24

Listopad

0

Vendula Couvrer: Jak vzbudit zájem o eurovolby?

Masarykova demokratická akademie

Tentokrát budu volit. Protože „svět do příště nepočká“, protože „chci mít právo žít, studovat a pracovat, kde uznám za vhodné“, protože „na porážce terorismu se musíme podílet společně“ a taky proto, že „je lepší přijmout odpovědnost za budoucnost než vinit ostatní za přítomnost“.

Celkem šestnáct důvodů zmiňuje kampaň, jíž je oblepeno kruhové náměstí před Evropským parlamentem. Člověku se z představy věcné předvolební debaty snadno zatočí hlava radostí. Reálně se však dá očekávat, že témata i úroveň debat se budou zásadně lišit podle toho, kde a kdo je povede. Předchozí zkušenost nám připomene, že nejen voliči, ale především politické strany nejsou vždy schopné relevantně vytřídit oblasti spadající do gesce evropské, nikoliv národní.

Od tiché podpory k volební urně
Půl roku před eurovolbami vykazují parlamentní průzkumy rekordní přesvědčení Evropanů, že unijní členství přináší jejich zemi výhody. Podle posledního parlamentometru považuje 62 procent respondentů unijní členství za dobrou věc, v české kotlině však tento názor zastává jen 39 procent dotázaných, zatímco o tři procenta více má postoj naprosto neutrální.

Téměř dvě třetiny Čechů se shodují, že nám díky vstupu do EU plynou výhody v podobě nových pracovních příležitostí, hospodářského růstu a zlepšení životní úrovně. Avšak k urnám se jich v květnu příštího roku chystá jen přibližně pětina.

Mobilizovat občany prostřednictvím konkrétních přínosů členství v EU se pokouší interaktivní webový projekt Co dělá Evropa pro mě? Jak již z názvu vyplývá, jejím cílem je poukázat, do jaké míry Unie ovlivňuje každodenní život všech Evropanů. Tato úctyhodná iniciativa čítající téměř dva tisíce textů však pochází ze slonovinové věže bruselských výzkumníků a obsahuje kvanta nesourodých dílčích informací.

Sama těžkopádně univerzální komunikace vůči celému kontinentu k urnám žádné hordy nenaláká. Celoevropský narativ není možné ovlivnit bez existence jednotného média, respektive společného jazyka (což je oproti USA náš značný hendikep). Klíčovou roli zde proto hrají národní média, potažmo politici, kteří se při příjezdu z bruselských jednání o čemkoliv tak rádi uchylují do pozice „za vše špatné může EU, to dobré jsme vybojovali my“. A kruh se uzavírá.

Historické paralely
Slovy klasika je europlebiscit referendem o politických stranách. Vzhledem k současné krizi demokracie, projevující se jednoznačným odklonem od tradičních partají (nedůvěřují jim více než dvě třetiny Evropanů), je nedostatek zájmu o vyjádření názoru touto cestou symptomatické. Občané ztrácejí víru v systém liberální demokracie, který je tak vystaven první opravdové ideologické konfrontaci od konce studené války.

Otázku, jak přilákat občany tiše podporující EU do volební místnosti, si kladou i evropští socialisté. Při zahájení kampaně označil volební lídr a současný místopředseda Evropské komise Frans Timmermans za největší výzvu přesvědčit voliče, že jejich osud je s osudem EU úzce spjat. Lhostejnost jedněch totiž umetá cestičku sílícímu nacionalismu. Podle Timmermanse v takové situaci vyvstávají paralely s nejtemnějším obdobím moderních evropských dějin. Oslabení institucí, ochranářství, izolace a hledání nepřítele může kontinent znovu přivést do slepé uličky.

Právě onen nepřítel vtělený do (i)migranta bude ústředním leitmotivem eurovoleb, zejména ve středoevropském prostoru. Potenciální změna společného azylového systému, jejímž cílem je předcházet sekundární migraci, je maximálně polarizační a jednání o ní vyvolávají zaručené vášně. Shoda panuje na nutnosti lépe zabezpečit vnější hranice, připravit Unii na další uprchlické krize a pomáhat jim předcházet.

Po krachu návrhu na přerozdělovací mechanismus chtějí evropští lídři hledat nové způsoby, jak udržet základní principy solidarity. Ta je podle Angely Merkelové součástí nejen evropských smluv i našeho společného kánonu hodnot, ale znamená překonávání národních egoismů jakožto v dobré víře chápaný vlastní zájem. Všestranně uspokojivý modus operandi, v němž by se každý členský stát podílel dle svého uvážení a preference, je zatím v nedohlednu. Z Berlína ovšem přicházejí náznaky, že bude brzy nutné vzdát se do jisté míry vnitrostátních kompetencí ve prospěch společného celku.

Více Evropy, ale jaké?
Zatímco volání po solidaritě štěpí Evropu na východ a západ, další prioritní témata již demarkují politickou příslušnost. Napravo od středu je kladen důraz na hospodářský úspěch, s nímž jde údajně ruku v ruce politický vliv. Množí se zprávy o tom, kterak Junckerův investiční plán předčil všechna očekávání, a zvýšil tak HDP Evropské unie o 0,6 procenta.

Evropští lidovci, kteří budou mít s největší pravděpodobností i po volbách hlavní slovo v hospodářských otázkách, chtějí v příštím mandátu mimo jiné konsolidovat bankovní unii a zavést evropský mechanismus zajištění vkladů. Solidarita a odpovědnost jsou přece dvě strany téže mince.

Vlajkovou lodí progresivní levice je takzvaný pakt solidarity, který by měl vyvážit zavedené pakty růstové a fiskální a zajistit společenský smír uvnitř Unie. S tímto záměrem se socialisté již několik let snaží budovat sociální pilíř, jehož první praktické realizace se rýsují pouze mlhavě a velmi pomalu.

Jeho prostřednictvím hodlají čelit narůstajícím nerovnostem a výzvám globalizačním i digitálním. Chtějí mimo jiné zajistit podporu bydlení potřebným, jídlo dětem z chudých rodin, ustanovit minimální mzdu ve všech členských státech i rovné odměňování žen a mužů. Cílevědomá iniciativa ovšem naráží na to, že v současném nastavení nelze většinu těchto slibů realizovat. Sociální oblast totiž nadále spadá do kompetence členských států a případná legislativa může přinášet pouze nezávazná doporučení.

Bez křišťálové koule lze šest měsíců před eurovolbami konstatovat pouze to, že pokud se mezi politickými stranami nenajde dostatečná vůle promyslet a mezi voliči následně podpořit svým hlasem některou představu o směřování Evropy, bude na kontinentě sociálně poražených nadále přibývat. Politická moc bez dostatečné legitimity, zájmu a kontroly občanů už totiž vůbec nemá šanci odolávat moci peněz.

 

Komentář původně vyšel 23. listopadu 2018 na webu Deníku Referendum.

Ochrana osobních údajů