17
Září
0
Masarykova demokratická akademie
Výstava Zneužitá muzea a aktuální přestřelka o výzkumu poválečných dějin
Národní muzeum získalo v roce 2014 darem od Muzea dělnického hnutí, o. p. s. unikátní soubor předmětů, knih a archiválií pocházejících ze sbírek zaniklých stranických muzeí: Muzea Klementa Gottwalda, Muzea V. I. Lenina a krátce existujícího Muzea Julia Fučíka. Pod podmínkou zachování celistvosti byly fondy Národnímu muzeu převedeny bezplatně, a to je začalo postupně zpracovávat.
Sbírka neobsahuje pouze cenné a interpretačně podnětné trojrozměrné artefakty z minulosti (např. pero, jímž byla podepsána německá kapitulace v Praze v roce 1945), ale i vzácné exempláře knih (první, londýnské vydání Komunistického manifestu) a rozsáhlé archivní fondy, nejen institucionálního charakteru, ale i týkající se vysokých činitelů KSČ (Šverma, Slánský apod.). Kromě artefaktů spojených s komunisty se ve sbírkách nalézá i velké množství předmětů spojených se sociální demokracií a dělnickým hnutím obecně.
V roce 2018 získalo Národní muzeum s Ústavem pro studium totalitních režimů (resp. jeho oddělením vzdělávání) grant ministerstva kultury NAKI II (Muzeum dělnického hnutí v 21. století), přičemž jedním z jeho výstupů (v podstatě tím finálním) je právě výstava Zneužitá muzea v Nové budově Národního muzea v nevelkých třech místnostech.
Díky projektu se naskytla možnost prezentovat předměty ležící téměř čtyřicet let v depozitářích ve zcela novém společenském a politickém kontextu. Spolu s tím se autorský tým rozhodl představit další výsledky práce, zejména pak interaktivní mapové aplikace. Co se vlastně výstava snaží návštěvníkovi říct a jak jsou v ní stranická muzea, jejich sbírky a možnosti práce s nimi prezentovány?
Nezamykat, nezapomínat
Už jen vzhledem k omezenému prostoru výstavy nelze očekávat, že podá návštěvníkovi souhrnný a vyčerpávající přehled o dějinách, práci a zániku stranických muzeí. To ostatně ani jejím záměrem nebylo. Výstava si dala za cíl představit ve stručnosti sbírky Muzea dělnického hnutí v kontextu obdobných (z drtivé většiny již zaniklých) muzeí bývalého východního bloku, jakož i dnes stále existujících a etablovaných evropských muzeí dějin práce či muzeí dělnictva. Klade si otázku, jak se dá s dědictvím stranických muzeí pracovat, jak jej vystavovat a co si z nich lze pro pochopení komunistického myšlení o dějinách odnést. Stejně tak ovšem výstava uvažuje do budoucna. Představované vzdělávací aplikace se snaží sbírky zpřítomnit a využít je v rámci historického vzdělávání.
Vystavené předměty jsou jednak výběrem toho nejtypičtějšího z fundusu Muzea dělnického hnutí (modely, malovaný portrét Antonína Zápotockého nebo politické plakáty z první republiky), a jednak největších unikátů, pro mnohého návštěvníka snad až bizarností (čepice Antonína Zápotockého, zmíněné první vydání Komunistického manifestu nebo věšák, na kterém měl viset Leninův kabát). Všechny vystavované předměty spojuje jejich provázanost s oficiální politikou KSČ ve vytváření historické paměti a její následné prezentace coby nevyhnutelného historického procesu vedoucího k nastolení vlády jedné strany a její pozitivní sebeprezentace. Právě toto pouto přináší pro současné muzejnictví problém, jak s danými předměty nakládat a jak je vystavovat. Je více než sympatické, že výstava vybízí právě k přemýšlení nad těmito otázkami. Bylo by totiž příliš jednoduché (a pro historickou paměť nebezpečné) tyto předměty z bývalých stranických muzeí zamknout v depozitáři a zapomenout na ně.
Pokud lze z výstavy něco považovat za problematické, pak je to její název. Stranická muzea byla založena za účelem podávat ideologický pohled na dějiny a jejich interpretaci na základě marxisticko-leninských dogmat. Název výstavy ovšem evokuje, jako kdyby měl režim takováto muzea pro tento proces zneužívat. Jak ale může režim zneužít něco, co sám za účelem svého správného výkladu dějin založil? O zneužitých muzeích by se dalo teoreticky hovořit, pokud by expozice a výstavy, uskutečněné v muzeích Klementa Gottwalda a dalších byly umisťovány do „tradičních muzeí“. Ovšem v případě zde probíraných stranických organizací nelze o zneužívání mluvit. Snad jen pokud by byla řeč o muzeu celkově jako instituci, která má nějaká etická pravidla. Ovšem to je otázka dalece přesahující možnosti a ostatně i záměr této výstavy.
K výstavě byla připravena obsáhlá dvojjazyčná (česko-anglická) publikace s názvem Sbírky a politika. Kniha na více než třech stovkách stran představuje problematiku stranických muzeí v dějinách a v dnešní době, tedy témata, která přestavuje již výstava, nicméně publikace umí tyto problémy představit ve větší šíři a jinými prostředky. Autorský kolektiv, skládající se z řešitelů projektu a autorů výstavy, přinesl v podstatě první ucelenou práci, věnující se stranickému muzejnictví nejen v historické perspektivě, ale i jejímu uměleckému a muzeologickému významu, stejně tak možnostem a výzvám, které sbírka skýtá. Zbývá jen dodat, že název knihy by se rovněž mnohem více hodil coby název výstavy.
Dnešní politizace
Příznačné pro bádání o předlistopadové politice a společnosti je, že spoluřešitel projektu, Ústav pro studium totalitních režimů, by se dnes do výzkumu sebeprezentace politických tradic naší státostrany nepouštěl. Jak řekl jeho ředitel Ladislav Kudrna v jednom rozhovoru: „projekty typu Muzeum dělnického hnutí pro 21. století či jugoslávští dělníci za normalizace nemá ÚSTR ze zákona zkoumat“.
Na jednání Senátu 27. července 2023 pak vystoupil předseda Rady ÚSTR Eduard Stehlík mj. se zmínkou k popisované výstavě. Stehlík prohlásil, že se jedná o výstavu „na kterou nikdo nechodí. Ta místnost byla zhasnutá a kustodi Národního muzea tam lidi ani nepouštěli, protože se za to styděli“.
Jak vidno, tak vlastní minulost, už jen v podobě vitrín a textů, dokáže některé exponenty pravice, zuřivě hájící svou jedinou historickou pravdu, ještě dnes vyděsit. Rozhodně lepší, než poslouchat podobná dehonestující vystoupení, bude do Národního muzea na výstavu zajít. K vidění je do konce prázdnin.
Článek Martina Jelínka, člena MDA, původně vyšel v čísle 4/2023 dvouměsíčníku Listy.
