04

Březen

0

Zaorálek: S Kimem a Trumpem na housenkové dráze

Masarykova demokratická akademie

Donald Trump zřejmě uznává pouze dohody, které uzavřel on sám. Proto dříve, než začal vyjednávat se Severní Koreou, stihl vyhodit do povětří jadernou dohodu, kterou udělalo mezinárodní společenství s Íránem. Prohlásil ji za nejhorší dohodu všech dob. Těžko říci proč.

Írán ještě jaderné hlavice neměl a dohodou se zavázal, že zastaví svůj vývoj a přestane připravovat jejich výrobu. Smlouvu prokazatelně dodržuje, a riziko spojené s Íránem díky ní kleslo. Teď se situace změnila. Trump vše rozbil a my znovu kráčíme s Íránem do nejistoty.

Ničit dohody se tedy Trumpovi daří. Dokáže také nějakou uzavřít? V Severní Koreji je situace pokročilejší a nebezpečnější než v Íránu. Trump neměl pravdu, když po schůzce s Kimem v Singapuru před časem vyhlásil, že problém jaderné Severní Koreje vyřešil. Fakta jsou jiná. Severní Korea má zhruba 30–60 jaderných hlavic a vyvíjí další, má také mezikontinentální balistické střely.

My máme v ruce jen kus papíru ze Singapuru, že se bude usilovat o denuklearizaci severokorejského poloostrova, pod čímž si každá strana zřejmě představuje něco úplně jiného. Schůzka v Hanoji měla proto přinést první hmatatelný výsledek a konkrétní krok k likvidaci jaderných zbraní. Ze strany Trumpa schůzce předcházely nadšené tirády. Na mítincích v USA veřejně opakoval, že si je jist, že jeho jednání s Kimem skončí velkým úspěchem. O jejich vzájemném vztahu řekl: „Zamilovali jsme se do sebe… píše mi krásné dopisy.“ Očekávání byla tedy velká. Tím spíš chvatné rozloučení obou vůdců ještě před plánovaným obědem musí připadat jako nezdar. Co máme po všech těch nadšených přípravných salvách po Hanoji skutečně v ruce? Máme dohodu, že USA zřídí styčný kontaktní úřad v Hanoji a máme pokračování slibu, že Severní Korea nebude nadále provádět testy jaderných zbraní a nosičů. Dost hubený výsledek. Čekalo se rozhodně víc.

Na čem se to vlastně všechno zadrhlo? Každá strana přišla s jinou představou a ukázalo se, že vzdálenost mezi nimi je tak nesmírná, že ji ani velikáni s osobitými účesy nepřemostí. Každá strana přišla s požadavkem, který druhá strana nemohla splnit.

Pro Kima je jeho jaderný arzenál poslední a jediný trumf. A on to dobře ví. Přesto na schůzce Trumpova strana údajně žádala, aby na stůl byly položeny všechny výrobní kapacity jaderných zbraní, jaderné hlavice a nosiče. To Severokorejci odmítli. Nabídli pouze demontáž významné části nukleárního centra v Jongbjonu. Nemuselo by to být zase tak málo. Jongbjon údajně představuje více než 60 procent výroby jaderného materiálu v Severní Koreji.

Trump označil za příčinu neúspěchu údajný požadavek Severokorejců na úplné uvolnění sankcí. Severokorejský ministr zahraničí ale později upřesnil, že jim šlo jen o sankce uvalené na civilní průmysl a dopadající na běžné občany. Je zřejmé, že americká strana tento návrh nepřijala, protože se obávala, že i částečné uvolnění sankcí by znamenalo proud značných finančních prostředků do Severní Koreje, které by nakonec mohly subvencovat i část pokračujícího vývoje a výroby jaderných zbraní.

Američané řekli: „Sankce uvolníme, jen když dáte na stůl všechno a začnete likvidovat veškeré jaderné zbraně,“ Korejci naopak reagovali: „To, co dnes nabízíme k likvidaci, je maximum možného a odpovídá to stavu důvěry, který reálně mezi stranami existuje.“

Pokud by se obě strany takto zabarikádovaly, tak jednání zhavarují. Šance je, pokud obě strany ustoupí z maximálního požadavku a budou pokračovat krok za krokem. Bude se postupně odzbrojovat a zároveň výměnou ekonomicky otevírat. Bude se postupně budovat důvěra a snižovat napětí. Ustupovat budou muset oba. Pokud na tohle Trump půjde, mají jednání šanci.

To je ovšem přístup a metoda vůči Íránu, kterou Trump popřel a rozmetal. On přece hlásá velká vítězství. Diplomacie znamená kompromisy. Buď si je osvojí, nebo nedostane nic. Nebude ale žádným géniem dojednávání smluv, jak o sobě tvrdí. Bude pouze jejich bořičem. A nám zbydou pouze oči pro pláč – stále nebezpečnější a výbušnější svět všude kolem.

 

Komentář původně vyšel 4. března 2019 v deníku Právo.

Ochrana osobních údajů