Vlasáková: Nerušme ještě budoucnost. Nad knihou Nicka Srnicka a Alexe Williamse o automatizaci práce

Klára Vlasáková napsala pro Salon Práva recenzi na naši novou knihu Vynalézání budoucnosti: Postkapitalismus a svět bez práce od Nicka Srnicka a Alexe Williamse. Knihu si můžete koupit zde.

Přemýšlet o budoucnosti se může zdát v době, kdy si nejsme jisti, jak budou naše životy vypadat za týden či za měsíc, poněkud troufalé. Myšlenky celého světa jsou pochopitelně soustředěny na koronavirovou krizi, přičemž obzor, k němuž se upínáme, je návrat zpět k „normálu“.

Mutace viru, počty mrtvých, vakcíny a jejich nerovná globální distribuce nicméně ukazují, že něco takového může trvat delší dobu, než bychom si byli ochotni před rokem vůbec připustit. A není ani vyloučeno, že starého „normálu“ dosáhnout nepůjde.

Přesto i ty neodvážnější představy o budoucnosti klesají pod přáním, aby bylo všechno jako dřív. Není se čemu divit – finanční a duševní deprivace dopadají na celou řadu lidí; koronavirová krize představuje cosi tíživého, co je nutné odvalit. Jenže v jakém světě se pak ocitneme? Nemělo předkoronavirové uspořádání tolik skrytých problémů, že bylo vlastně nevyhnutelné, že za velké krize vyhřeznou na povrch?

Kniha Nicka Srnicka a Alexe Williamse nazvaná Vynalézání budoucnosti. Postkapitalismus a svět bez práce (přeložil Petr Bittner, MDA 2021) vyšla v originále v roce 2015. Přesto jsou její myšlenky stále aktuální – a v době covidu dokonce více než před ní.

Autoři ve svém textu, který je do jisté míry manifestem, předkládají vizi budoucnosti, konkrétně pak budoucnosti práce v souvislosti s automatizací. O té nejčastěji slýcháme jako o hrozbě. Což má své opodstatnění: studie uvádějí, že v rámci několika desetiletí může zaniknout až polovina současných placených zaměstnání. Srnicek a Williams se ale automatizaci snaží rámovat především jako příležitost promyslet, jak chceme k práci v dalších letech přistupovat.

Nejsou v tom sami. I jiní autoři (lidé kolem Jamese Manyiky, David Autor nebo Erik Brynjolfsson s Andrewem McAfeem) poukazují na to, že automatizace nás může udělat lidštějšími: pomoct nám soustředit se na přemýšlení, logické řešení problémů, provádění expertiz či rozvoj kreativity. A důležité je také dodat, že automatizace práci jen nenahrazuje, ale rovněž doplňuje, díky čemuž se může zvyšovat produktivita i výdělek pracujících.

Srnickovi a Williamsovi ale především nelze upřít, co jsme během posledních desetiletí neoliberální hegemonie do velké míry ztratili – sociální imaginaci. Dnešní science fiction mnohem častěji ukazuje zánik současného světa než vytváření světa nového, postesknou si autoři na jednom místě – a mají pravdu.

Práce jako ultimátní dobro

Publikaci Vynalézání budoucnosti lze rozdělit do dvou výrazných celků: na analýzu současného stavu politicko-ekonomického systému a na východiska, jak tento stav přetvořit. Svou pozici autoři deklarují hned na začátku: „Neoliberalismus selhal, sociální demokracie už není možná, a tak může všeobecnou prosperitu a emancipaci přinést jedině alternativní vize.”

Srnicek a Williams upozorňují, že navzdory pokroku jsou vazby, které formují naše životy, již nějakou dobu stejné: dlouho pracujeme, trávíme nezanedbatelný čas dojížděním do zaměstnání, věnujeme se úkolům, v nichž nespatřujeme žádný smysl. Přesto jsou ale naše práce nestálé a platy stagnují, zatímco dluhy narůstají. Z práce, byť sebehorší, se stalo ultimátní dobro, o němž se nediskutuje. Na jejím postavení v našich životech není potřeba nic měnit, tvrdí nám politické strany i odbory. Přemýšlení o budoucnosti je tím ztíženo. „Budoucnost byla zrušena,“ tvrdí dokonce autoři.

Do toho nezadržitelně vstupuje zmíněná automatizace, proces, v němž zaměstnance v řadě prací nahradí programy a robotičtí pomocníci. Co to může přinést za problémy, pokud se na tuto novou situaci společensky neadaptujeme, je zjevné: narůstající prekarizaci a nezaměstnanost; lidé bez práce se budou uchylovat k čím dál zoufalejším životním strategiím.

Navíc čas na adaptaci se s koronavirovou krizí pravděpodobně zkrátí: automatizace se snahou omezit lidské kontakty urychluje.

Automatizace také nedopadá na všechny stejně. Podle studie Women, Automation and the Future of Work z roku 2019 pracuje v činnostech, kde existuje více než devadesátiprocentní pravděpodobnost nahrazení lidské síly technologiemi, výrazně více žen (z 58 procent).

Základní nepodmíněný příjem

Jak už bylo řečeno, Srnicek s Williamsem automatizaci nevnímají primárně jako hrozbu. Nedomnívají se, že nastane plná automatizace – faktor lidské práce bude dál potřebný z technologických, ekonomických i etických důvodů. Stroje budou schopné vyrobit všechno nezbytné zboží, zatímco lidé mohou být díky nim od této nutnosti a na ni navázaných, často nedůstojných prací osvobozeni. I tak ovšem zůstává potřeba promyslet takovou společnost, v níž bude úloha práce zásadně přeformulována: společnost post-práce.

Autorům nejde o to, aby lidé přestali pracovat ve smyslu, že se nebudou věnovat vůbec žádné činnosti a budou zahnívat na gaučích. Ve změnách v oblasti práce vidí naopak potenciál, jak pole činností rozšířit, a nebýt přitom závislý na mzdě.

Celý text si můžete přečíst zde. Recenze vyšla v Salonu Práva 25. března 2021.