátky, ale o toaletní papír byla nouze. V minulých letech za pomoci prezidenta byznys těch nejbohatších rostl a dolních deset milionů se topilo v exekucích a často marně hledalo střechu nad hlavou.

Proto nahlas formulovaný předpoklad, že se Zeman bude ve druhém funkčním období chovat jinak než doposud, může posloužit leda jako jednosměrná jízdenka do léčebny pro duševně choré. Tam snad mají pro patologické snílky odmítající noční můry jako realitu všedních dní speciální oddělení. Tuto a podobné marné naděje bychom měli zaplašit a zbytečně se nevysilovat myšlenkami o dobrém a moudrém prezidentovi, když máme Zemana. Na Hradě bude i v dalších letech sedět zapšklý a mstivý stařík.

Vyhrála normalizační setrvačnost

Často se říká i píše, že Zemanovo vítězství je odrazem hluboce rozdělené společnosti. Obávám se, že vysvětlení je mnohem prostší. Zmíněný konkurs na anti-Zemana byl zkrátka úplný průšvih a jeho produkční by zasloužil padáka. Plejáda starších bílých heterosexuálních mužů dlouhé měsíce opakovala, že jsou principiální alternativou dnešního hradního pána. Avšak mimo tuto deklaraci žádnou výraznější odlišnost – s výjimkou schopnosti chůze bez pomoci tělesných strážců – nenabízeli. Do druhého kola pak proklouzl ten, který se Zemanovi názorově blížil nejvíce. O alternativě nemohla být ani řeč.

Drahoš by bezesporu byl lepším prezidentem než Zeman. Lepším prezidentem by totiž byl prakticky kdokoliv s výjimkou v chemtrails věřící členy spolku přátel Tomia Okamury a v patafyzice si za peníze miliardářů libující dělníky Institutu Václava Klause. Volby však ukázaly, že vybraná mluva bez sprostých výlevů a jistá zručnost při stahování králíků člověka na Hrad nevynese. Lidé si zkrátka žádají víc. A když se už člověk odhodlá vyzvat svého soka k souboji, měl by se na něj připravit.

Ve volbách tak nezvítězil Zeman. Vítězem se stala neschopnost vybřednout z dědictví normalizace a divokých devadesátých let. Útěchu nám tak může poskytnout leda vědomí konečnosti lidského života, respektive skutečnost, že rezervoár lidí typu Zemana a Klause se postupně vyčerpává a za pár let už nebude kde brát.

Pokud medicína v několika následujících letech neobjeví lék na nesmrtelnost, máme naději, že dalšího z budovatelů mafiánského kapitalismu na Hrad už nezvolíme. Změna k lepšímu však přijde jen tehdy, najde-li se odvážný politik, který chce lidi emancipovat a nevezme do zaječích, když zjistí, že o emancipaci pro všechny značná část společnosti nestojí.

 

Text původně vyšel v čísle 1/2018 dvouměsíčníku Listy.

Ochrana osobních údajů