03
Srpen
0
Masarykova demokratická akademie
Na sociálních sítích kolovala v době covidu (a dosud se dá pustit) miniaturní kantáta, kterou zkomponoval Filip Beneš a nazpíval čtyřhlasý sbor na slova Andreje Babiše o tom, jak Karlovarský kraj pořád něco říká a je to nejhorší kraj historicky ve všem. Píseň byla zveřejněna na Youtube 23. 1. 2021. Dva roky poté odevzdali občané regionu, o němž se Andrej Babiš na tiskové konferenci vyjádřil tak pohrdavě a nekompetentně, expremiérovi nadpoloviční většinu hlasů v prezidentské volbě. Člověk by řekl, že Karlovarský kraj sám sobě nerozumí. Pokusme se přemýšlet, proč.
Karlovarský kraj pokrývá v podstatě území, kterému se říkalo Egerland. Ohraničují ho Krušné hory, na Ašsku kousek pohoří Smrčiny, na jihozápadě masiv hory Dyleň, která uzavírá Český (Bavorský) les. Ale kraj má i svou vnitřní hranici, která ho odděluje od kraje Plzeňského (i tam ovšem zasahovala německá jazyková oblast): jako hřbety na sebe natlačeného stáda se hrbatí vyvřelý Slavkovský les (lépe Císařský, jak stále prosazoval Jiří Loewy, protože to je původní jméno pohoří, zatímco Slavkov je na Moravě a dnešní Horní Slavkov se jmenoval Schlackenwert), Doupovské hory a Tepelská vrchovina. Vyjmenovávat ta pohoří není zbytečný geografismus, představují území mimořádně přírodně cenná a stejně mimořádně ekologicky i sociálně zatížená.
Dnes už opotřebovaný narativ o tom, že kraj byl pečlivě obhospodařovanou, hospodářsky i kulturně zajištěnou a vybavenou oblastí do roku 1945, tedy do odsunu či vyhnání německého obyvatelstva, je sice vhodným komentářem k výstavám dobových fotografií, ale pro současnou praxi už nic nepřináší. Novinář Jiří Peňás, který v regionu strávil dětství a mládí, říká, že období dávné prosperity je pro Egerland Atlantida, která zmizela a už ji nelze oživit. Ano, ale ani Praha už není a nebude česko-německo-židovská, ani Jihlava nebo Brno. Ale ani třeba hanácký Prostějov. Příčiny úpadku a z toho plynoucí frustrace obyvatelstva spočívají v globální proměně světa, která se naplno rozjela po roce 1989, aniž jsme si byli vědomi, jaký vliv má na pád železné opony a na zhroucení sovětského impéria. Stála a číhala v pozadí, aby se na doposud bipolární svět vrhla s nepřehlednou energií, působící všemi směry, dychtivě očekávanou tou částí světa, která se vymanila z omezení státního socialismu a nevěděla, co všechno energie globalizace způsobí. A puštěnou z řetězu do právě otevřeného prostoru.
NOVÉ ZAČÁTKY
Po roce 1945 v egerlandském regionu nejen skončilo předválečné uspořádání, ale rozprostřelo se i pole nových začátků. Nedostatek bytů vedl lidi z vnitrozemí do pohraničí, kde byly k levnému pořízení domy a k nájmu byty „po Němcích“. Mýtus, že v lidech vzbuzovalo špatné svědomí, že bydleli v prostorách po vystěhovaných a užívali jejich zařízení, je dodatečný konstrukt. Většina dosídlenců nepřišla do pohraničí majetek zabrat nebo ukrást, ale užívat to, co bylo opuštěno. Jestli právem nebo bezprávně, se většinově neřešilo, společnost měla jiné starosti. Fakta k tomu shromáždil rakouský historik Andreas Wiedemann v knize Pojď s námi budovat pohraničí. Morální profil národních správců konfiskovaného majetku byl hodně ovlivněný emocí pomsty a pocitem nedefinovaného „nároku“ na cokoli. Kvalifikace a kompetence komunistických funkcionářů taky za moc nestála, ale neuškodí si připomenout, že padesátá a raná šedesátá léta byla také dobou velké poválečné nabídky dálkového a večerního studia, kterého se dosídlenci ochotně účastnili. Zejména ti, kteří přišli s úmyslem zůstat a něco vybudovat. Úroveň vzdělanosti se v regionu v 60. letech 20. století značně zvýšila – máme k tomu ostatně svědectví i ve filmu Marečku, podejte mi pero, který by se nedočkal tak velké popularity, kdyby v něm něco nerezonovalo se zkušeností publika. V roce 1968 byl v Karlovarském kraji celkem fungující průmysl propojený s odbornými školami (keramická v Karlových Varech, textilní v Aši, houslařská v Lubech u Chebu, hotelová v Mariánských Lázních, lesnická ve Žluticích, zdravotnická v Chebu), k tomu průmyslovky v Sokolově a zemědělská škola v Chebu, pedagogická v Karlových Varech. A samozřejmě školy všeobecně vzdělávací, v roce 1968 konečně přejmenované na gymnázia, o což je kupodivu normalizace nepřipravila. Fungují porcelánky, textilní a oděvní továrny, výroba hudebních nástrojů strunných i dechových, v lázních je provoz zcela obnoven, v kraji jsou i tradiční strojírenské provozy jako továrna na jízdní kola Eska v Chebu nebo továrny na plechové nádobí Blex v Krušných horách. Na polích a v lese se hospodaří – a samozřejmě: v každém městě jsou nějaká kasárna, v některých i několikera, neboť vedle armády máme i vojsko pohraniční stráže. A značné plochy regionu zabírají vojenské újezdy – prakticky celé Doupovské hory (ty jsou armádním územím dodnes) a velká území ve Slavkovském lese. O technologické vyspělosti a efektivitě výroby teď řeč není, o ekologičnosti zemědělství také ne – na kvalitu života to samozřejmě vliv mělo, ale lidé kvůli tomu hromadně region neopouštěli. Pokud ho opouštěli, tak za lépe placenou prací (v době budování těžkého průmyslu na Ostravsku do značné míry).
Region je ovšem silně zatížen: v Jáchymově se za nasazení politických vězňů těží uran, těžba se později přesune do Horního Slavkova a pod Dyleň. Neznám jiný kraj, kde by byl stejný počet věznic jako nemocnic (věznice Ostrov, Horní Slavkov, Kynšperk nad Ohří, plnohodnotné nemocnice Cheb, Sokolov, Karlovy Vary), věznice zůstanou dosti zásadním zaměstnavatelem poté, co činnost Jáchymovských dolů ustane a stát nemá připravené řešení pro zaměstnání jejich dosavadních pracovníků. Zajímavou okolností je i to, že mzdy pracovníků na uranu byly tak vysoké, že umožňovaly ženám zůstávat v domácnosti: po skončení těžby musely i ženy ve velkém počtu hledat zaměstnání, pracovní místa ale připravená nebyla. „Vnitrozemí“ Karlovarského kraje trpí stále vysídlením, na Tepelsku, Toužimsku a Žluticku chybí průmysl a s ním i rozvoj životní úrovně. Dominantní hospodářskou jednotkou jsou státní lesy a statky, které poskytují podmínky ke slušnému životu rodinám málo vzdělaných, často romských obyvatel: práce v kravíně, s traktorem, dřevorubectví a lesní pěstební práce byly pracovními příležitostmi obyvatel odlehlých obcí. Žije se tu dost chudě a tvrdě, kulturní památky pustnou, ale lidé neodcházejí.
ZLOM PO ROCE 1969
Po roce 1968 mnoho mladých představitelů inteligence, často absolventů zmíněných dálkových a večerních studií, neprojde stranickými prověrkami, jsou vyhozeni z odpovědných míst a funkcí a začasté z regionu odcházejí: mnozí z nich se velice dobře uplatní v metropolích. Je třeba také pochopit, že dělnické komunistické kádry, které dostaly po roce 1945 kraj „na starosti“, se v 60. letech s reformní rétorikou mladší generace těžko smiřovaly a svých obnovených pozic po stranických prověrkách se chopily rovněž s emocí pomsty za předchozí ponížení. Ti, kteří se rozhodli prověrkami projít (i proti svému skutečnému přesvědčení), se museli s těmito starými strukturami hodně konformovat. Utichla vůle k reformované školní výuce i sociální práci (připomeňme, že v Karlových Varech-Doubí se zrodil experiment SOS dětských vesniček – ale u toho nadlouho zůstalo), skončilo úsilí o znovuzavedení skautingu, drobné pokusy o živnostenskou iniciativu a kreativnější přístup k řízení továren byly zlikvidovány. Skončila ale také éra staveb socialismu a s ní spojeného katastrofálního nedostatku stavebních materiálů i pracovních sil a začaly se ve větší míře stavět nové byty. Dnes vidíme výsledek v podobě panelových sídlišť lemujících bez výjimky všechna města. Nabídka bytů tam, kde byl průmysl (a do toho můžeme klidně započítat i státní statky), se znovu stala důvodem, proč se do pohraničí stěhovat, patřily k tomu ostatně i pohraniční příplatky (které sice nikoho nevytrhly, ale přece jen). Skončilo sice období osobních i občanských iniciativ, ale region stále nabízel možnosti. Motivace, navzdory dobovým frázím, byla ale většinově privátní (jak píše velmi přesně ve svých románech Vladimír Páral).
Když se podíváme na mapu regionu za normalizace, vidíme, že průmysl dál funguje, zemědělství je dokonce stabilizované, síť škol se nezmenšila, lázně běží, pomalu se zavírají uranové doly, ale otevírá se povrchová těžba hnědého uhlí na Sokolovsku a s tím spojené elektrárny a chemičky. V regionu existuje síť kulturních zařízení, dvě profesionální divadla, vynikající galerie výtvarného umění, kde se dokonce daří vytvářet alespoň poněkud svobodomyslnější program (o návštěvách divadla v Chebu nebo galerie v Ostrově se dodnes vyprávějí legendy). Rozvíjejí se základní umělecké školy, v Ostrově nad Ohří jedna z nejprogresivnějších, jejíž duch se neoslaben přenesl až do současnosti. Normalizace postupně polevuje, na stranických sekretariátech sice pořád sedí hlídací psi vedoucí úlohy KSČ, infrastruktura je zanedbaná, památky zchátralé, ale školy i zdravotnická zařízení jsou dostupná, leckdy i experimentující s novými metodami (jako porodnice v Ostrově a v Sokolově), díky průmyslovému odkazu je v regionu poměrně hustá železniční síť a dobré spojení. Důležitý je ale fakt, že dobré spojení existuje uvnitř regionu a mezi jeho velkými městy a Prahou. Za časů Západočeského kraje s krajským městem Plzní byla okresní města Karlovy Vary a Sokolov s Plzní propojena jen po nekvalitní silnici nebo oklikou vlakem přes Cheb. Na pocitu odlehlosti a zastrčenosti se tato skutečnost podepsala.
Je důležité si připomenout, že komunisté v regionu všechno zanedbali, ale zachovali – sice v hrozném stavu, ale přece – mnohé. Kromě sídlišť byly postaveny nové pavilony nemocnic, polikliniky, několik škol, tovární provozy, zemědělské areály. Zpustly a spadly nebo byly zbořeny kostely, místní zámečky, celé vesnice v hraničním pásmu a na místě přehrad a povrchových dolů. Ne, že by cenných kulturních památek nebyla škoda, ale to, kvůli čemu se lidé do regionu stěhují a vydrží v něm, co dává životu dynamiku a perspektivu, až do roku 1989 v Egerlandu stále existovalo a bylo v provozu.
OTEVŘENÁ HRANICE A NEVIDITELNÁ RUKA
Kromě těch, kteří o zadrátovanou hranici opírali svou moc a jistotu výhod, uvítal v regionu společenskou změnu v roce 1989 každý rozumný člověk. Ale za krátký čas 90. let, kdy se celá společnost vyrovnávala s novým pojetím politiky, demokracie, ekonomie a vůbec svobody, začaly jednotlivé objekty na mapě regionu mizet. Zavřely textilky a porcelánky, skončily strojírenské továrny a kovopodniky, zanikly potravinářské provozy (několik mlékáren v kraji a obrovský masokombinát), skončila výroba hudebních nástrojů. Některé školy ztratily smysl, například sto let stará slavná keramická škola v Karlových Varech, nebo textilní průmyslovka v Aši. Karlovy Vary si samy zrušily své profesionální divadlo.
V době, kdy vládla víra v neviditelnou ruku trhu, ta ruka zcela přesně ukázala, o co má v kraji zájem: o levnou pracovní sílu, o vyklizené budovy (ale jen některé), o pozemky podél silnic z hraničních přechodů do vnitrozemí. O pozemky státních statků, na něž se nevztahovaly restituce.
Nesmíme zapomenout na hlavní zisk nového uspořádání, na otevřenou hranici. I ta otevřela obrovské možnosti, ale s nimi i těžké problémy: ilegální obchod a pašování všeho druhu včetně starožitností a drog a neúnosnou dopravní zátěž.
Když se zavíraly v devadesátých letech hromadně textilky na Ašsku, žádná bouře se nekonala. Když končily porcelánky na Karlovarsku, včetně historicky cenné první manufaktury Haas a Czjzek v Horním Slavkově s tradicí od roku 1792, nic se nedělo. Až s programem Green Deal, s energetickou proměnou, ochranou klimatu a s tím spojeným zavíráním povrchových dolů Sokolovské pánve a postupně i uhelných elektráren se ozývají hlasy odporu, poukazuje se na ztrátu pracovních míst a hrozící sociální katastrofu. Přitom v uhelných dolech a elektrárnách pracuje méně lidí než kdysi v textilkách a porcelánkách. Na tom je vidět, jak za fosilní energetikou stojí mocní ekonomičtí hráči, kteří sice musí vědět, že tenhle druh výroby energie z fosilních zdrojů končí, ale než se tak stane, potřebují vytěžit nejen uhlí, ale i společenskou náladu ve svůj prospěch. Ve prospěch prodloužení přechodné doby, co to jen půjde. A pak jim to tady všechno už bude jedno, přece tu nežijí a lidé tady jsou nějak divní a horší než ve vnitrozemí. Horší? – no ano, chudší, méně vzdělaní, zamoření exekucemi, unavení pendlerstvím, vzdálení od centra.
DOTACE A SLUŽBY
Po roce 1989 postupně začaly být opravovány zpustlé památky: kostely začasté s přispěním někdejších německých obyvatel, klášter v Teplé v součinnosti církve a státu (v roce 1993 je založeno Plzeňské biskupství, prvním biskupem se stane František Radkovský, předtím farář ve Františkových Lázních). Vyvstane skutečnost, že v regionu jsou hrůzostrašně zanedbané hřbitovy, německé, ale i židovské, a jsou úsilím občanských spolků z české i německé strany uspořádány, jak to jen jde. Mimořádně velké a cenné kulturní památky jako třeba zámek Kynžvart získají podporu Evropské unie, něco vyřeší privatizace (lázeňské domy, ale trvá to dlouho a nese to s sebou ruské obchodní praktiky), přičiní se města. Vnější vzhled měst a obcí se během třiceti let po revoluci velice zlepší. Je ovšem přinejmenším polovičaté posuzovat život regionu podle opravenosti fasád. Opravený kostel vrací náměstí či návsi ztracenou důstojnost, ale pro vnitřní život obce či města velký význam nemá. (Tragické důsledky hypermarketů nastavěných po obvodech měst pro život v historických centrech jsou vážné téma, ale to se netýká jen Karlovarského kraje.) Dynamiku města určují mnohem víc fungující provozy výroby i služeb, cizinecký ruch realizovaný jako nákupy za nižší ceny na vietnamských tržnicích či v českém Tescu nebo Kauflandu přidanou hodnotu nevytváří. Jenom na službách se prosperita postavit nedá, pokud pro ně není dost zákazníků.
S hospodářským rozvojem se váže i dostupnost zdravotnictví, činnost kulturních zařízení a škol a s tím i přítomnost obyvatel s vyššími nároky na kvalitu života. Nesmí se ale pořád centralizovat a rušit, jak se oproti nadějím regionu po roce 1990 neustále dělo. Regionu se dostalo různých dotací – a jejich využití je vidět, navzdory rozkrádání. Četnými opravami a rekonstrukcemi se udělalo hodně pro nápravu minulosti. S představou o budoucnosti už to je horší.
TO HROZNÉ SLOVO OPTIMALIZACE
Nezaměstnanost nepostihla region tolik jako podobné pohraniční oblasti, sousedící třeba s Polskem: lidé našli práci v továrnách v Německu, dokonce německé firmy umístily své provozovny do prázdných zavřených továren v Česku. Ale z takového průmyslu žádná lokální identita nepovstane, to je jen ježdění do práce a domů a podobně jako za normalizace vylepšování soukromého majetku z peněz vydělaných ve firmách a zařízeních (včetně zdravotnických), které platí daně za hranicemi a vůči oblasti, odkud přijíždí jejich pracovníci, nemají žádný vztah ani závazky. Veřejný prostor opanuje hrozné slovo „optimalizace“, které se stalo obecně užívaným eufemismem pro všeobecné zavírání, přesouvání a rušení: nemocnic, škol, nádražních budov, venkovských prodejen, pošt. A touhle optimalizací jsme strávili 30 let až do chvíle, kdy se nás citelně dotkl covid, pak válka a energetická krize, proti nimž „pevná hráz socialismu a míru“ ani „neviditelná ruka trhu“ nic nezmůže. Nezmůžou proti nim nic ani sociální dávky.
Teprve v posledních letech, kdy je už vládním závazkem potvrzeno ukončení těžby hnědého uhlí na Sokolovsku, se nachází prostor pro nové investice (koncern BMW buduje na výsypkách dolu Jiří u Sokolova testovací polygon a vývojové centrum). Granty z Fondu spravedlivé transformace EU mají podpořit sociálně i ekologicky citlivou transformaci ekonomiky v problematických regionech, mezi něž části Karlovarského kraje rozhodně patří. Už by to nemělo znamenat stavbu dalších průmyslových parků, prostředky by neměla uchvátit dominantní Sokolovská uhelná, má jít o podporu menších místních podniků s komplexní výrobou. A podpora se týká i transformace energetické. Kontrola nad využitím dotací a úvěrů musí být přísnější, což ovšem paradoxně vzbuzuje často více odporu vůči EU než uznání.
Chebská ekonomická fakulta Západočeské univerzity vzdělává lidi, kteří by měli umět žádosti podávat a projekty administrovat: během let vznikla nová odbornost, o níž jsme v roce 1989 neměli tušení. Přerozdělování podpory z centra k periferii je administrativně náročné, část financí to pohltí, ale zkušenost ukazuje, že bez cílených podpor se problematické regiony nepohnou z místa.
Ekonomická fakulta v Chebu je dislokovaným pracovištěm Západočeské univerzity v Plzni. Vlastní univerzitu se Karlovarskému kraji založit nepodařilo. V roce 2020 došlo spoluprací Karlovarského kraje a města Chebu k založení pracoviště pro výuku pedagogických pracovníků: vznikla pobočka Pedagogické fakulty Západočeské univerzity. Navzdory přítomnosti čtvera významných lázní se v Karlovarském kraji nepodařilo založit vysokou školu medicínského zaměření.
Pokud jde o vědu, v Karlových Varech sídlí Institut lázeňství a balneologie, v. v. i., který spolupracuje s lékaři a univerzitami. Notoricky špatnou dostupnost lékařské péče však vědecký institut neřeší. Třicet let jsme se zabývali „optimalizací“ ve snaze zajistit nejvyšší standard lékařské péče v nemocnicích i ordinacích. Výsledkem ovšem leckde je to, že v centrech je standard vysoký a na periferii žádný.
Zdravotnictví není v Karlovarském kraji katastrofální, ale jeho dostupnost pro obyvatele odlehlých obcí je bídná. Zejména pokud jde o dětské lékaře, včetně podpory dětských psychologů a psychiatrů. Situace je bohužel odvrácenou stranou blízké hranice – pro vzdělané zdravotníky je velká nabídka práce v Německu. Aby se lékaři a sestry v regionu udrželi, musí pro ně existovat pobídka – nebo podmínka. Za socialismu zdravotní péči zajišťoval do značné míry systém závodních lékařů. Ten skončil s továrnami a trh ho nenahradil. Nespokojení obyvatelé, cestující se seniory a malými dětmi k jedinému lékaři široko daleko, už celkem nahlas vyslovují názor, že by pomohly umístěnky. Něco jako závazek povinně odpracovaných let coby splátka za možnost studovat bez školného byl zatím všemi polistopadovými vládami vnímán jako nehorázný přežitek komunismu, přitom se veřejně stále vrací debata o tom, že studium bude placené a studenti si na ně vezmou půjčku. Otázka, jestli je větší nesvoboda splácet půl života půjčku na školné, nebo povinnost ordinovat několik let třeba v Kraslicích, Hranicích nebo Žluticích, kde navíc dostanu byt a ordinaci, zatím veřejně nepadla. (Kvalifikovaných učitelů se to týká také).
Covid dostal Chebsko na první stránky novin, ministr Blatný ve vládě Andreje Babiše přiletěl do Chebu posoudit situaci nemocnice vrtulníkem, takže neprožil na vlastní kůži cestu z Prahy po stále ještě nedokončené dálnici. Chvíli se zdálo, že negativní psychologický efekt nestál za ušetřený ministerský čas – ale covid ustoupil a vše je zapomenuto.
PREDÁTOŘI A UNESCO
V Karlovarském kraji se dá názorně ukazovat efekt, kdy se míst, kde je obtížná situace, před všemi ostatními chopí predátoři, vytvářejí tlak na místní zastupitelstva k prosazení vlastních projektů, které vydávají za pomoc regionu, jež mu však ve skutečnosti jen přitěžují. V Karlových Varech se takhle projevují Rusové, kteří přivezli do města peníze, ale zamořili je svévolí, s jakou si v něm počínají. Krušné hory trpí tlakem developerů, kteří chtějí stavět apartmány pro rekreaci. Vůbec není jisté, že celé tyhle rekreační areály budou opravdu využívány, a jako by o to ani tolik nešlo. Hlavním důvodem tlaku na obecní zastupitelstva a proti ochraně přírody je snaha o zastavění investičních nemovitostí, i kdyby měly novostavby zůstat prázdné. Absurdně působí, když památkáři nedovolí obyvateli krušnohorské obce instalovat na střechu solární panely, zatímco třeba obec Abertamy je zcela podřízena nesmyslné chobotnici sjezdovek na Plešivci, při nedostatku sněhu uměle zasněžovaných, obklopených parkovišti. Podezření, že Krušné hory jsou predátorsky vyhlédnuty ke spekulacím a praní peněz bez koncepčního přístupu k rozvoji regionu, se v očích obyvatel potvrzuje.
Obdivuhodné výsledky přeshraniční spolupráce v projektu Montanregion Krušné hory / Erzgebirge (který jako projekt podporovaný UNESCO by konečně mohl pomoci i mnohonásobně zatíženému starému Jáchymovu) kontrastují s bezskrupulózní exploatací.
Velice podstatnou novinkou v Karlovarském kraji jsou rozsáhlé průmyslové a logistické zóny podél silnice z hraničního přechodu Pomezí směrem do vnitrozemí. Vypadá to jako řešení zaměstnanosti, jako investice – ale pracovníci provozu jsou začasté cizinci najatí agenturou, kteří bydlí v ubytovnách, a opět: nemají k městu ani k regionu žádný vztah ani za ně necítí odpovědnost. Stálí obyvatelé si stěžují na jejich chování a nepořádek, současně se jim ale vlastně nediví: co má dělat ve volném čase ve městě člověk neznalý jazyka, bez rodiny a s velmi omezeným soukromím? Pro místní obyvatele jsou platy v těch provozech malé, v Německu si vydělají víc (nejhorší nabídka je pro šičky nebo čalouníky, kteří vyrábějí komponenty pro interiéry automobilů – ty nedosahují ani platu 20 000).
Historie Karlovarského kraje zřetelně vykazuje zanedbání investic všeho druhu od roku 1945 až do dnešních dnů. Socialistická ekonomika nedokázala vyřešit chátrání nemovitostí, trh nedovede vyřešit potřeby obyvatel. Takzvaná optimalizace je jenom výrazem bezradnosti a neschopnosti přiznat, že prosperita kraje se nedá měřit jen procentem nezaměstnanosti. Obyvatelé si v mnohém dokázali poradit – našli si práci za hranicí, opravili domy, hřbitovy i památky, spojili se v přeshraniční spolupráci v záchraně hornického dědictví i v živých kulturních činnostech. Vznikly zajímavé ekologické zemědělské provozy (a vedle nich i ty extenzivně bezcitné, které si v ničem nezadají s hospodařením někdejších státních statků), ale ty i ony zaměstnávají zlomek počtu lidí proti předlistopadovým časům. Práce v lese je organizována na základě tendrů na těžbu i obnovu lesa, zakázky získávají velké firmy (také Agrofert), které nemají s obyvateli kraje nic společného. V kvalitě škol a dostupnosti lékařů i pošt, v podpoře podnikání, o které se může opřít regionální identita, v podpoře lázní (které jsou mimochodem také zapsány na seznam kulturního dědictví UNESCO) potřebuje kraj pomoc státu. A i pokud k větší a promyšlenější péči o region dojde, výsledky se dostaví až časem. Zatím je důležité pojmenovat, co se za 30 let neosvědčilo, nepokračovat v tom a začít jinak.
VRATKÉ SEBEVĚDOMÍ A HLEDÁNÍ SPÁSY
Když byly ustaveny kraje, měly se stát výkonným orgánem regionální politiky. Ve skutečnosti se ale politika Karlovarského kraje od té celostátní moc nelišila. Volby do krajského zastupitelstva věrně kopírovaly rating politických stran v tom kterém období. Osm let řídila kraj ODS a po ní ČSSD, pak čtyři roky ANO a nyní STAN.
Do regionu se lidé vracejí nejen tehdy, kdy jim něco nabízí, ale i tehdy, kdy v něm zažili šťastné časy. Například pedagožky a pedagogové mezinárodně úspěšných základních uměleckých škol v Aši a v Ostrově už z kraje pocházejí a navazují na ně jejich žáci (tak pracuje i poloprofesionální Divadlo Dagmar v Karlových Varech se svým studiem na Střední pedagogické škole). Podobnou roli hrají i spolky (méně, i když také, sportovní kluby). Svou roli hrají i místní, často rodinné firmy.
Volba ANO v parlamentních, senátních i prezidentských volbách ve městech a obcích Karlovarského kraje je iracionální, vždyť Andrej Babiš byl v minulé vládě premiérem a v té předchozí mocným ministrem financí, ANO mělo po celé jedno volební období hejtmana, a právě v té době problémy nejvíc narostly. Přesto dostal v prezidentských volbách Andrej Babiš většinu hlasů a po komunálních volbách roku 2022 na chebské radnici usedl starosta za ANO (podobně v Sokolově, Kynšperku, Aši, Mariánských Lázních, primátorka v Karlových Varech).
Zajímavější výsledky jsou v menších obcích (Žlutice, Kraslice, Hranice u Aše, Loket), kde vítězí sdružení nezávislých, tvořená vzdělanými odborníky, často učiteli. V Teplé svou politickou příslušnost na webu vysloveně skrývají, nakonec se člověk ve statistice dobere zjištění, že v obci zvítězila KSČM. Fakt, že úspěch Okamurovy SPD není v regionu nijak velký, její kandidáti jen vzácně zasedají v radách měst, potvrzuje domněnku, že triumfální výsledky ANO navzdory zkušenosti, která nic progresivního neslibuje, jsou dány masivní kampaní, jež dobře cílí na nejistotu obyvatel (SPD v regionu zdaleka tak masivní kampaň neměla). Katastrofálně působí 30% volební účast v poměrně velké a důležité Aši, která je ovšem také městem pendlerů, kteří žijí svůj pracovní život v Německu. Velká nabídka práce za hranicí i pro málo kvalifikované, kteří si díky přepočtu z eura na korunu vydělají stále dost, působí devastačně v motivaci mládeže ke studiu a vyučení, lidé jsou zaměstnáváni přes agentury, fluktuují bez zaměstnaneckých výhod, podléhají závislostem včetně té na sociálních sítích.
Na závěr jak je Karlovarský kraj reprezentován v zákonodárných sborech: V Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je jeden poslanec za ODS, jeden za STAN, jeden za SPD a dva, respektive dvě za ANO. Senátorku má Karlovarský kraj jednu za ANO (obvod Karlovy Vary), senátory dva za STAN (obvody Sokolov a Cheb + Tachov). Nově zvolený prezident Petr Pavel uskutečnil svou první pracovní cestu 15. února 2023 do Karlovarského kraje, což je privilegium, za které region vděčí vlastně také Andreji Babišovi. Prezident se na základě volebního výsledku rozhodl věnoval pozornost regionům, kde získal jeho soupeř většinu hlasů.
Prolistujte si celou Výroční zprávu MDA za rok 2022