0Před sedmi lety jste řekl, že si postupně přestáváme představovat Evropskou unii jako božské zjevení, ale už ji vnímáme jako konstrukci, která má svoje výhody a nevýhody. V roce 2003 jste aktivně vystupoval v kampani za vstup do EU. Mluvil jste tehdy sám o sobě?
Já nikdy neměl o žádné lidské struktuře iluzi, protože struktury vznikají, zanikají, mýlí se. Nemůžete mít iluze, když studujete historii. Evropská unie není božské zjevení, ale lidské dílo.
A jaké nevýhody českého členství v Unii jste před těmi patnácti lety viděl?
Víte, nedokonalosti v Unii jsou, ale nevýhody pro nás jsou v zásadě nulové.
Musíte vycházet z toho, že jsme na určitém místě světa a z toho místa nezmizíme. Česká republika je to, čemu se dá říkat postsuverénní stát, to znamená, že naše hlavní dynamika je určována zvnějšku. A nikoliv zevnitř.
Většina problémů – od finanční krize po klimatickou – by na nás dopadla s Unií nebo bez ní. Ale Unie nám dává možnosti tu situaci více ovlivnit, protože významně posiluje náš vliv. Ta naše pomyslná plachetnice má díky tomu o stožár víc – něco zvládne posádka, ale základní parametry dá stejně moře.
Když jste neměl iluze, měl jste nevědomost? Co vás na Evropské unii nejvíc překvapilo?
Že funguje daleko víc podle svých zásad, než jsem si kdy myslel. Já jsem se domníval – pod vlivem studia historie i trochu cynického pohledu – že v tomto směru Evropská unie nebude nijak vybočovat. Ale Unie daleko výrazněji jedná a chová se podle těch pravidel, která si určila.
Žádná závěrečná rozhodnutí, i když jsou strategického rázu, se nemohou odehrávat prostřednictvím síly. A to znamená, že musíte ty druhé brát v úvahu. My jsme opravdu v Unii bráni daleko víc v úvahu, než jsem si myslel, že to bude. A není to z žádné dobroty, ale prostě proto, že by ten systém nebyl schopen fungovat, kdyby to tak nebylo.
A je to naprosto logické: Unie není založena mocensky. Jak vidíte, když Velká Británie vystupuje, tak se tak děje demokraticky. Ani kdyby byla malým a slabým státem, žádné tanky by nevyjely.
S tím, že máme v EU vliv a nelze nás nevzít v úvahu, by ale řada lidí nesouhlasila. Zaznívají názory, že Evropská unie na nás klade různé požadavky a nebere nás dostatečně vážně.
To můžete říkat, takový pocit můžete mít z čehokoliv. Jeseník si jistě myslí, že ho Praha nebere dost vážně. A Praha 4 si určitě myslí, že ji magistrát nebere dost vážně. To je prostě pocit, realita taková není. A lidé, kteří jsou uzavření v tomto pocitu, většinou moc reálné argumenty nepřebírají.
Když jsem se účastnil debat o kůrovci, tak jsem se třikrát setkal s argumentem, že les se sám o sobě neobnovuje, ale že tam ekologové v noci vysazují stromky. Zkrátka když se uzavřete do nějakého pevného schématu, tak už prostřednictvím něho vykládáte jakoukoliv realitu.
Řekl byste, že se česká politika ve vztahu k té evropské uzavřela do nějakého schématu?
Ne celá a ne úplně. Ale hlavní důvod, proč to na politické úrovni tak je – i když se to už nezdá možné! – je ten, že pořád trpíme mnichovským komplexem. Že o našem osudu rozhodl někdo vně od nás, někdo výrazně silnější. A že veškerá naše touha s tím něco udělat je marná, protože jsme slabí.
A jaká je realita? Jsme opravdu slabí?
Nejsme. Díky tomu, že jsme členy EU, tak je naše pozice výrazně, výrazně silnější.
Jenže u nás je politické přemýšlení pořád ovlivněné reálpolitikou. Počítá se jenom moc. Nepochopili jsme, dost jsme to nepřijali nebo to zkrátka neumíme, že vliv není bezprostředně a mechanicky spojen s mocí. My nemáme moc a nikdy ji nebudeme mít, ale můžeme mít vliv. Za předpokladu, že rezignujeme na moc – kterou stejně nemáme.
To nám ale nejde. A tak nám uniká koncept vlivu, kde sice neděláte ramena, ale rychle přemýšlíte a hledáte společná řešení s ostatními.
Jak mluvit o vzkříšení?
Rozumíme v Česku dostatečně tomu, jak to v Unii chodí, jak celá struktura funguje? Jak se daří českým europoslancům a jiným politikům vysvětlovat, co vlastně dělají?
Těžko. Většina politiků se tváří, že odchází do nějakého Bruselu, kde se střetává s velkými obry a ďábly a pak se vrací celá „vorvaná“ a říká „dokázali jsme to, zvládli jsme to“.
To základní nepochopení je už v tom, že se říká Brusel. Ale to je jenom místo, kde se setkávají členové vlád a Evropský parlament. Je to geograficky místo, kde se rozhoduje, ale ne z hlediska moci. My jsme Brusel, jsme jeho pevná součást – a řekl bych, že z 99,8 procenta jsme my hlasovali s ostatními zeměmi, podíleli jsme se aktivně na tom, čemu se říká rozhodnutí Bruselu. Přitom jsme nemuseli, ale souhlasili jsme, protože konečný kompromis vyhovoval i nám.
Jak vy sám to vysvětlujete lidem třeba v Jeseníku, kde mají pocit, že jim nerozumí ani Praha?
Moje zkušenost je samozřejmě omezená. Ale zjistil jsem, že když to s lidmi systematicky v nějaké veřejné debatě, na kterou je čas a která není příliš mediální, rozebíráte, krok za krokem, tak to většinou končí tím: „Ale to nám nikdo neřekl.“ Ono se dá opravdu mnoho vysvětlit, ale vyžaduje to čas a nesmíte si dovolit žádnou manipulaci.
