08

Únor

0

Jelínek: Radikálové mají vlivné zastánce

Masarykova demokratická akademie

Žijeme v divné době. Kdejaký nácíček vydává štvaní za názor a kritiku sebe samého za snahu o omezení svobody slova. Zahrávají si i lidé fušující do politiky nebo přímo obcující s mandátem.

Podivuhodná je snaha Bartošovy Národní demokracie vyvolat politologickou debatu nad termínem extremismus. Vadí jí, že je právě ona Bezpečnostní informační službou řazena k extremistické scéně, dokonce se kvůli tomu soudí. Ženy a muži v talárech mají rozhodnout, co je extrém a co „normál“.
Nezávidím jim to – společenská nálada se skutečně posouvá. Premiér Gross skončil kvůli několika nejasným milionům na nový byt, premiér Babiš je miláčkem davů i s padesáti miliony rozfofrovanými z evropských fondů. K solidaritě se všichni hlásíme, jen když se s námi mají solidarizovat druzí. Nemajetní se otírají o ty ještě nuznější. Před časem mne zamrazilo z protestu jakési romské formace proti migrantům.
Jenže uprchlíci došli, tak se středem pozornosti stávají opět Romové. Nějaký veřejný nepřítel je vždy po ruce. Rétorika stran z okraje spektra skutečně nápadně připomíná třicátá léta v Německu. A když dojdou slogany, zvednou se nad rozvášněný dav šibenice.
Odpověď na otázku, proč se Národní demokracie snaží zuby nehty na sebe upoutat pozornost, hledejme v okázalé jízdě Svobody a přímé demokracie českou politikou. Tomio Okamura dělá vše pro to, aby nahnědlé drobotině předvedl, že je zbytečná. To on dokáže obsloužit zdivočelý elektorát, dosáhnout na jeden z nejvyšších ústavních postů a ještě se stát vyhledávaným partnerem pro jednání o příští vládě.
Úvahy nad tím, jaký to ve skutečnosti stál tábor v Letech u Písku a jak byl (ne)zabezpečený, Okamurovi a jeho kolegům přihrály zájem tradičního anticiganistického a xenofobního publika. Pro parlamentní a mediální scénu má však jiný slovník: hovoří o překrucování, dušuje se, že romský holocaust nezpochybňuje, a staví se do role štvané zvěře. Zvlášť když se hledají hlasy pro jeho odvolání z křesla místopředsedy Poslanecké sněmovny.
Okamura se může pyšnit cennými patrony. Prvním je Miloš Zeman. Ten ochotně slaví 17. listopad na jednom pódiu s Martinem Konvičkou a své znovuzvolení prezidentem zase s Okamurou. S vřelým projevem přispěchal i na sjezd SPD. Zeman kdysi patřil k těm, kteří nahlas přemítali, jestli v Letech šlo o pracovní, či koncentrační tábor.
Druhý se jmenuje Andrej Babiš. Pro Okamurovo odvolání nevidí důvod. Jednak teprve nedávno pomohl Okamurovi do funkce, jednak se spoléhá na Okamurovu interpretaci kauzy. Sám se také ošíval, když se rozhodovalo o vykoupení prasečáku v Letech vládou. Koneckonců i Zeman loni v červnu hovořil o zbourání prasečáku jako o národohospodářské ztrátě. Pro pragmatiky je cennější moc a majetek než nějaká pieta.
S parťáky, jakými jsou Zeman a Babiš, se Okamura bát nemusí. Nejspíš to tuší i lidovci, jejichž místopředseda Jan Bartošek s nápadem na Okamurovo sesazení přišel. Koneckonců Okamura je stejný dnes, jako byl před půl rokem. Dožadovat se jeho skalpu je zkrátka gesto. Gestem jsou i množící se trestní oznámení směřující na poslance SPD.
Jenže gesta jsou nedílnou součástí politiky a demokratické soutěže. Když chcete na něco upozornit, učiníte gesto. Ne vždy lze ty, co se dopouštějí faulů, třeba i verbálních, potrestat či vyloučit z demokratické soutěže. Protože u nás máme právní stát ctící svobodu slova, může verdikt o vině před zákonem vynést pouze soud. A jenom ministerstvo vnitra může rozpustit politickou stranu, která se vymanila z ústavního rámce. Ostatním aktérům zbývají věcné argumenty a všem srozumitelná gesta.
Radikálové si vždy své obecenstvo, tleskající kdejaké zhovadilosti, najdou. Úkolem ostatních je upozorňovat na to, kdy překročí hranice, jež si demokratická společnost střeží, a bránit se tomu, aby se výstřelky nestaly normou. Co ale hlava nebere, jsou kachní žaludky těch, kteří krajní pravici legitimizují. Soudný prezident a soudný premiér by si od nich držel odstup.

Text vyšel původně v Deníku Referendum 8. 2. 2018.

Ochrana osobních údajů