Absence levice ve veřejném prostoru oslabuje společnost. Prostor po sociální demokracii ale nikdo nevyužil.
Před časem zpracoval jeden polský kolega dokument o sociální demokracii, primárně se zabýval jejím postavením u našich severních sousedů. Ale název „strana bez lidí“ by uplatnil i v České republice. Mnohdy se debatuje o tom, že levicoví voliči u nás nikam nezmizeli, jen se rozptýlili do jiných stran, část volí Piráty, část hnutí ANO, někteří SPD a další politické projekty. V této souvislosti se nabízí dvě otázky: jak se proměnila levice jako taková a kdo dnes vlastně zastupuje a prosazuje klasická levicová témata?
Co bude dál? Zvykli jsme si, že některé pojmy mají trvalou platnost. Ideologie, levice, pravice, střed, liberalismus, socialismus, to vše nám zpřehledňovalo svět a činilo jej do jisté míry srozumitelným. Před deseti patnácti lety však došlo ke společenským otřesům, krizím, ztrátě společenské stability a jistot. Tyto změny výrazně zasáhly také levici, nejen u nás, ale v celém demokratickém prostoru. V bohatých sociálnětržních společnostech bylo navíc všech hlavních cílů sociální demokracie dosaženo. Proto před ní vyvstala otázka: co bude dál? Zjednodušeně řečeno, část levice si své další působení našla v ochraně různých menšin, část chtěla zůstat u původních voličských skupin, jejichž nároky se ale proměnily.
Příznivci levice, a tedy i sociální demokracie se rozdělili do dvou skupin. Ta první požaduje zvyšování různých příspěvků a dávek od státu a je v podstatě jedno, kdo peníze slíbí a kde je vezme. Proto mohou být pro tuto skupinu uvěřitelní bývalí voliči ODS Andrej Babiš a Karel Havlíček, kteří dnes litují, že tato strana již není skutečnou pravicí, kterou dříve bývala. Zároveň však dokážou slibovat vše, jak píší v programu z roku 2021: důstojné důchody, lepší platy zdravotníků a učitelů, masivní investice do zdravotnictví, snížení DPH u stavebnin, vstup zdarma do muzeí a galerií atd. V politice velkých slibů bez zajištěných nákladů pokračují i v opozici.
Druhá skupina od státu očekává zejména kvalitní veřejné služby, které vedou k prosperitě celé společnosti. Přístup k těmto službám by měli mít všichni občané stejný.
Nelze říci, že by mezi těmito požadavky existovalo silné napětí, ale nároky první skupiny jsou velice silné a chce, aby se jim podřídilo skoro vše. Nejsme v tom ojedinělí, stejně je tomu v Polsku, s podobnými problémy se potýkají sociální demokraté v Německu i Rakousku.
Kdo zastupuje témata sociální demokracie? Posuňme se nyní ke druhé otázce, kdo vlastně dnes v parlamentu zastupuje klasická témata sociální demokracie? Je tu strana, která hájí zároveň společenskou solidaritu, snižování sociálních a ekonomických nerovností, kvalitní veřejné služby a rovný přístup všech občanů k nim? Je tu strana, která požaduje prosazení základního principu západních sociálních demokracií, tedy skutečné progresivní zdanění, snížení zdanění práce a zvýšení majetkových daní? Takto komplexní program žádná strana nemá, u mnoha dalších stran jeho části najdeme, koneckonců na podpoře sociálního státu se dnes shodují úplně všichni.
Podstatné je však něco jiného, v parlamentu není žádná politická síla, která by dokázala alespoň nějakým způsobem pomáhat těm nejzranitelnějším. Což je zvláště v době soutěžení mezi ODS a KDU-ČSL na jedné straně a ANO a SPD na straně druhé v tom, kdo nejvíce ušetří na sociálních dávkách, velmi obtížné. Sociální demokracie se od všech ostatních stran odlišovala právě tím, že se snažila zastupovat i zájmy těch, kteří pomoc potřebují a nedokážou si ji zajistit sami. Skutečným symbolem naší doby se stal způsob zrušení superhrubé mzdy ODS, ANO a SPD, který oslabil veřejné služby a pomohl těm více vydělávajícím.
Ve veřejném prostoru tak levice chybí, což, ať chceme, či nikoli, oslabuje celou společnost. Demokracie je nemyslitelná, aniž by byla sociální (s malým „s“). Smyslem levice byl vždy pokrok, ať už při zlepšování pracovních podmínek, rozšiřování sociálních práv, či zkracování pracovní doby. Komunisté už dlouho zůstávají v pasti konzervatismu a snaží se soupeřit s SPD a podobnými temnými proudy české politiky. Slepenec pro evropské volby nedává žádnou logiku. Sociální demokracie čeká na impulz, ale brzdí ji nedostatek osobností a mediální útlum. Pravděpodobné je, že se do několika let vzchopí a bude působit jako menší politická strana. Prostoru po ní však nikdo nevyužil, projekty jako Budoucnost či Levice nikdo nezná a nejblíže k tomu ji nahradit měli Piráti. Jejich vedení však dalo přednost konformitě a od všeho, co jen trochu zavánělo levicovostí, se ihned distancovalo. Je to pohodlnější než mít jasnou politickou orientaci.
Je tady někdo, kdo se nebojí? K tomu všemu, co jsme uvedli, patří ještě jedna důležitá skutečnost. K pravici se dnes hlásí historicky nejvíce lidí (44 procent), k levici nejméně (23 procent). Takové pravicově-středové hodnotové rozpoložení obnově české levice vůbec nenahrává. Leda by přišel někdo, kdo se nebojí silného politického konfliktu s jednoznačným výsledkem. Blízkou porážkou a možným úspěchem někdy v budoucnu.
Komentář Pavla Šaradína původně vyšel 3. ledna 2024 v Lidových novinách.
0
