Ostrá: Zbožňujeme štíhlý stát. Doplácíme na to všichni

Zatímco dál klesá důvěra občanů ve stát, nepřestává zaznívat mantra o nutnosti jeho zeštíhlování. Důsledkem je, že se stát stává čím dál méně funkční. Je na čase začít na něj pohlížet jinak než ideologickou neoliberální optikou.

Před pár dny jsem v ordinaci svého zubaře poslouchala muže a ženu středního věku, kteří si povídali o všemožných strastech. Dostalo se i na politiku. Pán nahlas přečetl „vtip“, který v posledních dnech koluje po českých sociálních sítích. Vypráví o tom, jak lidé sice nebudou mít na léky, zůstanou bez penze, ale náplastí jim bude možnost mít občanský průkaz v mobilu.

Paní se hořce pousmála a odvětila, že aplikace stejně nebude fungovat, načež oba souhlasně zanaříkali, že jde vlastně o záměr, aby si ti „nahoře“ mohli namastit kapsy. Z jejich postoje můžeme vyčíst jistě mnohé, mne v tu chvíli ale napadlo jediné: mají obrovskou nedůvěru ve stát.

Není se čemu divit

Ostatně průzkumy veřejného mínění potvrzují nízkou důvěru jak ve vládu — v prosinci minulého roku pouhých sedmnáct procent —, tak v obě komory parlamentu. Lze se nízké důvěře občanů divit? Poslední roky byly ve znamení selhávání státu v přímém přenosu: nejprve Babišovo chaotické ne-řízení pandemie, pak nulová reakce současné vlády na bezprecedentní pokles životní úrovně občanů.

Abychom s tím mohli něco dělat, musíme otevřeně pojmenovat příčiny neschopnosti státu vybudovat u svých občanů elementární prvky důvěry. Ponechme nyní stranou otázku kvality politické reprezentace, která zajisté hraje významnou roli. Zaměřme se na dlouhodobý a v podstatě strukturální problém České republiky: víra ve fetiš štíhlého státu.

Zápas s mytickým přebujelým státem je v České republice ve srovnání s jinými zeměmi Evropy abnormálně populární. Před volbami v roce 2021 se politické strany, zejména ze současné vládní pětikoalice, předháněly, která slíbí větší škrty v počtu státních zaměstnanců. Poté, co někteří odborníci opakovaně připomněli politikům, že většinu státních zaměstnanců tvoří učitelé, hasiči či policisté, se předvolební proklamace zaměřily primárně na úředníky.

Například koalice Spolu v červenci 2021 v rámci kampaňové vřavy hřímala, že propustí až třináct procent státních úředníků. Padly mimochodem i sliby o nezvyšování žádných daní, kromě digitální — jak to dopadlo, víme. Avšak ani Piráti a Starostové nezůstávali před volbami pozadu slibem, že státní správa „bude skutečně profesionální, stabilní, odpolitizovaná, a přitom štíhlá a pružná“ a že „snižování počtu úředníků nebude chaotické, ale podepřené daty“. Obdobně požadovalo státní dietu před sněmovními volbami i ANO nebo SPD.

Posílit důvěru

Ale abychom politikům nekřivdili. Obsese vyhladovění státu není vlastní pouze našim politickým elitám, ale i velké části ekonomů, novinářů a dalším mediálně exponovaným jedincům. Usadila se u nás již na počátku devadesátých let a dosud společně s dalšími neoliberálními dogmaty dominuje veřejné debatě. Kdokoliv se odváží oponovat názorům o údajně vypaseném státním aparátu a nutnosti redukovat počet zaměstnanců a spravovaných agend, stává se podezřelým.

Přestože, a v tom tkví neúprosný paradox, zahraniční praxe a zejména naše vlastní zkušenost dokládá, jak fetiš štíhlého státu škodí nám všem. Zahlcené pracovnice a pracovníci úřadů práce, kteří pro vlastní mrzké platy mají často sami nárok na dávky, budou těžko vykonávat práci navíc v aktivizaci klientů.

Datoví analytici, ekonomové a další odborné profese berou v korporátní sféře násobky toho, co jim mohou nabídnout státní instituce v rámci svých platových tabulek. Ukázkovým příkladem jsou IT odborníci. Jejich příjem v soukromém sektoru se pohybuje kolem sedmdesáti tisíc a výše. Stát jim může dovolit zaplatit necelých padesát.

Důsledky? Česká republika dlouhodobě nezvládá digitalizaci, což se více jak sto tisíc dětem v této zemi krutě připomnělo v minulých dnech, když selhal systém elektronických přihlášek na střední školy. A nejpikantnější na události je, že s funkčností systému pravděpodobně nepočítali ani ti, kteří za digitalizaci zodpovídají. Jen si připomeňme příspěvek vicepremiéra pro digitalizaci Ivana Bartoše den před spuštěním systému. Nabádal v něm rodiče, aby s podáním vyčkali několik dní, jelikož by systém mohl mít problémy. To lze sice pochopit, nicméně důvěru ve stát to zajisté neposiluje.

Obsese malým státem s levnými zaměstnanci nás dostala do situace, kdy státní organizátor přijímaček si digitalizaci provádí sám na koleni. Bez toho, aniž by sám disponoval kvalifikovanými odborníky, což následně to lepí dohodami o provedení práce a delegováním části úkonů na syna ředitele. Mimochodem je případné, že hodnotícím kritériem veřejného výběrového řízení, než bylo zrušeno, byla nabídnutá cena. K tomu si přidejme šibeniční termíny a pro mne osobně nevysvětlitelnou neúčast Digitální a informační agentury a máte výsledek, který nikoho nemůže překvapit.

Dokud se nevymaníme z nesmyslného přemýšlení o státu a jeho zaměstnancích optikou neoliberalismu — tedy že soukromý sektor vydělává na státní, který jen plýtvá —, budeme nadále svědky selhávání státu, a v důsledku toho narůstající nedůvěry občanů v něj. Nad důsledky si budeme moci zoufat při vysílání dalšího volebního studia s Marcelou Augustovou, až populisté shrábnou většinu mandátů ve Sněmovně. Budeme zase překvapeni, že lidé svými hlasy chtějí zbořit systém, který je zklamává?

Komentář Daniely Ostré vyšel původně 8. února 2024 na stránkách Deníku Referendum.