Národní literatury mají všechny bez výjimek své velikány. Všeobecně známé autorky a autory, o kterých se učí děti ve školách. Velká část těchto jmen jsou dnes ozvěny dávné minulosti. To však neplatí pro literaturu albánskou. Její největší autor, Ismail Kadare, zemřel letos 1. července.
Kadare se narodil 28. ledna 1936 v jihoalbánském Gjirokasteru. V témže městě, proslulém svými kamennými střechami, díky kterým je dnes zapsáno v seznamu světového dědictví UNESCO, se dnes v Kadareho rodném domě nachází jeho muzeum. Je to, shodou okolností, jen pár desítek metrů od rodného domu Envera Hodži – komunistického vládce Albánie, za jehož éry Kadare tvoří podstatnou část svého literárního díla. A to včetně vzpomínkové knihy Kamenná kronika (1971, slovensky 2017).
Kadare vystudoval filozofickou fakultu v Tiraně a Literární institut Maxima Gorkého v Moskvě. Do světa literatury vstoupil v roce 1954 svojí básnickou sbírkou Mladistvé podněty (česky nevyšlo). Světovou pozornost si získal svým stěžejním prozaickým dílem Generál mrtvé armády (1963, česky 1990). Děj knihy je vystavěn okolo cesty italského generála do poválečné Albánie, jejímž cílem je vyhledat a přepravit zpět do Itálie ostatky padlých italských vojáků. Do centra pozornosti se dostává hledání ostatků velitele trestného praporu, který měl na svědomí mnohé krvavé zločiny. Italský generál postupně přechází ze své počáteční hrdosti na svou starou armádu v přemítání o utrpení a smutek. Román se v Itálii dočkal filmového zpracování v roce 1983.
Albánské dějiny sloužily Kadaremu jako častá inspirace. Vzhledem k charakteru albánského komunistického režimu, který patřil k jedněm z reziduí tvrdého stalinismu až do konce 80. let, nebylo Kadareho postavení jednoduché a musel se s režimem potýkat. V roce 1965 byla v Albánii zakázána jeho novela Monstrum (česky nevyšlo). Ta pojednává o obyvatelích města, žijících v permanentním strachu poté, co se jim před branami objeví trojský kůň. Jako jistá úlitba režimu, se dá chápat kniha Velká zima (1977, česky nevyšlo), která je jakousi oslavou albánské roztržky se Sovětským svazem na počátku 60. let.
Část svých textů nechal v 80. letech Kadare ze země pašovat do Francie. Do této země také v roce 1990 sám odešel. Od té doby byl jeho život rozkročen mezi Francií a Albánií. Musel se potýkat s antikomunistickou kritikou, která jej obviňovala, že s režimem spolupracoval (byl například členem Svazu spisovatelů), nicméně tato nařčení odmítal, odkazuje se při tom na své knihy. V roce 2005 řekl, že „jediným možným aktem odporu v klasicky stalinistickém režimu bylo psaní“. Vedle kritiky se ovšem dočkal i řady poct. Stal se mj. prvním laureátem Man Bookerovy mezinárodní ceny. V roce 2023 mu Emanuel Macron udělil Řád čestné legie.
Kadareho díla byla přeložena do více než 40 jazyků, díky čemuž je nejpřekládanějším albánským autorem vůbec. Jeho věhlas mu přinesl 15 nominací na Nobelovu cenu za literaturu. Kromě Generála mrtvé armády jsou pro české čtenáře dostupné knihy Krvavý duben (1978, česky 2007), Kdo přivezl Doruntinu (1980, česky 2011) a Palác snů (1981, česky 2017), několik málo knih pak bylo přeloženo do slovenštiny.
Ismail Kadare zemřel na infarkt v Tiraně, kde mu byl rovněž vypraven státní pohřeb. Jeho památce se do Národního historického muzea, kde byla Kadareho rakev vystavena, přišly poklonit tisíce lidí. Po celé Albánii se rovněž držela minuta ticha. Albánský prezident Bajram Begaj nad jeho rakví prohlásil: „Dnes Albánci a Albánie posílají do pantheonu věčnosti svého literárního génia, Balkán básníka svých mýtů, Evropa a svět jednoho z nejvýznamnějších představitelů moderní literatury.“
Text Martina Jelínka původně vyšel v čísle 4/2024 časopisu Listy. Předplatit si je můžete na tomto odkaze.
0
