Únor

Jelínek: Sociální demokraty spojuje potřeba rozhýbat stranu

Masarykova demokratická akademie

Můj první dojem ze 40. sjezdu ČSSD byl děsivý. Před vchodem nabízeli aktivisté kampaně Jsme fér, usilující o manželství pro všechny, tedy i gay a lesbické páry, delegátům k podpisu svoji petici. Postarší muž přede mnou se podíval na papír a jen utrousil: „Na to se vám můžu vy…“. (Možná kdyby se hoch obrátil s podobnou žádostí na Štěpána Kotrbu, akreditovaného coby novináře, dostal by rovnou zásah pepřovým sprejem.)

V tu chvíli nešlo nemít obavy, že sociální demokracie absolvovala prudký posun do politického tábora vyznačujícího se konzervativním pohledem na život a odporem k jinakosti.

Povzbudivá nebyla ani úvodní sjezdová přestřelka nad programem jednání a tím, zda má být dosavadní grémium odvoláno, nebo má být přijata jeho rezignace.

Pak se ale sjezd usadil. Snad jen hluk v sále byl vyšší než obvykle. Možná proto, že předsálí bylo malé a venku panovala zima, možná proto, že delegáti nechtěli o nic přijít a zároveň se svými kolegy čile rozebírali dění na pódiu.

Každopádně obsah sjezdové diskuse už připomínal dřívější sjezdy. Vesměs byla k věci, bez urážek, s kritikou slabých míst a s nápady, kde přidat. Dokonce ani metodou Miloše Zemana „Dobrý den, tady máte přes hubu“ se nenechali účastníci zmást a potvrdili, že prezidenta ctí, ale svoje poměry si hodlají řešit sami.

Média teď nejvášnivěji rozebírají, zda ČSSD vleze do Babišova chomoutu, nebo ne. Troufnu si však tvrdit, že první půlka sjezdu (druhá proběhne 7. dubna) se točila zejména kolem kondice sociální demokracie a jejích interních poměrů. Právem. Koneckonců, jak řekl delegát Libor Rouček, „přežili jsme Habsburky, přežili jsme – bez ministrů a náměstků – v emigraci, přežijeme i Babiše.“

Jan Hamáček byl zvolen předsedou v souladu s poptávkou po komunikátorovi, který překlene pestré partajní hloučky a nikoho neodmítne vyslechnout. Zatěžkávací zkouškou politika dosud řazeného spíš k liberálnějšímu, na evropské sociální demokracie navázanému proudu bude soužití s tradicionalistou Jiřím Zimolou v pozici statutárního místopředsedy. Již na sjezdu oba budili dojem, že o spolupráci stojí a uvědomují si její význam.

Bez šíbrů

Sociální demokracie se vyvíjí podobně jako celá česká společnost. Není tak otevřená, jakou se zdála být kdysi, a raději se upíná k tomu, co již zná, než k novotám, byť by byly sebedůležitější. Stále ale ještě jde o sociální demokracii, která před národoveckým běsněním a odmítáním odlišnosti preferuje sociální témata, počínaje bojem za vyšší mzdy a konče důstojným bydlením. Dostupné zdravotnictví či fungující veřejná doprava jsou přece stejným zájmem městských liberálů jako venkovských starosocialistů. Tmel ČSSD zkrátka dosud funguje.

Když Jiří Zimola hovoří o tom, že je nutné porozumět obyvatelům poslední vesnice, má pravdu. Co to ale znamená? Jednak aby sociální demokraté nečekali, až za nimi jednou za rok přijede předseda, a bavili se s lidmi kolem nepřetržitě. Také ochotně – a neříkali jim, že se jim mohou na něco „vy…“. ČSSD skutečně musí vyrůstat zezdola. Žít spolkovým životem, naslouchat občanským iniciativám a spolkům, k nimž patří též odbory. Tam všude jsou jedinci, kteří zjevně mají zájem o veřejné dění a mohou být přínosem i pro politickou práci. Ačkoli Jan Jukl skončil při volbě předsedy mezi poraženými, na příkladu kauzy přesunu brněnského nádraží popsal hlavní úkol ČSSD srozumitelně: musí být na straně aktivních lidí, ne šíbrů.

Aby toho byla schopná, potřebuje fungující vnitřní strukturu. Ta obsahuje dlouhý výčet položek: zapojení řadových členů do rozhodování, rychlý přenos informací, částečnou elektronizaci vnitrostranického života, kvalitní marketing na úrovni centrální i lokální, stranická sídla (včetně Lidového domu) otevřená pestrým občanským a kulturním aktivitám, aby se voliči nebáli na živé sociální demokraty sáhnout…

To vše dosud ČSSD – na rozdíl od úspěšného hnutí ANO – zanedbávala. I ten, kdo doufal, že bude detailně sledovat průběh hradeckého sjezdu na Facebooku nebo Twitteru, musel být zklamán.

Jsou problémy, které se překonávají pomalu, a jsou takové, u nichž stačí dobrá vůle a zmizí. Jan Hamáček naznačuje, že je připraven strnulé vody rozhýbat. V tom mu může být Jiří Zimola oporou. Mimo jiné by se měli věnovat návrhu změn stanov.

Původně se počítalo s větší propustností strany (včetně zrušení lhůt určujících, po kolika letech může člen kam kandidovat), ale nakonec se bojuje i o tak zdánlivě samozřejmé věci, jako jsou referenda nebo kvóty pomáhající intenzivnějšímu zapojení žen a mladých. Samostatnou kapitolou je odborné zázemí. Pokud by je ČSSD obětovala, zbaví se druhdy silné konkurenční výhody a zamíří mezi strany a hnutí, které formulují svá resortní stanoviska povrchně, nekompetentně, ba laicky.

V tomto zápase mohou hrát všechny vnitrostranické proudy v jednom oranžovém dresu a na stejnou bránu. Pakliže je budou čerství lídři rozumně koučovat, může být ČSSD dobře připravena na mezipartajní zápasy. Kdyby se však nezmátořila, nedala do pořádku své útroby a neosvědčila se při rozplétání všedních problémů lidí ve městech i na vesnicích, stane se zvolna zbytečnou.

Text původně vyšel v Deníku Referendum 20. 2. 2018.