09

Únor

0

Zaorálek: Ve Venezuele jsou nám boxeři k ničemu

Masarykova demokratická akademie

John Bolton, poradce pro národní bezpečnost USA, si servítky v tweetech rozhodně nebere: „Maduro má dva týdny, jinak skončí na Guantánamu.“ Tak zní jeho vzkaz do Venezuely.

Podobně se nežinýruje ani Donald Trump: „Máme jednotky po celém světě, proč bychom je neměli mít ve Venezuele.” Toto lidé určitě nečtou rádi v celé Latinské Americe.

Ano, Maduro uvrhl Venezuelu do strádání a rozkladu. Stojí proti němu 90 procent obyvatel. Ale je něco, čeho se Venezuelané obávají ještě víc než Madura, a to je zahraniční vojenská intervence. Z minulosti s tím mají Latinoameričané velmi pokořující zkušenosti. Dnes je děsí, že by mohli skončit rozdupáni slony cizích armád jako Sýrie nebo Libye.

Někdo si už mohl myslet, že s Trumpem končí politika vývozu demokracie v podání USA. Dal přece najevo, že by rád stáhl vojáky z Afghánistánu. Mnohokrát kritizoval americké angažmá v Iráku.
Trump rozhodně není žádný bojovník za lidská práva. Dokonce má zjevnou slabost pro autokraty a siláky, co nejdou daleko pro ránu jako filipínský Rodrigo Duterte, severokorejský Kim Čong-un nebo ruský Vladimir Putin. Ani otřesná vražda a rozčtvrcení novináře Džamála Chášukdžího neotřásla neochvějnou náklonností k panovnickému rodu Saúdů. Pozor – pro Latinskou Ameriku to ale neplatí!

Maduro dokonce před časem Trumpovo zvolení srdečně vítal a chtěl se s ním sejít. Kdepak, nebylo mu to nic platné. Do celé Latinské Ameriky Trump ještě nezavítal. Maximálně tam za sebe poslal viceprezidenta Mika Pence. A co víc. Dovolil, aby politika vůči Kubě a Venezuele byla svěřena těm největším jestřábům v jeho administrativě Johnu Boltonovi a speciálnímu vyslanci pro Venezuelu Elliotu Abramsovi (jehož angažmá v tajných operacích a podpoře eskadrám smrti ve Střední Americe v osmdesátých letech bylo dostatečně zdokumentováno).

V těchto otázkách se tak Trump sbližuje s nejtvrdším jádrem republikánských konzervativců, kteří místo dialogu a vyjednávání prosazují politiku změny režimů. Vlivný republikánský senátor Marco Rubio má důvod zmírnit svou kritiku vůči Trumpovi výměnou za tvrdou politiku vůči Kubě a Venezuele.

Nakonec to vypadalo, že by se takováto politika mohla právě ve Venezuele vyplatit. Trumpovi chybí nějaký zřetelný politický úspěch ať už doma, nebo v zahraničí. Ani na tu slavnou zeď s Mexikem nedostal peníze. A Venezuela se svým hrozným celkovým úpadkem vypadala jako zralá hruška. Jen ji vítězně utrhnout. Tak se dala jestřábům zelená!

Mám podezření, že lidé jako Bolton a Abrams v dění kolem Venezuely daleko víc škodí, než prospívají. Odpuzují svou špatnou pověstí a nenávistnými tweety. Je jasné, že Madurův pád se měl v jejich představách udát velmi rychle. Ukazuje to Boltonův tweet: „Přeji Nicolu Madurovi klidný důchod na krásném pobřeží někde daleko od Venezuely. Měl by využít amnestie a zmizet. Čím dříve, tím lépe.”

Jenže přání pana Boltona je jedna věc a realita druhá. Sice jsme pomohli ve Venezuele vyhlásit nového prezidenta, ale ten starý odmítá odejít a má na své straně zhruba dva tisíce generálů. Řada z nich je zřejmě namočena v narkobyznysu, takže na ně žádné sliby amnestie nezaberou. Místo rychlého řešení jsme zabředli do močálu. Hrozí, že útrapy obyvatelstva se ještě zvýší. Poroste migrace, politická polarizace a radikalizace.

Chce se parafrázovat pekelný výrok Donalda Tuska původně o brexitu: „Jaké místo v pekle bude patřit těm, kteří rozjedou akce, aniž by promysleli, jak se dostat k cíli?“ Sice jsme prohlásili, že Madura neuznáváme, a můžeme dokonce pana Guaidóa zvát na návštěvy, ale to nic nemění na tom, že ve Venezuele jsme zabředli.

Mexiko a Uruguay, které se s uznáváním nového prezidenta tak neunáhlily, svolaly schůzku do Montevidea, aby se chopily možnosti ujmout se vyjednávání s Madurem. Evropská unie se prostřednictvím několika států rozhodla schůzky účastnit. My v Evropě teď sedíme na dvou židlích – Madura neuznáváme a zároveň jsme ochotni s ním jednat.

Po Iráku, Afghánistánu a Libyi bylo mnohokrát řečeno, že není možné se pouštět do operací, v nichž nejsme schopni si defi novat cíl a způsob, jak ho dosáhnout. Kde výsledkem je růst chaosu a utrpení lidí. Počty civilních obětí v podobných konfl iktech katastrofálně rostou. To vidíme v Sýrii stejně jako v Afghánistánu. Osobně nevěřím mužům kolem Trumpa, jako je Bolton nebo Abrams, že jsou schopni domýšlet důsledky svých činů. Celý život vyznávají Kissingerovu metodu, že je třeba spoléhat na sílu, být aktivní a nová situace ukáže, co dál. Chovají se krutě a bezohledně. Venezuela ale není boxerský ring, aby to zválcovali silou. Tito boxeři jsou nám tam na nic.

 

Komentář původně vyšel 9. února 2019 v deníku Právo.