Kárníková: Novoroční poselství prezidenta klimatickému hnutí

Vánoční projev prezidenta Miloše Zemana by pro klimatické hnutí měl být velkou inspirací. Riziko, že diskuse o řešeních změny klimatu zapadne do bažiny kulturního konfliktu, což prezident ve svém projevu předznamenal, je totiž vážné.

Názorové tábory kolem klimatické změny se ještě stále formují, mnoho lidí se s  tímto tématem setkalo a začalo si tvořit názor intenzivně až v uplynulém roce, často skrze veřejné protestní akce a intenzivnější pokrytí tématu v médiích. Rámování diskuse o klimatické změně je proto (na rozdíl od jiných států jako například USA, kde kulturní konflikt o měnícím se klimatu běží již téměř dvacet let) stále ještě dostatečně otevřené a  tuto příležitost klimatické hnutí může uchopit. Beru tento text jako výkop – byť nijak úplný – do debaty, jak se k tomuto riziku a zároveň (jak věřím) příležitosti pro vytvoření efektivnějších strategií klimatického hnutí postavit.

Klimatická změna se může rychle ocitnout po boku dalších témat, která polarizují naši společnost, jako je genderová rovnost nebo přijímání uprchlíků. Postoj ke klimatické změně by pak kopíroval štěpící linii společnosti v těchto „kulturních“ tématech, nejčastěji definovanou jako kulturní liberalismus versus kulturní konzervatismus (tak jak je to dnes viditelně v USA) nebo větší města versus venkov (což je většinou interpretace štěpící linie v České republice).

Prakticky se štěpení projevuje na postoji k procesu vědeckého poznání, vědkyním a vědcům jako jeho nositelkám a nositelům, vědeckým poznatkům samým, i návrhům řešení. V České republice již můžeme sledovat zárodek kulturního konfliktu v zatím nedotažené rétorice, která ukazuje klimatickou změnu a její řešení jako výstřelek „elit“, které tím způsobí škody „obyčejným lidem“; podobné rámování známe ostatně i z jiných evropských států. Je zřejmé, že v situaci kulturního konfliktu by bylo složité vést konstruktivní diskusi o řešeních změny klimatu, natož je politicky prosazovat.

Kulturní konflikt totiž svým zaměřením vytváří samožernost, energeticky vysoce náročnou aktivitu bez malého vztahu k ubíhající realitě. Právě od skutečných zdrojů nespokojenosti nebo frustrace, kterými mohou být třeba narůstající ceny energií, bydlení nebo potravin, ale kulturní zaměření konfliktu diskusi odvádí.

Zároveň odvádí pozornost od struktur, které ke změně klimatu přispívají a/nebo ze současného vysokouhlíkového systému profitují, což může vysvětlit, proč některé skupiny kulturní konflikt v  této oblasti záměrně vyvolávají a živí. Z dlouhodobého hlediska pak tento typ vyhrocené polarizace narušuje mezilidské vztahy a důvěru ve společnosti, poškozuje kapacitu pro spolupráci, a může tak paralyzovat naši schopnost řešit komplexní společenské problémy.

Vyvarování se kulturního konfliktu nicméně neznamená zříci se konfliktu jako takového, ten je v jádru každé společenské změny. Jak se tedy „zkulturnění“ konfliktu o změně klimatu bránit?

Naposledy a  jednou provždy zapomeňme na představu, že jediné, co lidé potřebují, je více informací. Podstatně méně než dříve (máme dnes už naštěstí ve veřejném prostoru silné kritičky tohoto přístupu, jakou je třeba Kateřina Smejkalová), nicméně i nadále probleskuje představa, že za odmítáním nebo pochybnostmi o klimatické změně jako takové nebo možných řešení stojí neznalost.

Poté, co jsem se přestala v rodinných diskusích „spravedlivě“ rozčilovat a zaposlouchala se do toho, co mi druzí říkají, zjistila jsem, že lidé mají pochopitelné důvody, proč nevěří vědeckým informacím o změně klimatu. V generaci mých rodičů argument shodujících se sedmadevadesáti procent vědců a vědkyň vyvolává například představu cinknutých voleb autoritativních lídrů nebo rétorický styl stranického tisku minulého režimu.

Zarytí ekonomičtí liberálové jako můj táta raději zpochybní vědecký proces, než aby připustili „trojského koně“ nových státních regulací. Při  vyhodnocování informací reagujeme na své osobní zkušenosti, svůj světonázor i hodnoty. A je třeba vzít v potaz i další, téměř subverzivní možnost.

Jak popsal v rozhovoru pro Respekt svou zkušenost z  amerických politických konfliktů ředitel The New York Times Mark Thompson, lidé vnášejí do diskuse právě takové argumenty, o kterých vědí, že druhou stranu vytočí, aniž by jim sami pevně věřili: „Měli bychom se více soustředit na to, co se skutečně děje. Nespokojenost, zlost nebo nuda se často projevují nečekanými způsoby.“

Je jasné, že na takto položený problém magická odpověď – „vzdělejme je“, nezabere. Vstupovat do diskuse z pozice „vědoucí“ je totiž patronizující a pro druhou stranu urážlivé. Je zřejmé, proč podobný postoj nikdy k  vytvoření společenské shody nepovede, a dokonce jakýkoliv rodící se dialog úspěšně utne.

A že více informací nevede ani ke změně názoru natož jednání, vám vždy rád a přesvědčivě za pomoci desítek let výzkumu sociální psychologie dokáže třeba Jan Krajhanzl. Zůstat proto při obviňování Miloše Zemana z neznalosti vědeckých poznatků by bylo osudným omylem – diskuse o klimatické změně už dávno není diskusí o vědě, ale o hodnotách, kultuře a ideologii a ani milión na sociálních sítích sdílených grafů na tom nic nezmění.

Neztrácejme ze zřetele vztahy – právě snaha o uchování vztahu a vyhnutí se hlubokému narušení důvěry i s lidmi, se kterými hluboce nesouhlasíme, je důležitou strategií. A to klidně za cenu udržování vztahu skrze dialog o jiných (klidně dílčích) tématech, na kterých je shodu možné nalézt.

Význam udržování vztahů pro řešení komplexních problémů jsem popsala již dříve a tou nejlepší empirickou oporou pro mé přesvědčení je zkušenost Jaromíra Bláhy z Hnutí Duha z jeho pětadvacetiletého zápasu o Šumavu. Právě schopnost udržet dialog díky respektujícímu vztahu (byť poznamenanému konfliktem) Jaromír popsal jako jedno z největších poznání své aktivistické dráhy.

Sebelepší legislativa nebo politika na národní úrovni nebude mít dostatečný efekt, pokud nenajde odezvu v  konkrétních nositelkách a konkrétním místě. Juraj Zamkovský, ředitel slovenských Priatel Zeme, tak například opustil lobbing na národní úrovni a své poslední produktivní desetiletí (jeho slovy) se rozhodl věnovat práci na krajské a místní úrovni, zejména na projektech energetické soběstačnosti. Energetickou revoluci z centra neuděláte.

Domnívám se, že spolupráci s místními aktéry nyní využíváme spíše ad hoc a  ilustrativně, jako instrument pro argumentaci vůči centrálním rozhodovačům. Skutečné angažmá na místní úrovni bude vyžadovat jiné metody, než kterými nyní vládneme. Inspiraci může nabídnout například Climate Action Groups ve Spojeném království, byť se výchozí pozice země s dlouholetou tradicí community organising dá s tou naší jen těžko srovnat. Každá tradice má ale svůj začátek.

Pokud nebudou místní aktéři cítit pochopení pro praktické problémy a angažmá v jejich řešení, ať už třeba v energetice nebo odpadovém hospodářství, bude z jejich strany vycházet protitlak nebo paralýza, jak jsme toho svědkem nyní například v odpadové legislativě.

Právě socioekonomickou realitu aktérů změny (jako jsou starostky a starostové nebo třeba zemědělkyně a zemědělci jako klíčoví krajinotvorní aktéři) je třeba brát smrtelně vážně. Pro pochopení faktorů, které ovlivňují jejich chování – je nutné brát na stejnou váhu jak vlivy finančních motivací, tak třeba obavy ze změny nebo neznalost alternativ či nedůvěru k nim.

Teprve skrze poznání-uznání jejich reality a vytvoření takového řešení, které odpoví i na socioekonomický a kulturní rozměr problému, je možné získat tyto lidi jako aktéry změny, a ne její pouhé objekty. U zemědělců lze například pozorovat narůstající frustraci a vztek z mnohačetných tlaků: veřejnosti, distribučních řetězců, ekologických organizací, a nakonec i  vlády. Nabídnout v této situaci řešení, které povede pouze k dalšímu „naložení“ povinností bez uznání sociálních nejistot a ekonomických pastí, které na ně číhají, nepovede k žádné systémové změně.

Jak upozorňuje americký akademik Andrew J. Hoffmann, vědeckým konsensem o  příčinách a dopadech změny klimatu nelze překrýt fakt, že o změně klimatu neexistuje konsensus společenský. Bez základní společenské shody na příčinách a řešeních problému ovšem není možné přikročit ke skutečně efektivním řešením.

Vytváření úrodné půdy pro společenský konsensus bychom se tak měli věnovat (třeba výše uvedenými strategiemi, ale jistě vás jich napadne i mnohem více) minimálně stejně intenzivně, jako diskusi o konkrétních opatřeních.

Komentář původně vyšel 2. ledna 2020 na webu Deníku Referendum.