15

Březen

0

Eichler: Návrat sociální demokracii potrvá

Masarykova demokratická akademie

Kdysi silná ČSSD se v průzkumech pohybuje kolem pětiprocentní hranice nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny. Není navíc jisté, co s její podporou udělá trvající pandemie koronaviru a její pokračující členství ve vládě Andreje Babiše. Přesto má sociálnědemokratická politika šanci získat levicové voliče zpět, napsal zástupce ředitele MDA Patrik Eichler pro Demokratický střed.

Nedlouho po svém vzniku se sociální demokracie postavila na půdu parlamentu a po první světové válce na ní zůstala i za cenu vlastního těžkého oslabení. Věrnost parlamentní metodě vlády je jednou z jejích základních charakteristik. Od vzniku první republiky je sociální demokracie také stranou státotvornou. I když jí to nechtěli její pravicoví konkurenti přiznat, prokázala to také po roce 1989. Nejprve umožnila pokračování pravicové vlády v létě 1996, a pak po nástupu k moci o dva roky později pokračovala v rozvoji polistopadové politické linie. Českou republiku nejenže provedla částí hospodářské transformace, ale přivedla ji i do NATO a Evropské unie. Motivem sociálnědemokratické státotvornosti po dlouhou dobu byl i její čechoslovakismus.

Státotvornost, věrnost politice vykonávané na parlamentní půdě a spjatost s polistopadovým režimem dnes sociální demokracii nutně škodí. V době vzpoury proti establishmentu a centrálnímu řízení nemůže kvůli svému základnímu nastavení dosahovat velkých úspěchů. Kdyby se ale svých základních rysů zřekla, nemohli by se k ní voliči vrátit, až po dnešních převratech začnou hledat cesty k ustavení fungujícího státu, který by mohli vzít za vlastní.

Českou veřejnou debatou dlouhodobě deformuje vypjatá antikomunistická rétorika politické i intelektuální pravice. Připomeňme jen „mobilisaci“ všech, kdo „chtějí žít svobodně“, v podání tehdejšího předsedy ODS Václava Klause před volbami 1998 a volební spoty na téma KSČSSD připravené pro stejnou stranu Filipem Renčem v roce 2006. Jde také o opakované ztotožňování sociální demokracie s diktaturami dvacátého století, třeba v podobě historických fází hitlerismu, bolševismu a zemanismu, jak o nich v roce 2013 mluvila tehdejší poslankyně TOP 09 Nina Nováková. Účelovost této rétoriky dokládá jak reálné chování vlád pod vedením sociálnědemokratických premiérů od Miloše Zemana po Bohuslava Sobotku, tak skutečnost, že po volbách v červnu 2002 Vladimír Špidla možnou vládu s (podporou) KSČM odmítl. Raději vyjednal koalici se středopravicovými subjekty KDU-ČSL a US-DEU, i když měla v Poslanecké sněmovně o deset poslanců méně než varianta s komunisty a dávala mu pro vládnutí většinu jen jednoho hlasu.

V souladu se strategií, ve které má antikomunismus především roli prvku mobilizujícího vlastní voliče, je dnes pochopitelně hlavním terčem jeho personifikované podoby Andrej Babiš – předseda polokomunistické vlády, bývalý komunista, agent Státní bezpečnosti a dítě komunistického prominenta. V rámci rutinního rétorického propojování levice s nacismem je pak Andrej Babiš někdy přirovnáván i k Adolfu Hitlerovi, jak to občas dělá senátor za TOP 09 Tomáš Czernin. Hlasování pro levici anebo Andreje Babiše pak z takovéhoto úhlu pohledu nemůže být motivováno snahou hájit vlastní zájmy (třeba na vyšším důchodu, nároku na nemocenskou nebo odporem ke školnému), jde zásadně o nostalgii za mládím, indoktrinaci komunistickou základní školou anebo přinejhorším o recesi.

Levice i pravice ve svých různých podobách jsou samozřejmě legitimní součástí politického provozu. Nepřiznat ale sociální demokracii její systémovost a nezbavit se antikomunistického interpretačního rámce při výkladu politického dění povede nutně veřejnou debatu třeba i ke správným reakcím, ovšem na často neexistující jevy.

Podstatným motivem komunistického monopolu moci bylo v novinářské zkratce podřízení ekonomiky politice – stát znárodňoval a řídil, pokyny dodávala komunistická strana. O znárodňování ani o řízení hospodářství státem v polistopadovém sociálnědemokratickém programu nenajde čtenář vůbec nic. Cílem strany byla od počátku „podpora malého a středního podnikání vytvářením podmínek, v nichž i podnikatel bez velkého počátečního kapitálu bude moci prokázat svoje schopnosti“. ČSSD prosazovala družstevní a další podoby podnikání, a to i v zemědělství. V návaznosti na československé debaty šedesátých a osmdesátých let a ovšem také inspirována (západo)německou praxí navrhovala účast „zaměstnanců na řízení podniků, v nichž pracují, a to zejména formou zaměstnaneckého spoluvlastnictví“. Během třiceti polistopadových let se tyto cíle významně nezměnily.

Korporativní stát je problém

Andrej Babiš od počátku usiluje o podřízení státu (vlastním) ekonomickým zájmům. Je to přístup zásadně odlišný nejen od praxe polistopadové sociální demokracie, ale i předlistopadového komunistického monopolu moci. Hospodářské zájmy nemají být podřízeny státní politice, ale státní politika hospodářským zájmům. Soukromé podniky nejsou zestátňovány, namísto toho se ministry Babišových vlád stávají zástupci firem a jejich asociací (Richard Brabec, Karel Havlíček, Jiří Milek, Antonín Prachař nebo Dan Ťok).

Jak je to s obavou Babišova hnutí ANO o převážení politiky nad životem společnosti, můžeme symbolicky ukázat třeba na populárním Řídit stát jako firmu a na billboardových heslech Nejsme jako politici, makáme (2013) anebo Kraje budeme řídit jako firmu (2016). Proklamací Andreje Babiše o potřebě politiku od rozhodování o budoucí podobě společnosti odstavit najdeme bezpočet. V politické sféře se kvůli němu znovu objevilo letité „parlament je žvanírna“. Mocenský apetit snadno prokáže jeho proslulé „nikdy neodstoupím“. Intuitivní inspirací je tu snad meziválečný italský korporativismus. Ani v aktuální politice pak hnutí ANO nemá s levicí mnoho společného. Odpor Andreje Babiše nebo Aleny Schillerové (za ANO) proti zvyšování minimální mzdy nebo náhradnímu výživnému je známý. Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (ANO) čtvrtým rokem blokuje práce na zákonu o dostupném bydlení. Jaroslav Faltýnek z pozice předsedy poslaneckého klubu ANO brání zavedení teritoriality exekutorů.

Sociální demokraté pak přes odpor svého většího koaličního partnera úspěšně prosazují valorizaci důchodů. Po dvanácti letech zvládli zvýšit rodičovský příspěvek a životní minimum. Na jejich návrh byla zrušena třídenní karenční doba. A nakonec – ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) spolu s ekonomkou a rektorkou Mendelovy univerzity v Brně Danuší Nerudovou představily coby výsledek práce speciální komise návrh důchodové reformy, který nepředpokládá privatizaci veřejných důchodů do rukou soukromých penzijních fondů. V debatě o důchodech je jejich návrh symbolickým mezníkem.

Dodejme, že s návrhy na posílení příjmů státního rozpočtu digitální a bankovní daní anebo progresivním zdaněním vysokých příjmů opět přicházejí sociální demokraté, zatímco hnutí ANO jejich návrhy odmítá. Ba co víc, na způsobu zrušení superhrubé mzdy, kde ANO hlasovalo společně s ODS, Babišovo hnutí ukazuje, že je ochotno příjmy a sílu státu dále oslabovat. Slabý stát podřízený hospodářským zájmům je zájmem politické pravice. Andrej Babiš v roli premiéra, předsedy hnutí ANO a majitele koncernu Agrofert představuje k dokonalosti dovedený symbol toho, po čem další politici pravice dlouhá léta před tím volali. „My podpoříme podnikavost a iniciativu, protože víme, že jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát,“ psalo se v programovém prohlášení vlády Petra Nečase (ODS) z roku 2010.

Opovrhování státem v podobě dennodenně opakovaných manter o líných přeplácených úřednících, o podnikatelích, kteří ve styku s úřady trpí, anebo o zneužívání sociálních dávek a nezbytných a nutných škrtech ve veřejných službách kvůli zdejší pravici zdomácnělo mezi širokými vrstvami obyvatelstva. Že do plánů na oslabení státu za vlády Mirka Topolánka (ODS) patřil také záměr postavit cestou Public Private Partnership věznici a prodat kromě České pošty i České dráhy, se už v mezičase zapomnělo. Jakkoli snaha o rozprodej státního železničního přepravce vlády pod vedením ODS přetrvala.

Kabinet Petra Nečase svou arogancí a pohrdáním dokázal do té doby nemožné – v květnu 2011 protivládní odborová demonstrace poprvé od listopadu 1989 zaplnila pražské Václavské náměstí. V červnu téhož roku dopravní odbory během stávky poprvé v historii zastavily provoz pražského metra. Když se o dva roky později po zásahu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) ocitla v policejní cele mezi jinými vedoucí Nečasova kabinetu Jana Nagyová, smetla korupční kauza nejen vládu, ale i pravolevou polaritu politického zápasu, na kterou jsme byli od poloviny devadesátých let v české politice zvyklí. Namísto sporů o zpoplatnění anebo privatizaci veřejných služeb, zákoník práce či výši daní se v centru politického střetu ocitla otázka korupce a zneužívání moci. Cesta pro úspěch politické síly připravené postavit se celému polistopadovému režimu – jeho pohrdání lidmi i jeho zkorumpovaným stranám – byla dvojnásob otevřená.

Sociální demokracie v roce 2013 ještě sice dokázala díky setrvačnosti ve volbách zvítězit, propad ODS o bezmála patnáct procentních bodů oproti roku 2010 na 7,72 procenta hlasů ale již tehdy signalizoval, že dualitu mezi těmito dvěma stranami nebude možné udržet a že též voličská podpora ČSSD se začne hroutit. Předvídavě na to tehdy upozorňoval mimo jiné politolog Jiří Koubek. Propad taktéž o téměř patnáct procentních bodů oproti roku 2013 na 7,27 procenta hlasů v následujících sněmovních volbách v případě sociální demokracie nebyl tolik důsledkem její politiky, jako spíše důsledkem odmítnutí polistopadové politické reprezentace coby zkorumpované a nehájící zájmy voličů. Byli to ostatně sociální demokraté, kdo přes svou značnou tehdejší sílu neochránili své voliče ani před sKartami pro lidi čerpající státní sociální podporu, ani církevními restitucemi, ani třeba před symbolicky citlivým uznáním nezávislosti Kosova. A jistě, i sociální demokraté zažili své korupční skandály, z nichž zatčení tehdejšího hejtmana a poslance Davida Ratha je zasáhlo na krajině citlivém místě – v tématu ochrany veřejného zdravotnictví.

Milníkem tohoto pohybu bylo ale zmíněné zatýkání na Úřadu vlády v roce 2013 a nástup hnutí ANO do prostoru uvolněného delegitimizovanou pravicí.

Nalevo je volno

Půl roku před vyhlášenými volbami je v únoru 2021 politický prostor na české levici téměř prázdný. Nic na tom nemění ani rétorická snaha ODS stigmatizovat vedle Andreje Babiše jako levicovou i koalici STAN a Pirátů. „Kolegové se soustředí na koncentraci levostředových voličů,“ prohlásil nedávno místopředseda občanských demokratů Zbyněk Stanjura. Těžko přitom na levici řadit blok, který chce danit spotřebu místo příjmu a majetku a jeden z jeho lídrů Vít Rakušan ze STAN hovoří o vůli „prosadit nízké a motivující daně“. Opět jde především o snahu mobilizovat vlastní voliče ve chvíli, kdy ODS se svými koaličními partnery v rámci bloku SPOLU za dvojicí Piráti-STAN v průzkumech zaostává.

Komunisté kvůli pandemii koronaviru již rok nejsou schopni zvolit nástupce nebo nástupkyni končícího předsedy Vojtěcha Filipa a stanovit svou další politickou strategii. Snaha odpoutat se od Andreje Babiše (jehož menšinovou vládu doposud převážně podporovali) odmítnutím nouzového stavu v polovině února se spíše nepodaří, protože uvolněný prostor svou aktivitou vyplnili především pravicové opoziční strany a jejich hejtmani. Levicový plankton stran Budoucnost, Idealisté a Levice téměř nikdo nezná. ČSSD se v průzkumech pohybuje kolem pětiprocentní uzavírací klauzule pro vstup do Poslanecké sněmovny. Není ale zdaleka jisté, co s její podporou udělá trvající pandemie nemoci covid-19 a její pokračující členství v menšinové koaliční vládě Andreje Babiše.

I když aktuální jednání mezi ČSSD a Stranou zelených o společné kandidatuře jsou zjevně vedena se značnou vůlí k dohodě, není v polovině února jasné ani to, zda bude ČSSD v příštích sněmovních volbách kandidovat samostatně, anebo s některými dalšími stranami či osobnostmi.

Přesto je na adresu sociální demokracie namístě poznamenat, že strana ztotožněná s parlamentní podobou politiky, usilující o centrální řízení státu a uvědomující si odpovědnost za budoucnost občanů zde vážnější konkurenci dlouhodobě nemá. Měla by ale jistě pracovat na proměně své řídící a organizační struktury tak, aby odpovídala 21. století. Měla by též vstupovat do politických střetů s radikálnějšími pozicemi, aby se diskutovalo o jejích návrzích, a veřejně si osvojovat témata mladé generace, v jejichž řadách dnes téměř nemá podporu. Jde přitom nejen o témata ekologická, ale i sociální. Zde by se mohla inspirovat u zahraničních sociálnědemokratických stran. Například berlínská SPD se v oblasti bytové politiky zapojila do akce na zmrazení nájemného a debaty o vyvlastnění největších firem vlastnících nájemní byty. Finská SDP v programu pro minulé parlamentní volby zase navrhovala radikální zvýšení počtu elektromobilů v zemi a předkládala plán, jak to zajistit všestrannou proměnou celé řady politik.

Česká sociální demokracie by mohla přijít například s návrhem na potření švarcsystému a falešných dohodářů napříč ekonomikou, a tak nabídnout mladé generaci třeba také jistotu příjmu a budoucího důchodu. I kdyby ale to a mnohem víc udělala ČSSD zcela bezchybně, její voličskou podporu to neznásobí. To bude možné, až se uvolní významnější část voličstva vázaného dnes na hnutí ANO. A až se pozapomene, že byla až do roku 2013 společně s ODS pilířem polistopadového systému, který ve společnosti postupně ztratil legitimitu.

Text původně vyšel 12. března 2021 na webu Demokratického středu.

Ochrana osobních údajů