29
Červenec
0
Masarykova demokratická akademie
Moderní lidská civilizace vstoupila již v polovině osmnáctého století, v době průmyslové revoluce, do dlouhého období radikálních proměn. Od této doby jsme se nezastavili. Tyto změny nabývají různou podobu, probíhají v nestejné intenzitě a různým způsobem v různých společnostech na planetě, ne vždycky zcela shodně, ale v zásadě obdobným způsobem. Důsledkem tohoto vývoje byla řada společenských katastrof a současně mimořádný pokrok. Není důvod se domnívat, že v budoucnosti tomu bude jinak. V krajině času před námi jsou jak katastrofy, tak i potenciální pokrok. Velmi bude záležet na nás, na naší představivosti, na našich rozhodnutích, na naší vůli, na naší schopnosti myslet a jednat.
Jedním z projevů tohoto pohybu byla prohlubující se dělba práce, která vedla ke vzniku obrovských komplexních sítí, na kterých je existence této společnosti závislá. Tyto sítě dosáhly takové komplexity, ať již v rozsahu nebo ve své struktuře, že překonaly schopnosti běžných politických nástrojů k jejich spravování. Komplexita civilizace způsobila, že jsme se stali globální společností, společností globálních sítí. Je to právě globální propojenost, která udržuje stabilitu naší společnosti a její životní úroveň. Výhodou globální dělby práce je schopnost koncentrovat celoplanetární zdroje. Přitom klíčovým zdrojem v současné době je intelektuální kapacita. Neexistuje žádná oblast světa, která by byla schopna se udržet ve špičce civilizace pouze svými vlastními silami. Nejblíže tomuto stavu jsou Spojené státy nebo Čína, ale ani jejich síla a schopnosti nejsou dostatečné.
Naše společnost se dostává do tlaku několika základních megatrendů, přičemž reakce na každý z nich bude vyžadovat hluboké změny způsobů naší existence. Bez nároku na úplnost jsou to následující trendy.
Dosažení ekologických mezí vyvolává takovou míru nestability životního prostředí, že je možné, že se civilizace zhroutí nebo minimálně dostane do katastrofální krize s dalekosáhlými důsledky. Jak přitom může vypadat zhroucení civilizace, je možné nahlédnout na příkladu pádu říše římské a nástupu tzv. temných století.
Druhý megatrend je nástup umělé inteligence, která revolučním způsobem mění vše, ale především klade otázku podoby práce a také otázku moci. Svým způsobem je zajímavé, že strukturálně se náš pracovní trh dostává do podoby rozptýlené manufaktury v osmnáctém století. Faktorem, který odebírá práci, se nyní stává Aplikace. To je poněkud zlověstné, protože sociální poměry strukturálně spojené s rozptýlenou manufakturou byly nelidské. Jak v takovémto novém světě bude vznikat nárok na důchod? Jak se promítne umělá inteligence do vytváření politiky? Jakým způsobem se bude vyvíjet politická reprezentace? Jak budou vypadat volby? Přetrvají vůbec?
Třetím trendem jsou globální demografické změny, které jednak mění demografickou váhu jednotlivých kontinentů a území, jednak se projevují demograficky stárnutím, a to na všech kontinentech. Výjimkou je pouze Afrika, která má jen málo vyvinuté institucionální systémy sociální ochrany.
Zajímavým megatrendem je vytváření velkoměst a do určité míry můžeme prohlásit, že moderní společnost se stává společností velkoměst, kde jsou koncentrované hlavní ekonomické a intelektuální síly. Z politického hlediska je zajímavé se touto otázkou zabývat, protože se zdá, že velkoměsta jsou struktury, které jsou stále ještě z hlediska politického managementu zvládnutelné, a současně koncentrují dostatečné zdroje, aby se mohla stát nástrojem zvládnutí nadcházející budoucnosti.
V tomto napjatém období se klíčovou otázkou stává otázka správy. Jakým způsobem spravovat společnost, které je do takové míry komplexního charakteru? Jak udržet fungující demokracii a vyhnout se různým podobám dystopické lidské společnosti?
Podmínkou sin qua non je spolupracující společnost na globální úrovni. To vyžaduje několik předpokladů. Za prvé dostatečnou globální kulturní homogenitu tak, aby bylo vůbec možné zformulovat společné přístupy. Dále je nezbytné omezovat sociální rozdíly, a to jak uvnitř jednotlivých států, tak globálně mezi nimi. Protože pouze sociálně nerozdělená společnost je schopná být soudržná a zároveň je schopná sledovat společně dlouhodobé komplexní projekty, a to i za cenu často velkých obětí.
Je zřejmé, že odpovídající redistribuce v širším pojetí, nejenom materiální, se nemůže odehrávat prostřednictvím čistě tržního ekonomického systému. Přerozdělování prostřednictvím trhu je efektivní, ale rozhodně není spravedlivé. Proto ve svém důsledku nemůže poskytnout společnosti základnu k dostatečně hluboké a dlouhodobé spolupráci.
Zcela netržní systémy v podobě komunistických utopií selhaly na složitosti a dynamice moderní společnosti. To, aby byla společnost spravovatelná centrálně řízeným způsobem, vyžaduje zastavení pohybu. Komunismus byl již od samého počátku z tohoto důvodu anachronickým. Vždy se ukázalo, že schopnost reakce na případné pohyby přírody a společnosti je necentralizovatelná.
Zdá se, že určitá naděje spočívá v tržní ekonomice moderované silnou politickou mocí. Podmínkou je vysoká míra přerozdělení, která zajistí rovnost příležitostí i spolehlivou a důstojnou základnu všem. Demokratická společnost vyžaduje kontrolu moci, a to v jakékoliv podobě – ekonomické, politické či vojenské. Avšak kontrola moci je možná pouze mocí. To vyžaduje, aby politická moc disponovala dostatečnými zdroji, které ji učiní konkurenceschopnou a dostatečně silnou vůči globálním korporacím. Náš současný daňový systém to neumožňuje. Tato jeho neschopnost není dána pouze nedostatkem vůle, ale je způsobená celou jeho konstrukcí, proto systém již nedokáže reagovat na aktuální změny ve společnosti, rozpad trvalých pracovních vztahů, rozpad velkých pracovních kolektivů, nástup umělé inteligence a dosažení ekologických mezí. Týká se to daňových systémů jako celku, českého systému pak ve zvláště vysoké míře. Dostáváme se totiž do situace, že bohatství roste, ať je to cokoliv, a přitom se stále nespravedlivěji distribuuje a stále radikálněji koncentruje. Obecný společenský software, kterým se spravujeme, není spravedlivý; vede k nespravedlnostem a vyžaduje změnu. Je stále zřejmější, že národní státy velikosti České republiky nejsou schopné podobné problémy vyřešit. V zásadě lze říci, že nejbližší struktura, která může být vhodným nástrojem, je Evropská unie. Aby politická moc získala dostatečné zdroje k tomu, aby byla schopná moderovat ekonomiku a eliminovat její tržní nespravedlnosti a chránit ekologickou stabilitu, musíme daňový systém změnit, a to globálně.
V demokratické správě se otevírá nejpodstatnější otázka, totiž jakým způsobem dát politické společnosti schopnost formulovat dlouhodobé strukturální transformační cíle, získávat pro ně legitimitu a dlouhodobě je sledovat a spravovat. Současný demokratický systém je pod tlakem. Jsme svědky trvalého snižování legitimity ústavních orgánů. Ukazuje se, že samotné volby v té podobě, jak je známe dnes, dostatečnou legitimitu nezajišťují. Právě ztráta legitimity ústavních institucí vede ke vzniku řady nestrukturovaných a ve své podstatě destruktivních hnutí, jak jsme toho svědkem jak v Evropě, tak i v České republice.
Kromě demokracie na národní úrovni se otevírá otázka demokracie na úrovni nadnárodní. Je zcela otevřenou věcí, zda se globálně rozvine nějaká podoba koncertu velmocí, nebo trvalý konflikt regionálních center, jak jej popisuje Orwell v románu 1984, či zda se posílí Organizace spojených národů. Zde se ovšem nejedná jenom o změny institucionálního rámce, nýbrž o změny politického fungování. Dospějeme-li k názoru, že transformace, která má zajistit stabilitu životního prostředí, která je životně důležitá pro další existenci lidstva, bude vyžadovat spravedlivou distribuci na globální úrovni, mělo by se tak stát v rámci globální demokratické instituce. Je možné si představit, že se Organizace spojených národů vyvine na způsob Unie uhlí a oceli a bude zajišťovat spravedlivou distribuci nákladů a výnosů – tak jak tomu bylo svého času v poválečné Evropě. Tato organizace musí být vybavena odpovídající exekutivní mocí a odpovídající politickou demokratickou kontrolou. Zdá se to být velmi nepravděpodobné, ale jak se říká, nouze naučila Dalibora housti a pod tlakem vznikajících krizových situací se mohou odehrát i velmi nečekané věci, a také se v dějinách odehrály.
