28

Červen

0

Jelínek: Když věty dávají smysl

Masarykova demokratická akademie

Přízemní panelákový byt má spoustu nevýhod. Patří k nim i to, že na chodníku je snadno slyšet, co se říká uvnitř. Zvlášť večer a dvojnásob, když ladíte na rozhlasovém přijímači stanici, která šumí, praská, prostě je rušená.

Před třiceti lety jsem takto zápasil se Svobodnou Evropou. Coby čerstvě ochmýřený studentík jsem dychtil po informacích, které jsem z oficiálních médií dostat nemohl. K těm klíčovým tehdy patřilo zpravodajství o petici Několik vět.

Její znění bylo celkem stručné, ovšem seznamy signatářů nekonečné. A na Svobodce četli na střídačku jména umělců, dělníků, sportovců, rolníků, učitelů, vědců, osobností známých i neznámých, z měst i venkova. Občas někdo svůj podpis zpochybnil či stáhl, být statečný v nepřehledné době je risk.

Na druhou stranu už ale režim fungoval převážně ze setrvačnosti. A bylo na čase se ozvat. Persekuce sice přišly, leč tvrdostí se posrpnové normalizaci, natožpak padesátým letům nerovnaly.

Text zveřejněný 29. června 1989 vznikl v okruhu Charty 77 a jeho stěžejním autorem byl Jiří Křižan. Obsahoval několik srozumitelných požadavků:

  • aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězni,
  • aby přestala být omezována svoboda shromažďovací,
  • aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti,
  • aby nebyly kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků,
  • aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů,
  • aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách,
  • aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů,
  • aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti
  • a aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci.

Všude kolem již tály ledy a Gorbačovem vedený Sovětský svaz se smiřoval s emancipací svých satelitů. Jenže soudruzi v Praze nevěděli, kudy dál, jak relativně důstojně odejít, a tak se drželi zuby nehty.

Když už i vodní děla byla pro smích, zkusili to ještě se závistí. To když třeba generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš hovořil v legendárním projevu na Červeném Hrádku o výdělcích Hany Zagorové (jedné ze signatářek Několika vět) a dalších.

Jenže lidem to bylo zčásti fuk a zčásti v nich režimní praktiky budily touhu s obskurním zřízením skoncovat. Stejně jako kruté potlačení protestů v Palachovu týdnu přivedlo do ulic i ty, co by jinak nešli, tak kampaň proti signatářům Několika vět vyráběla komunistům nové a zarytější oponenty. Mimo jiné v nás mladých.

Zatímco Charta 77 byla do značné míry považována za exkluzivní klub a další opoziční aktivity neměly takovou popularitu, Několik vět byl projekt – jak by řekl Andrej Babiš – pro všechny. Těžko bylo s některým z jejich bodů nesouhlasit.

Veřejnost se na této petici učila artikulovat své zájmy. O pár měsíců později se to zúročilo na listopadových náměstích i při zakládání Občanského fóra.

Vzepětí normálních lidí sledujeme i nyní. Demonstrace na Václaváku či Letné jsou rovnou přirovnávány k sametové revoluci. I tentokrát jde o úctyhodný projev zájmu občanů o věci veřejné, přesto však toto srovnání kulhá.

V devětaosmdesátém lidé přesně definovali své cíle. Činili to tak, aby jejich integrující povahou oslovili další a další.

Dnes se pracuje se zamlženými cíli a pohyblivými terči. Nezávislou justici si přejeme všichni. Ovšem nevypadá to, že by se ji ministryně spravedlnosti Marie Benešová chystala znásilňovat. Vedle její hlavy je žádán i skalp premiéra Babiše. To zní při jeho malérech logicky.

Jenže s ministerským předsedou končí celá vláda. Od prezidenta Zemana přitom víme, že tu další by nechal sestavit opět Babiše. Navíc již sociologové zjistili, že 47 procent voličů je proti vládě a 46 pro ni.

Co se dělá pro to, aby rétorika i estetika protestů oslovila i dosavadní voliče vládního tábora? Jak s nimi pracuje pravicová opozice, když se zrovna nepokouší sundat kabinet? A má Letná sílu zrodit ať už druhé Občanské fórum, nebo aspoň hnutí zaměřené na obrodu seriózních stran napříč spektrem?

Několik vět bylo závanem normálnosti a demokracie v zatuchlém prostředí. Je teď na nás, abychom demokratické vymoženosti a instrumenty uměli používat. Například v situaci, kdy se premiér-průšvihář všem arogantně směje do očí.

Nedivme se však, že ani po třiceti letech zde nemáme vyspělou občanskou společnost. Tradiční politické strany zprava doleva se jí v minulosti snažily dusit, než aby jí pomáhaly se rozvinout.

Nespokojenost byla u zrodu hnutí ANO. Kdo bude těžit z nespokojenosti s hnutím ANO? Demokraté, nebo populisté a autoritáři?

Záleží na tom, kdo se jakými větami pokusí lidem přiblížit. Rétorika demokratické opozice dosud nosná není. Hodně mluví, ale málo toho říká. Toho Babiš využívá – a kontruje štědrou náručí. Na někoho, kdo zformuluje atraktivní politický program pro období „po Babišovi“, ještě pořád čekáme.

 

Komentář původně vyšel 27. června 2019 na webu Deníku Referendum.

Ochrana osobních údajů