08

Duben

0

Zaorálek: Silácká politika velkých slibů

Masarykova demokratická akademie

Americký prezident sliboval přinést do světové politiky nový vítr tím, že všude předvede své „obchody obchodů“ – nové geniální převratné dohody – rozseknutí gordických uzlů, která všem včerejším patlalům vytřou zrak. V tomto duchu je americký prezident také rázným podporovatelem toho nejtvrdšího brexitu a podezírá Terezu Mayovou, že není schopna rázně prásknout dveřmi.

Tak dobrá… Možná je čas si říci, kam nás přivedla tato politika velkých a ambiciózních cílů všude vůkol – také ve Venezuele, v Severní Koreji či na Středním východě.

Když to vezmeme pěkně popořádku. Ve Venezuele nás strategie založená na nově prohlášeném prezidentovi Guaidóovi zavedla do naprosté pasti. Silácké řeči Spojených států o možné vojenské invazi do Venezuely děsí leckoho nejenom ve státech Latinské Ameriky. Považme, že Trump tento kontinent ještě nikdy ani fyzicky nenavštívil a je v této části světa velmi neoblíbený.

Pokus o rychlou změnu režimu nevyšel , tak jsme se uchýlili k embargu. Politika sankcí ale ještě zhoršuje úděsnou situaci v zemi. Nevypadá to, že by sázka na kolaps běžného života měla Madurovu vládu v dohledné době položit. Do zdi jsme narazili spíš my.

K čemu to všechno tedy bylo? Venezuele jsme prozatím moc nepomohli. Ale nemylme se.

Silácká politika Donalda Trumpa může mít ještě jiný smysl. Prezidentské volby ve Spojených státech se blíží a jedním z rozhodujících států bude Florida. Tvrdou protimadurovskou politikou získává Trump přízeň početných imigrantů z Venezuely a Kuby, jejichž hlasy na Floridě mohou v příštích prezidentských volbách sehrát klíčovou roli.

Otázka je, jak tohle všechno mají vydržet obyvatelé Venezuely, kteří nemají elektrický proud ani základní lékařskou péči. Jak dlouho se také vydrží Evropa podílet na embargu vůči Venezuele, pokud místo pádu režimu budeme přihlížet pouze stále stoupajícímu utrpení lidí?

Růst chaosu ale dnes pozorujeme i v zemi úplně jiné kategorie, než je Venezuela – ve Spojeném království. Příběh je sice jiný, ale selhání politiky je podobné.

Tereza Mayová není Maduro. Ale politický cynismus a topornost, který vede zemi k úpadku, bychom ve Spojeném království našli také. Stejně tak politické sliby a ambice, které jsou úplně vytržené z reality.

Kdo si dnes pamatuje, co paní Mayová slibovala, když do své funkce premiérky nastupovala? Slibovala bojovat proti nespravedlnosti a rostoucímu počtu chudých v zemi, zvláště dětí. Slibovala boj proti rostoucí nerovnosti. Slibovala, že minority budou chráněny před nespravedlností justičního systému. Kdeže loňské sněhy jsou… Daně paní Mayová snížila naopak těm nejbohatším, takže nerovnost i počet chudých roste. A jak funguje justiční systém, to jsme si vyzkoušeli my Češi sami, když před třemi roky došlo v Londýně k ubití 31letého Čecha 29letým Britem o půlnoci řetězem na ulici. Vrah byl prohlášen za nevinného. Jednal prý v sebeobraně, i když náš Čech byl sám a Britů několik.

Spojené království kořistí

Stoupenci brexitu vyhráli referendum pomocí velkého slibu – „získáme zpět vládu nad Británií“. Výsledkem ale může po brexitu být, že Spojené království bude naopak čelit dezintegraci svého území a ekonomicky se stane kořistí těch skutečně velkých, jako jsou Čína a Spojené státy. Proti supervelmocem dnes samo nemá šanci.

Není divu, že Donald Trump volá po co nejtvrdším rozchodu Spojeného království s Evropou.

Americký prezident také slíbil velký mírový plán pro Blízký východ a stejně zásadní velký obchod také navrhl severokorejskému Kim Čong-unovi. Velká nabídka pro Severní Koreu byla jen opakováním toho, co USA nabízí Kimům už 25 let: „denuklearizujte a my zrušíme embargo“.

Není divu, že na summitu v Hanoji hora porodila myš. Obávám se, že oba svérázní vůdcové se už jen tak nesetkají.

Podobně úžasný velký mírový plán Trumpova zeťe Jareda Kushnera pro Izrael a Palestinu nám mizí někde v oblacích. Podpora nároku Izraele na Golanské výšiny ze strany Trumpa znamená, že se Trump definitivně spojil s těmi, kteří podporují i osidlování Západního břehu Jordánu. Tak se nechová někdo, kdo se chce dohodnout s Palestinci. Ti jsou hozeni přes palubu. Tady se hora ani k žádnému porodu nedostane.

Spíše než velké sliby, které končí ve stoupě, potřebuje svět politiku kompromisů a fungujících dohod, které by pomohly obyčejným lidem.

Velké sliby jsou ale efektnější a dají se s nimi vyhrát volby. Co na tom, že běžní lidé nakonec většinou spláčou.

Bojím se ale, aby místo malých kompromisů pro obyčejné lidi se nezačala dělat velká politika mezi mocnostmi. Jeden takový velký deal, kterého se obávám, se už možná rýsuje – co tak vyměnit uznání anektovaných Golanských výšin Izraelem za uznání anexe Krymu Ruskem?

 

Komentář původně vyšel 8. dubna 2019 v Lidových novinách.

Ochrana osobních údajů