Šabatová: Nedělejme to sterilizovaným Romkám ještě těžší

V září roku 2004 se obrátilo na tehdejšího ombudsmana Otakara Motejla prvních deset statečných nuceně sterilizovaných žen. S podporou občanského sdružení IQ Roma servis se rozhodly jít s kůží na trh a bojovat za svá práva. Veřejný ochránce práv nakonec obdržel 87 stížností. Výsledkem více než rok trvajícího šetření, které vedl, byla velmi obsáhlá zpráva, jež kromě právního rozboru zasadila nucené sterilizace do historického i mezinárodního kontextu.

Otakar Motejl konstatoval, že ani v jednom z případů, u nichž se dochovala dokumentace, nebyl dodržen právní standard doby, v níž sterilizace proběhla. O předlistopadové éře to platilo stejně jako o letech pozdějších. Bohužel třicet stížností nemohl posoudit, neboť se nedochovaly potřebné papíry.

Od vydání zmiňované zprávy uběhlo již osmnáct let. Dlouhá doba, během níž sterilizované ženy usilovaly o uznání toho, že se na nich stát dopustil těžké křivdy, a také o finanční odškodnění. V roce 2009 vyjádřila úřednická vláda Jana Fischera alespoň politování. Ještě dalších dvanáct let ale trvalo, než se podařilo dosáhnout přijetí zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem.

Platit začal v roce 2022. V jednotlivých případech rozhoduje ministerstvo zdravotnictví. Proces odškodňování se však vleče, od počátku je poznamenán mnoha necitlivostmi a některými nezákonnostmi. Nejméně tři zamítavá rozhodnutí již zrušil Městský soud v Praze a doporučil ministerstvu, aby správní praxi korigovalo, aby ženy lépe informovalo, aby svá rozhodnutí odůvodňovalo, a správní praxe tak byla v souladu se smyslem zákona, jímž je odškodnit postižené za prožité utrpení.

Nedávno zveřejnil současný ombudsman Stanislav Křeček na tiskové konferenci výsledky šetření, jež se zaměřilo právě na výkon státní správy při odškodňování žen, jež podstoupily nezákonnou sterilizaci. Konstatoval pomalé vyřizování stížností a nevstřícnou komunikaci.

Alespoň část nesprávných postupů začalo ministerstvo zdravotnictví postupně napravovat, a to i přesto, že v případech soudně zrušených rozhodnutí podalo už před řadou měsíců kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu.

Můžeme tak doufat, že se rozhodovací správní praxe postupně zkvalitní. Otevřená však zůstává jedna velmi palčivá otázka, o níž ještě nerozhodoval ani soud prvního stupně, ani Nejvyšší správní soud. A to je otázka chybějící dokumentace, v jejímž důsledku se některé ženy dostávají do důkazní nouze, takže nelze prokázat, že byly vůbec sterilizovány.

Existují případy, kdy byly papíry zničeny povodněmi, v jiných je nemocnice protiprávně předčasně skartovaly. Klíčové je, aby tato skutečnost nebyla připisována k tíži sterilizovaným ženám, což se zatím bohužel děje.

Česko není jedinou zemí, která se vyrovnává s protiprávními sterilizacemi. Koncem minulého tisíciletí to bylo Švédsko, které napravovalo celá desetiletí praxe, jež byla zatížena eugenickými pohledy.

Švédská parlamentní komise tehdy konstatovala jako zcela zřejmé, že prokazování pravděpodobnosti, že byl souhlas se sterilizací dán v situaci nátlaku, bude po tak dlouhé době postaveno převážně na výpovědi a zážitcích dotčené osoby, nikoliv na prokazatelných úředních záznamech.

I pro případy, kdy výpověď osob nebude možné konfrontovat například s písemnými záznamy, však komise plédovala pro poskytnutí odškodnění, bude-li jejich výpověď alespoň trochu věrohodná.

Jsem přesvědčena, že touto úvahou se mohou inspirovat také příslušné české orgány v případech, kde se nezachovala zdravotní dokumentace. Je to cesta, jak spravedlivě rozhodnout s ohledem na smysl zákona, který byl přijat proto, aby se obětem protiprávních sterilizací konečně po tolika letech dostalo zadostiučinění.

Článek Anny Šabatové původně vyšel 2. listopadu 2023 v deníku Právo.