21

Září

0

Bittner: Aby daně byly daněmi a veřejné služby existovaly

Masarykova demokratická akademie

Až se jarní novela zákona o státním rozpočtu zeptá, co dělali poslanci přes zimu, odpověď se nabízí: uváděli český daňový systém v chaos. Úprava daně z příjmu fyzických osob, která zajišťuje více než jedenáct procent státních příjmů, zrušení takřka jediné majetkové daně a pár úlev velkým korporacím definitivně rozložily už tak ztrouchnivělou daňovou legislativu. Potenciální snahy o nápravu této fiskální nezodpovědnosti jsou jednak politicky stěží proveditelné, jednak ekonomicky nelogické. Daňová změna zbavila stát schopnosti financovat veřejný sektor, čímž jeho daňová soustava přestala naplňovat základní fiskální funkci.

Snažit se chybu vrátit a daně „opravit“ by však připomínala výměnu píchlé pneumatiky u automobilu s rozbitým motorem. Taková snaha by byla zbytečná, protože daně v Česku už dávno neplnily ani své ostatní funkce – alokační, redistribuční, stabilizační nebo regulační.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Daňové úpravy „per partes“, kousek po kousku, u nás nikdy nevedly k přizpůsobení systému nové ekonomické realitě, jako spíš k hledání laciných politických hlasů, které nás i v tomto posledním případě přijdou draho.

Vystavět nový daňový mix oproti tomu umožní reagovat na největší hospodářské trendy dneška: automatizaci a robotizaci, aplikaci umělé inteligence a internet věcí, i probíhající demografické stárnutí a klimatickou krizi.

Stát, který drží krok s dobou

Nejtěžší výzva pro příští vlády bude navrátit daním jejich schopnost financovat stát. Zrušení superhrubé mzdy vytvořilo stamiliardovou díru v lodi, do které už předtím teklo. O tom svědčí mimo jiné trend klesajícího strukturálního salda – tedy každoročního hospodaření očištěného o vliv hospodářského cyklu. Do takového schodku se navíc započítává jen finanční stránka věci a ignoruje možná důležitější podfinancování veřejných služeb a veřejné infrastruktury.

Ekonom Marc Robinson, poradce OECD pro rozpočty a veřejné výdaje, dokonce předpokládá nevyhnutelný růst role státu v budoucnu. Ve své knize Větší stát: Budoucnost vládních výdajů ve vyspělých zemích upozorňuje na zvyšující se požadavky na financování veřejného zájmu ve zdravotnictví tváří v tvář demografickému stárnutí a koneckonců i na předcházení klimatickému rozvratu. Současná koronavirová krize spojená s nárůstem výdajů je jen začátek nutného růstu velikosti státu bez ohledu na pravolevou ideologii.

Na základě zkušeností v desítkách zemí Robinson upozorňuje na častou populistickou lež, že větší efektivita státních institucí vykompenzuje potřebu růstu výdajů. Pokud jde o vysoké požadavky na veřejné rozpočty, pak ani seškrtání pár úřednických míst, ani digitalizace komunikace státu s občanem nezalepí více než jen nepatrný zlomek skutečných nároků v budoucnu. Zvlášť, pokud mezi výdajové oblasti patří pracovně intenzivní obory, jako je zdravotní nebo sociální péče, kterou stát nezautomatizuje, ani kdyby se na hlavu stavěl. Pod snahou o efektivitu se navíc často skrývají škrty třeba v sociální oblasti nebo privatizační choutky, které stejně tak nejsou s to zajistit současnou životní úroveň budoucím generacím.

Od zdanění práce…

Přerozdělovací funkce daní se pojí s daňovou spravedlností nejen celkového mixu, ale i jednotlivých daní. V otázce příjmové daně český stát rezignoval na spravedlnost v roce 2008 právě zavedením superhrubé mzdy. Základním kritériem, který by měla přinejmenším daň z práce splňovat, spočívá v progresivitě, tj. nižším zdanění příjmů, které člověk potřebuje k zajištění základních potřeb, jako jsou střecha nad hlavou nebo potraviny, a vyšším zdanění vysokých příjmů. Striktně ekonomické vysvětlení pak staví na různém užitku – s rostoucím příjmem klesá užitek z dodatečné koruny příjmu, zvlášť po zaplacení nejnutnějších výdajů. S touto logikou pracuje např. minimální důstojná mzda, která pro rok 2020 vychází na necelých 32 a půl tisíce hrubého.

Česko bylo dlouhodobě kritizováno za vysoké zdanění práce. Po zmíněném stamiliardovém snížení této daně ale kritika nezmizí, protože nebyla směřována na zdanění lidí s vysokými příjmy, které bylo a je relativně nízké právě kvůli neexistenci daňové progrese. Kritika se naopak týká zdanění nízkopříjmových, kterým pokles příjmové daně příliš nepomohl. Daňový zásah navíc snížil daň vysokopříjmovým násobně více.

V momentální chvíli tak top manažer s 250 tisíci hrubého měsíčně platí stejnou část svého zaměstnaneckého příjmu jako zaměstnanec s 20 tisíci hrubého. Zatímco jeden musí vyjít zhruba se 17 tisíci na měsíc, zaplatit rostoucí cenu bydlení a potravin, pro prvně jmenované tvoří základní výdaje na život jen zlomek celkového domácího rozpočtu. Nemluvě o kapitálových příjmech, které jsou velmi koncentrované ve vyšších příjmových a majetkových patrech a jejichž zdanění nedosahuje zdanění práce.

Zrušení superhrubé mzdy vrazilo mezi různé příjmové skupiny další klín, který tak dvousetpadesátitisícovému příjmu ulehčil na daních 12 tisíc měsíčně. Takový krok, proti kterému se koneckonců postavila většina ekonomů odleva doprava, poukázal na neexistenci racionální diskuse o daních v Česku. Zrovna ta přitom v názoru a vnímání daní hraje důležitou roli. Jak totiž ukázala ekonomka Stefanie Stantcheva ve svém výzkumu, krátké vysvětlení redistribuční funkce progresivního zdanění příjmů (i majetku)

obsahující jak pozitiva, tak potenciální negativa zdanění vyšších příjmů vyšší sazbou, zvyšuje mezi lidmi podporu progresivních daní. Poučení? Debata o daních by se neměla omezovat je na „vyšší nebo nižší“, ale měla by se rozšířit i o jejich strukturu a funkci.

Zrušení superhrubé mzdy na druhou stranu přiblížilo daňové povinnosti zaměstnanců a pracovníků ve švarcsystému. Pokud se budoucí daňová reforma podívá na zub i odvodům, spláchnou se najednou vnitřní nerovnosti v daňových povinnostech obou skupin i vysoké zdanění nízkopříjmových. Předpokladem však zůstává pokrok s důchodovou reformou.

… ke zdanění majetku

Snižování daní nikdy nezajistilo finanční udržitelnost veřejného sektoru ani spravedlivé rozložení daňové zátěže. K tomu všechny vyspělé země využívají majetkové daně. Dokonce lze říct, že výše majetkových daní odlišuje vyspělé země od zemí středně-příjmových – ty první vybírají v průměru 1,1 % HDP, zatímco méně vyspělé pouze 0,4 %. Česko i přes 29. místo na světě v ekonomické úrovni majetkové daně takřka nemá. Tento typ daně je na jednu stranu oblíben mezi ekonomy pro svou vlastnost, že nepokřivuje dynamiku nabídky a poptávky, protože daní něco statického. Na druhou stranu se nesetkává s takovým zájmem u politiků, pro které jsou pozitivní vlastnosti majetkových daní těžko vysvětlitelné především politickým sponzorům.

Poslední stopu zdanění majetku, daň z nabytí nemovitosti, smazali poslanci v daňovém balíčku spolu se zrušením superhrubé mzdy. Zánik této daně byl ale předznamenán již dříve, kdy z původní daně z převodu nemovitosti přešla nesmyslně povinnost na nakupujícího. Místo aby daň platil ten, kdo má z transakce milionové příjmy, daňové břemeno přešlo na toho, kdo kupuje, takže i na člověka, který si na vlastní nemovitost musel vzít třeba hypotéku.

Specifikem potenciálního zdanění nemovitého majetku je jeho spojitost s vlastnickým bydlením, které je v Česku široce rozšířené. Na druhou stranu to není neřešitelný problém, jemuž veřejně přišel na kloub mimo jiné guvernér České národní banky Jiří Rusnok. Šéf instituce, která dohlíží na hypoteční trh a chrání nás všechny před možnými finančními bublinami, opakovaně hovořil o možnosti zdanění např. až třetích a dalších nemovitostí (neb Češi jsou vášniví chataři).

Prostor pro zdanění majetku v Česku určitě je. Sice se o naší zemi traduje, že je rovnostářská co do příjmů, ale v majetku patří v EU mezi ty nerovnější. Mezi evropskými zeměmi bývalého východního bloku (s výjimkou Ruska) připadá na Česko dokonce nejvíce dolarových miliardářů. A jak velmi dobře víme, jejich záliba v ovlivňování politiky spolu s majetkem roste, ať už přímo vlastními hnutími, nebo nepřímo přes sponzoring, mediální domy nebo starý dobrý lobbying.

Stabilizovat hospodářství

Stabilizační funkce bude představovat klíčovou charakteristiku daňového mixu příštích let. V první řadě jde o stabilizaci hospodářských cyklů. Střídání recesí a přehřívání ekonomiky je přirozenou součástí kapitalismu, avšak amplituda kolísání je již politickou volbou. V tomto smyslu může daňová politika hrát důležitý part. Stabilita lokálních ekonomik stojí a padá se zdravím malých a středních podniků. Přinejmenším z tohoto důvodu se nabízí zavedení progrese i do korporátní daně. Ve spojení s bankovní daní a s návratem k běžně využívaným mechanismům ekonomické demokracie – cílenou podporou družstevnictví a rolí zaměstnanců v řízení a kontrole velkých podniků – lze zajistit stabilitu domácí ekonomiky a současně si posvítit na každoroční stomiliardový odliv dividend do zahraničí.

Budoucí stabilita ekonomiky ale nezávisí jen na ekonomické kondici, ale i na kondici životního prostředí, bez kterého není ani HDP, ani zaměstnanost, a nakonec ani život. Daňová politika ovlivňuje chování a jednání lidí i ekonomických subjektů, a může tudíž sloužit i k dalším cílům. Ekologické daně se prozatím diskutují na úrovni EU jako možný nový evropský finanční zdroj. Národní státy však ani v této oblasti nejsou bezmocné. Od poplatků za vytěžené nerosty přes zdanění nadměrné tvorby odpadů a jejich neekologického skládkování po zdanění využívání hnojiv ničících dlouhodobou výdrž orné půdy a další daňové regulace jsou nástroje, na jejichž použití může veřejnost tlačit v boji proti klimatické krizi.

Podzimní volby do Sněmovny budou velkou zkouškou politických stran. Zatímco se všechna předešlá klání nesla v duchu „kdo sníží nebo zruší víc daní“, novoroční daňový balíček všechny tyto nerealistické sny realizoval. Uchazeči o poslanecká křesla tak budou mít možnost představit nové plány. Buď budou chtít vysypat poslední drobné z poloprázdné státní kasičky, nebo vezmou vážně rostoucí nároky na zdravotní, sociální, vzdělávací, důchodový systém a na řešení klimatické krize ve veřejném zájmu. V takovém případě totiž daně musejí růst.

Text původně vyšel v dvouměsíčníku pro kulturu a dialog Listy.

Ochrana osobních údajů