26

Březen

0

Jelínek: Prezidentova koalice s radikály je nebezpečná

Masarykova demokratická akademie

Miloš Zeman se v minulém týdnu na Okamurovo hnutí Svoboda a přímá demokracie zamračil. Přes Mladou frontu Dnes mu vzkázal: „I když jsem až dosud vůči SPD udělal několik gest, tak musím říct, že mě to v poslední době přestává bavit.“

A prezidentův důvod? Kdo by čekal, že relativizace romského holokaustu, byl by vedle jak ta jedle. Na vině není ani její odpor k migrantům, muslimům či Evropské unii. Příčinou je pouze hlasování poslanců SPD pro návrh Starostů a nezávislých, aby ředitel prezidentské kanceláře musel pro příště mít bezpečnostní prověrku.

Ponechme stranou, co na tom Zemanovi vadí. Podobně přece uvažuje i jeho současný kancléř, který o prověrku sám požádal. Jiná věc je, že ji – patrně pro svoji pestrou minulost – nezískal.

Zajiskření mezi Hradem a SPD má zajímavou dohru i na sociálních sítích. Jejich uživatelé, kteří dosud opěvovali Zemana i Okamuru, se rozdělili na dvě skupiny. Lidé bližší prezidentovi si začali stěžovat, že SPD je hnutím jednoho muže. Naopak převážně příznivci Okamury začali trousit, že kancléř Mynář je opravdu vážnou kaňkou na pověsti prezidentského úřadu.

Ovšem žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. O to, aby SPD byla součástí rýsující se vládní většiny s ANO, ČSSD a KSČM, stojí prezident dál. Jenže těmto stranám by spolupráce s pravicovými radikály mohla dělat problémy.

A ani Tomio Okamura nemá potřebu ztrácet protestní hlasy podílem na vládě. Postačí mu, aby ve Sněmovně prosadil aspoň ochutnávku ze svého programu. Předpokládám, že dalším Zemanovým tahem bude výzva, aby SPD aspoň hrála roli konstruktivní opozice, na rozdíl od Pirátů, ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN, které může pasovat na opozici nekonstruktivní.

Když k Zemanovým soupeřům patřili komunisté

Kdybychom hledali vysvětlení, proč jsou prezidentovi bližší partaje z okraje spektra než standardní demokratické subjekty, došli bychom zřejmě jak k letitým osobním bolístkám Miloše Zemana, tak k pragmatické úvaze, že s radikály lze snáze přetvářet ústavní systém i čechrat veřejné mínění.

Aby se však Zeman vyhnul nálepce podporovatele extremistů, vyhraňuje se aspoň proti Dělnické straně sociální spravedlnosti. Ta je samozřejmě nabroušenější než SPD, ale dokud bude na politickém výsluní Okamura, nemá šanci.

Platí totiž, že předseda Svobody a přímé demokracie umí balit zlobu a nenávist do formy přijatelné pro širší publikum, než jaké by naslouchalo neonacistům. To z SPD ale nedělá lepší formaci, než jakou bylo Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa, proti jejímuž lídrovi Miroslavu Sládkovi Zeman aktivně vystupoval v 90. letech.

To byly ale také časy, kdy k Zemanovým soupeřům patřili i komunisté. Proto fandil drolení KSČM a její liberálnější členy lákal do ČSSD. Dnes však pluje na antisystémové a protestní vlně vyhraňující se proti establishmentu. Tím maskuje, že k němu již čtvrtstoletí náleží.

Kdo by ale na sklonku roku 1989 čekal, že prezident bude řečnit na sjezdech krajní pravice a krajní levice? Schválně si počkejme, co z komunistické tribuny 21. dubna pronese. Patrně půjde o svodku programových průniků, stejně jako když okamurovce chválil za fandění přímé demokracii.

Radikály totiž zastupitelská demokracie omezuje v rozletu. A v jejím rámci upřednostňují přímé volby před nepřímými, poněvadž dávají větší šanci demagogům a populistům.

Česká politika léta churaví. Koalice hlavy státu s radikály ji ale spíš dorazí, než vyléčí.

 

Text původně vyšel 26. března 2018 na webu plus.rozhlas.cz.

Ochrana osobních údajů