21

Únor

0

Zaorálek: V Íránu nemůže Evropa ustoupit Americe

Masarykova demokratická akademie

Americký viceprezident Mike Pence bouřil na konferencích ve Varšavě a Mnichově. Írán podle něj představuje největší hrozbu míru v regionu a my na něj musíme vyvinout veškerý tlak, který je doslova „nezbytný pro to, abychom dali íránskému lidu a světu mír, bezpečí a svobodu, kterou si zaslouží“.

Tím tlakem se myslí, že musí všichni odstoupit od smlouvy, která byla uzavřena s Íránem před třemi lety a která ho zavázala na 10 let utlumit jaderný program. Všichni mají obnovit sankce vůči Íránu a společně ho dotlačit do hluboké ekonomické krize, která povede ke svržení režimu. Podle Američanů je Írán na pokraji zhroucení, stačí šťouchnout a režim se definitivně sesype.

Miku Pencovi je třeba nejdřív připomenout, že pokud Írán v poslední době rozšířil svou moc, pak je to z velké části kvůli chaosu, který vyvolala americká invaze do Iráku v roce 2003. Tehdy se říkalo, že největším nebezpečím je Irák, a spustila se ideologická kampaň, která moc nehleděla na fakta a realitu a měla jen zdůvodnit invazi.

S důsledky se potýkáme dodnes. Po 15 letech přicházejí Spojené státy znovu se zásadní strategií a zase nutí spojence, aby se přidali. Jsem přesvědčen, že tato strategie je opět špatná. Proč? Protože uvalení amerických sankcí na Írán v situaci, kdy prokazatelně dodržuje podmínky smlouvy, tak jak se k nim zavázal, je z naší strany naprosto nesolidní a neomluvitelný krok.

To, že to Spojené státy učinily, diskredituje nás, Evropany, stejně jako umírněné představitele íránského režimu, kteří s námi tuto smlouvu podepsali. Jaký má smysl dělat dohody s někým, kdo není ochoten je dodržovat? Je důležité, aby alespoň Evropa se snažila držet své slovo. Sankce zvyšují inflaci a nezaměstnanost a dopadají především na obyčejné lidi. Ve svém důsledku jen posilují ty nejtvrdší klerikální jestřáby v Íránu.

Představa Mika Pence či Donalda Trumpa, že Írán se blíží kolapsu, je také nepravdivá. Tíživější podmínky dnes nepovedou k obecnému povstání proti režimu. Všichni vidí, jak to vypadá u sousedů v Sýrii či Jemenu, a nikdo netouží, aby podobný krvavý chaos zavládl také v jejich zemi. Nespokojenost a dílčí protesty existují, ale revoluce nebo převrat nejsou rozhodně žádným snem dnešních Íránců.

Jak říká Dina Esfandiari z Kings College v Londýně – Íránci dnes preferují postupnou změnu, ne revoluci. Stačí si vzpomenout na vysokou volební účast, se kterou si před časem znovu zvolili prezidenta Rúháního. Nedávný výrok tohoto prezidenta, že člověk nemůže nutit jeden životní styl budoucím generacím, naznačuje změny, kterými dnes Írán přece jen prochází.

Pokud tedy Írán pod účinkem sankcí nezkolabuje, pak ale obnovené sankce povedou k tomu, že Írán nakonec odstoupí od dohody a začne znovu vyvíjet nukleární zbraně. Pustí se pak Spojené státy do bombardování jejich zařízení? Těžko dohlédnout rozsah konfliktu, do kterého v takové variantě míříme.

Írán má zvláštní strukturu moci, která se dělí mezi poměrně slabého prezidenta a vládu na jedné straně a kastu klerikálů a revolučních gard na straně druhé, jež ovládá páky moci a násilného donucení. Chování íránského režimu působí někdy iracionálně a může vést ke sporům, jestli při jednání s ním je účinnější konfrontace, nebo diplomacie. Taková debata ale vzniká skoro pokaždé, když jde o zacházení s jakýmkoliv autoritativním režimem.

Podivné je, jak bezvýchodně jsme v ní zabředli. Takový problém přece Západ řešil po celou dobu studené války a dokázal vyvinout účinnou kombinaci pragmatismu, odstrašení a předvídatelnosti, která zajistila stabilitu. Přežití ve studené válce umožnil systém dílčích smluv a dodržování pravidel.

Největším rizikem dnes je, že nedokážeme aplikovat, co už dřív poměrně fungovalo. Nedokážeme dodržovat dohody, které uzavřeme. Nemáme najednou zájem je dodržovat a nemáme ani zájem uzavírat nějaké další. Bourá se systém pravidel a zpochybňuje se smysl vyjednávání.

Připadá mi, že největším ohrožením dnešní doby není ani tak Írán, jak tvrdí Mike Penc. To je riziko, se kterým bychom měli umět zacházet, kdybychom dokázali držet jednu strategii. Největším rizikem dnešní doby se stáváme my sami.

Je důležité, aby se alespoň Evropa snažila držet své slovo.

 

Lubomír Zaorálek komentář publikoval 20. února 2019 na svém blogu.

Ochrana osobních údajů