Eichler: Promýšlejme nová pravidla politické práce

Hospodářská moc je s politickou mocí spojená odnepaměti. Když chceme toto spojení soudit, potřebujeme znát jejich vzájemný vztah. Slouží politika jako nástroj na ohnutí hospodářských pravidel ve prospěch spřízněných firem? Anebo je hospodářská síla podpůrným prostředkem pro zastupování politických zájmů? Prvnímu se má politický systém bránit. Druhému jsme odvykli, i když na tom není nic špatného.

Podnikání po sametové revoluci přinesli do politiky Vít Bárta a jeho Věci veřejné. Spojení bezpečnostní agentury s politickou stranou bylo tématem kritiky od chvíle jejich celostátního vzestupu. O pár let později dotáhl stejný přístup téměř k dokonalosti Andrej Babiš. Byl to on, kdo ve svých rukou spojil hospodářskou, politickou a mediální moc způsobem dlouhá léta nevídaným. Oběma otevíraly cestu na výsluní různé korupční kauzy dalších stran. Zadržení náměstka pražského primátora Petra Hlubučka je tou prozatím poslední.

Když si politik říká o úplatek, protože bez něj by rozhodoval jinak, oslabuje důvěryhodnost politiky. Obhajobu společenského zájmu v tu chvíli překrývá touha po osobním prospěchu jednotlivce. Větší problém je to pro levicové strany. Právě ony totiž svou činnost opravňují zastupováním společenských skupin. Jejich vyřčeným cílem je budování silného veřejného státu – od železnic a pošt přes školy a zdravotní střediska po úřady a politiku.

Pravicové politiky svědomí tolik trápit nemusí. Sázejí na „zodpovědného občana, jenž se“ – slovy Starostů – „musí o život svůj a své rodiny postarat sám“. S obavami sledují, zda veřejná moc nezasahuje do jedincova každodenního života více, než je nezbytně nutné. „Teprve až v poslední řadě je povinován zakročit ve prospěch občana stát,“ říkají dokonce Starostové.

I proto je ale vztah k politice v české společnosti odtažitý. Politici podle řady lidí hrají konflikty jen na oko a nakonec jim jde o osobní prospěch. Kauzy jako ta Hlubučkova tento tón posilují. Úplatky, drogy a konspirační byty vypadají docela jako pokračování seriálových Devadesátek. Se zatýkáním na pražském magistrátu se připomíná otázka, jak přes další barvitě líčený skandál spojený i s demisí ministra znovu sblížit českou společnost s politikou.

Po několika letech už ve veřejné debatě vnímáme otázku po novém jednacím řádu Sněmovny. Obstrukce nás opakovaně bijí do očí. Řada otázek je ale ještě neviditelných. Neptáme se, jak mají vypadat naše politické strany, ať už jde o velikost odborného zázemí, anebo počet členů. Nevíme, zda chceme vazbu stran na stát posilovat anebo oslabovat. Posledními změnami volebních pravidel jsme potvrdili, že nemáme problém s roztříštěností politické scény. Už jsme se ale nezeptali, zda a jaké přínosy pro nás velký počet parlamentních stran má. Nebavíme se o podnikání politických stran. Chybí nám představa, jak dnešním stranám zajistit síly, aby se mohly rovnocenně potýkat s velkými hospodářskými zájmy zneužívajícími politiku pro svůj ekonomický prospěch.

Komentář Patrika Eichlera původně vyšel v deníku Právo v pondělí 20. června 2022.