01

Únor

0

Čepelová, Jašurek: V Holandsku vyhráli demokraté

Masarykova demokratická akademie

Parlamentní volby v sedmnáctimilionovém Nizozemí byly letos v hledáčku řady evropských diplomatů a státníků. Chápaly se jako první test síly protestních hnutí pod vlajkou „euro-exitů“ a odmítání imigrantů z neevropských zemí v roce, kdy důležitými volbami projde i Německo a Francie.

Zvlášť poté, co v loňském roce nizozemské referendum o asociační dohodě s Ukrajinou zažehlo nečekaně velkou vlnu populismu a odmítání otevřené Evropy, která nakonec vyústila v odmítnutí dohody a donutila celou vládu se v parlamentu pořádně zapotit.

Výsledek březnových parlamentních voleb ale vyvrátil hypotézu o celosvětovém štěpení na demokracii v defenzivě a masivní tažení pravicových populistů za vítězstvím. Nizozemské parlamentní volby byly nakonec mnohem víc hlasováním o dalším vývoji ve vlastní zemi než zásadní bitvou ve válce mezi demokraty a populisty.

Antisystémové strany zůstaly víceméně na svém a pozměnila se politická mapa demokratických stran. Propad sociálních demokratů ovšem drží při životě obavu, že neoliberální revoluce časem pozře své vlastní děti – liberálně a demokraticky založené strany.

Volby nejsou referendum

Předně je potřeba říct, že v nizozemské společnosti a politických poměrech najdeme několik vrstev, které jsou české realitě vzdálené. Jde o stát, který svým sociálním systémem – třeba tím, jak jsou organizované důchody, platby pojištění nebo jak se financují veřejné služby – mnohem víc připomíná třeba Velkou Británii než nám bližší Německo či Rakousko.

Privatizovaný důchodový systém, platby za zdravotní péči, celoživotní splácení hypoték a dluhy na školném – to vše je v Nizozemí realita. Zjednodušeně se dá říct, že sociální spravedlnost jsou zvyklí poměřovat tím, kdo dostane šanci, spíš než tím, jaký je výsledek. Mnohem více lidí pracuje v Nizozemí ve službách, své zázemí tu mají finanční instituce i nadnárodní korporace (a též řada českých schránkových firem). Je to také více společnost velkých měst, stát s koloniální minulostí a s králem v čele. To vše se přirozeně do veřejné debaty promítá. Nizozemí je ovšem také hrdé na svou otevřenost, a výsledek parlamentních voleb jen potvrzuje, že z této kulturní hodnoty se jim ustupuje jen velmi těžko.

Volby byly pro Nizozemce důležité, svědčí o tom jak rekordní účast voličů – nejvyšší od roku 1986 –, tak i velké množství kandidujících stran.

V samotném parlamentu nakonec přibyly jenom dva politické subjekty, jedno menší antisystémové hnutí a jedna strana turecké menšiny odštěpené od levicové Strany práce. I tak je třináct stran v dolní komoře dost i na Holandsko, kde do parlamentu nemají vstupní práh.

Wildersův protestní hlas zapadl a ničím nepřekvapil

Výsledek voleb v první řadě potvrdil dominanci dnešní hlavní vládní strany, pravicově liberální Lidové strany pro svobodu a demokracii (VVD) pod vedením předsedy a premiéra Marka Rutteho. Strana získala 33 mandátů, jednoznačně zvítězila ve volbách a jasně prokázala své prvenství na politické pravici. Vítězstvím VVD získala pravicová politika v Nizozemí „střechu“ kombinující ekonomický liberalismus, proevropský přístup a nověji důraz na vnitřní a vnější bezpečnost a zachování kulturních hodnot.

V důsledku silné pozice VVD se demokratická pravice pomyslně „odtáhla“ od antisystémové Strany za svobodu Geerta Wilderse, která zůstává už dvanáct let prakticky v politické izolaci. V roce 2012 skončil Wilders třetí, letošní druhé místo zapříčinil spíš dramatický pád sociálních demokratů, kteří ztratili neuvěřitelných 29 mandátů a z podpory atakující třicetiprocentní hranici klesli na šest procent. Podstatné je, že Wilders zdaleka nepatří k největším vítězům voleb co do nárůstu preferencí.

Bavme se o tom, jak tady tady spolu žijeme

Premiér a předseda Rutte převzal z Wildersovy rétoriky některé systémové prvky – třeba změnu azylového práva nebo důraz na zvyšování prostředků na obranu – a tím oslabil jeho unikátní pozici. Wilders tak nabízel voličům pouze „tvrdé jádro“ svého programu – vystoupení z Evropské unie, úplné odmítání imigrantů, to vše na jedné straně A4 a za doprovodu provokativních vyjádření. Jenže když potom došlo na konfrontaci v předvolebních diskusích, těžko zvládal ustát argument „vy o tom tweetujete, my jsme pro to hlasovali“. Všechny demokratické strany postupně povolební spolupráci s Wildersem vyloučily.

Svou izolaci Wilders navíc prohloubil sám, když odmítl v kritických měsících před volbami právě účast v politických diskusích. Už dřív použil taktiku vyhýbání se přímé konfrontaci, aby místo toho glosoval ostrým slovníkem vládní politiku v nečekaný moment na sociálních sítích. Tentokrát mu to ale nevyšlo – volný prostor opanovaly ostatní strany svými tématy. Jak poznamenal jeden z komentátorů nizozemského deníku Volkskrant, předvolební debata se tak až nečekaně stočila na témata péče, společenského soužití, otázky, jak se k sobě vlastně chováme. Výrazně rezonovalo také rozhodování o přechodu na čistou energii a uzavírání uhelných elektráren.

Závěrečná rovinka před cílem patřila triumfálně opět premiérovi Markovi Ruttemu, když se ve vyostřené diplomatické situaci s Tureckem jen pár dní před volbami jasně postavil za nizozemský lid, předvedl se jako silný premiér a pomyslně „rozsekl“ problém s reprezentanty turecké vlády, kteří chtěli agitovat u své menšiny žijící v Nizozemí před tureckým ústavním referendem. Jinak by konflikt musel hasit především sociálně demokratický ministr zahraničních věcí, ten se ale zásahem premiéra dostal na druhou kolej.

Z předvolebních průzkumů, které jsou v Nizozemí tradičně docela přesné, jasně vyplývá, že právě tato politická akce pomohla mnoha váhajícím voličům se definitivně rozhodnout. Výsledek? Rutteho hlavní vládní strana ztratila jen osm poslaneckých křesel a skončila suverénně první, což je po celkových sedmi letech u vlády obstojné skóre.

Strana, kterou není důvod volit

Jestliže se Ruttemu v čele VVD podařilo zaštítit demokratickou pravici a oslabit antisystémové tendence, na svého dosavadního koaličního partnera zapůsobil doslova jako žíravina. Nizozemská sociální demokracie skončila na historicky nejnižším skóre. Strana práce (PvdA), která v sedmdesátých letech běžně obsazovala třetinu ve stopadesátihlavé sněmovně, má pro následující čtyři roky klub o pouhých devíti poslancích.

Debakl zavdal příčinu pro obrovské množství komentářů, téměř všechny se shodují v tom, že PvdA doplatila na angažmá ve vládě s neoliberálním programem, kde jako ministr financí seděl sociální demokrat Jeroen Dijsselbloem, v českém prostoru známý spíš jako předseda Euroskupiny a hlavní vyjednavač s Řeckem ohledně reforem a úsporných opatření. Jeho mezinárodní finanční politika se od té domácí příliš nevzdaluje.

Vláda se snažila překonat hospodářskou krizi a poslední rok ji trápí také možné dopady brexitu, na druhou stranu se kondice nizozemské ekonomiky objektivně zlepšila. Jenže došlo taky k prodražení důchodů nebo ke sporu o výši zdanění nadnárodních firem typu Starbucks, kde se sociálně demokratická politika v praxi nijak nelišila od té pravicové. Faktem je, že Stranu práce letos volili prakticky pouze důchodci, prohrála ve svých tradičních regionech, v kampani nabídla málo přesvědčivého lídra, vnitřní spory a obecně málo důvodů, proč ji volit.

Nástup zelených, návrat demokratů a lidovců

Jenže propad sociální demokracie neznamenal propad levice. Nepsaným vítězem parlamentních voleb se staly tři strany, jejichž význam vyrostl propadem levicového hegemona a které patrně budou všechny oporou v nové Rutteho vládě. Nejvíc – o deset mandátů – posílila strana Zelená levice (GL), kluby křesťanských demokratů (CDA) a levicových liberálů ze strany Demokraté 66 (D66) se zvětšily o polovinu a dosahují k dvaceti členům.

Ve všech případech jde o „tradiční“ politické strany, a to jak způsobem fungování, tak délkou působení na nizozemské politické scéně. Zelená levice je produkt slučování menších levicových stran v devadesátých letech. CDA a D66 zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech běžně působily ve vládě (lidovci navíc měli premiéra i na počátku milénia). Z volební mapy je patrné, že právě tyto tři strany obsadily první místa v regionech, kde se dřív těšila podpoře sociální demokracie. Liberální D66 a zelení také výrazně oslovili prvovoliče – každá ze stran dostala podporu téměř čtvrtiny mladých lidí. Tyto dvě strany je možné bez okolků chápat jako liberální levici, zatímco křesťanští demokraté z CDA jsou v zásadě středo-pravicoví lidovci.

V čele zelených a demokratů stojí také dva mimořádně populární političtí lídři – zatímco šéf zelených Jesse Klaver zmátl hlavy politologům, protože v éře sociálních sítí na setkání s ním přicházely do ulic fyzicky davy mladých lidí, v čele D66 stojí už deset let Alexander Pechtold, politik s komunální i parlamentní zkušeností a možná s ambicí řídit nizozemskou diplomacii. Přední komentátor Volkskrantu Pechtolda kdysi popsal slovy: „mladík, energický a někdy až roztomilý svým nezdolným držkováním“. Ačkoliv to jistě není univerzální zkušenost, v případě úspěchů těchto dvou stran sehrála osobnost lídra pozitivní roli.

Hra o liberalismus s lidskou tváří

Holanďani tedy ve volbách neodmítli liberální demokracii, spíš hledali „ten správný liberalismus“, který by pasoval k jejich otevřené povaze a současným problémům. Pravicovější voliči uvěřili na recepty dosavadního premiéra a předsedy hlavní demokratické pravicové strany. Ti levicovější naopak hledali alternativu k vyhořelým sociálním demokratům, jejichž koncept liberalismu se sociální tváří zřejmě v dosavadním vládnutí nenašli. Tentokrát se obrátili k zavedeným demokratickým stranám. Ti, kterým vadí bezprizornost neoliberální společnosti, našli útočiště u hodnotově konzervativních lidovců.

Je víc než pravděpodobné, že Mark Rutte povede v pořadí svou třetí vládu. Nepochybně bude chtít pokračovat v reformách veřejných systémů a fiskální politiky, bude prosazovat změnu azylového práva a posilování bezpečnostních politik – v tom všem může počítat s podporou lidovců a do jisté míry i liberálních demokratů. Už teď je jasné, že tyto tři strany budou hlavním pilířem nové koaliční vlády, i když potřebují ještě nejméně jednoho partnera. Nová vláda tak bude proevropská, silně zastávající myšlenku hlubší integrace eurozóny.

U svých nových vládních partnerů ale Rutte může narazit, pokud jde o ekonomické otázky, jako například zvyšování výdajů na obranu. Pokud do koalice přibere oba populární lídry demokratů a zelených, pomůže to oblíbenosti celé vlády, ale premiérovi vyroste konkurence nepřehlédnutelného levicového tandemu, který se nedá jen tak zatlačit a bude prostě odmítat další škrty ve veřejném sektoru.

Předseda D66 Pechtold je dostatečně politicky zkušený, aby si díky vládnímu angažmá do budoucna vytvořil silnou pozici, ze které zaštítí a sjednotí další středo-levicové strany. Za čtyři roky tak paradoxně nizozemská levice může být v lepší kondici než desetiletím vládnutí vyčerpaný Rutte a jeho VVD. Pak by teprve bylo umění ustát protestní síly a rehabilitovat demokracii – tentokrát na pravici.

 

Text původně vyšel v Listech 2/2017.

Ochrana osobních údajů