Jelínek: KSČM je obklíčená minulostí i kšeftováním s Babišem

Jak je to možné? A jaký trest vymyslet? Kdekdo si teď opět láme hlavu nad komunisty a jejich neotesaným místopředsedou Stanislavem Grospičem. Ten ve vysílání Českého rozhlasu Plus odmítl označit 21. srpen za začátek okupace Československa cizími vojsky a pasoval jej jen na „tragický moment“. A mrtví, jichž podle historiků bylo do konce roku 1968 asi 137? Podle Grospiče vesměs oběti dopravních nehod. Do jisté míry má v tomto bodě pravdu – ale kolik z nás ukončí svůj život při dopravní nehodě s tankem?

Grospič v tom není sám. S výjimkou Jiřího Dolejše ani další komunističtí poslanci přítomní minulý týden na schůzi Sněmovny nepodpořili schválení 21. srpna za památný den invaze a následné okupace.

Zároveň ale nezlehčují a už vůbec neobhajují onu událost. Jen si drží odstup od většinové interpretace. Podobně bývalá poslankyně Marta Semelová nehaněla Miladu Horákovou, „pouze“ nesouhlasila s tím, aby její smrt byla popisována jako justiční vražda. Komunisté si dávají pozor, aby nebyli za vlastizrádce a nevystavili se třeba i trestnímu stíhání.

Od minulého režimu se distancují, ale čas od času připomenou, že to nebo ono nebylo tak špatné či černobílé. Umějí se podívat smířlivě na tresty smrti, lágry i znásilnění země údajnými spojenci. Čerstvě si někteří z kovaných soudruhů notují i s pohledem okamurovců a další ultrapravice na EU, menšiny nebo uprchlíky. Nacionalizace druhdy internacionalistické partaje dál pokračuje.

Aby si mohli voliči vybrat, nemluví za komunisty jen Stanislav Grospič, Milada Semelová či Josef Skála. Pro liberály je v nabídce Jiří Dolejš, pro pragmatiky Kateřina Konečná, Miloslava Vostrá nebo taktizující předseda Vojtěch Filip.

Pozice komunistů není záviděníhodná. Voliče jim krade svojí rétorikou Andrej Babiš. Umí lépe prodat i sociální politiku ČSSD. Zároveň ale komunisty coby spojence vlády v parlamentu vtahuje do salonů a dělá z nich standardní přijatelnou stranu. Fotí se s nimi a ministryně financí Schillerová si už sedla na tiskové konferenci i pod komunistickou třešňovou vlajku, když potřebovala hlasy pro státní rozpočet.

Komunisté nechtějí přijít o přízeň ANO. Proto se nevyhraňují na ekonomických a sociálních tématech. Přitom tlak na zavedení vyšší daňové progrese u příjmů nebo sektorové daně by se nabízel. Místo toho KSČM žongluje s národovectvím a čas od času ujistí nostalgiky, že i ona teskní za minulostí.

Bouřlivá odezva u většinového elektorátu se nedostavuje. Preference komunistů se ne a ne zvednout. Jejich lídři však mohou mít pocit, že hýbou událostmi a drží prst na tepu dějin. Trestat Grospiče a spol., odvolávat komunisty ze sněmovních funkcí nebo se okázale rozhořčovat nad jejich gesty je zbytečné. Omluvy se od nich nedočkáme a částečné mučednictví by jistě přivítali. Jen ať zůstanou, jací jsou. Aspoň se dají lehce rozpoznat.

Jejich skutečným vytrestáním by mohl být leda vznik radikálně levicové partaje, která by uměla oslovit mladé, po nichž nyní touží i stárnoucí KSČM. Kdyby dokázal někdo jiný artikulovat to, k čemu se komunisté nemají a co sociální demokracie dělá jen na půl úst, šlo by o nejvýraznější pomoc levicové politice a levicovým tématům za poslední léta.

Stůjme ale nohama na zemi. Nový projekt by KSČM i ČSSD oslabil, leč sám by jejich pozice nezaujal. To už se spíš dřív rozdrolí, jak bývá mezi levicovými aktivisty zvykem. Proměna české levice se bez sociálních demokratů ani komunistů neobejde. Aby však mohla KSČM v budoucnu hrát aspoň trochu důstojnou roli, musí si odpustit koketování s atributy totality, nacionalismus, alibismus i trapné kšeftování s oligarchy. Je toho ale vůbec schopná?

Komentář původně vyšel 31. října 2019 na webu Deníku Referendum.