Text se zapojuje do diskuse nad knihou Tajnosti levice. Všechny příspěvky do ní najdete na našem webu zde. O knize se pak více můžete dočíst zde.
Spor vedený o Michéu je nejzajímavější diskusí na levici u nás za posledních mnoho let. Zásluha patří Petru Drulákovi, bývalému velvyslanci ve Francii, který jej přeložil a do debaty uvedl. Je to nicméně debata opožděná a vedena je pouze nad jediným Michéovým titulem z více než tuctu, nad Tajnostmi levice. Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu (Masarykova demokratická akademie, Praha 2019) – viz též Tvar 8/2020, s. 18 – knihou starou sedm let.
Jean-Claude Michéa je dnes podle vlastních slov socialista, ne levičák. On vnímá „levici“ ještě a znovu v tom smyslu, jak byla vnímána za francouzské revoluce roku 1789 a poté v 19. století a dnes v USA: levice jsou liberálové. A všechna jeho polemická esejistika se stáčí právě ke kritice liberalismu, případně liberální levice. Podívejme se ale na chvíli do jeho životopisu od Kévina Boucauda-Victoira Mystere Michéa. Portrait d’un anarchiste conservateur (L’escargot, Paříž 2019), který autor uvádí větou z recenze jedné z jeho knih: „Michéa je socialistický filosof, který napsal mnoho knih o levici, jež nikdo na levici nečte.“ Pravděpodobnost opakování jeho francouzského osudu je vysoká i u nás: pravice jej ani nevezme do ruky kvůli socialismu a levici bude po prvotním polemickém zájmu trvale dráždit přívlastek konzervativní. Proto bych ho tolik nezdůrazňoval.
Michéa (narozen 1950) strávil desetiletí před rokem 1976 ve francouzské komunistické straně. Jeho texty jsou protkány odkazy na Marxe i Engelse a je zřejmé, že jsou mu oba základním a dodnes nepřekonaným zdrojem kritické analýzy systému, jímž se kapitalismus formuje a obnovuje. Důležité je: čte hlavně jejich ekonomické spisy a zejména Marxův Kapitál, v politické ekonomii jsou mu nepřekonatelní, Kapitál bere jako hotovou věc. I v tom se od dnešní levice (i u nás) liší, Kapitál tu dávno nikdo nečte. K odchodu z komunistické strany jej přiměly podle Boucauda-Victoira tři faktory: mezinárodní politika komunistického bloku, zkušenost reálného socialismu v Sovětském svazu, který opakovaně navštívil a naučil se, aby tamní poměry lépe pochopil, tak jako Marx, i rusky, a texty situacionistů, především Guye Deborda samozřejmě – hlavně Společnost spektáklu (Intu, Praha 2007).
V téže době ovlivňuje jeho myšlení ještě dílo George Orwella a odtud i trochu zavádějící podtitul knihy (a pojmově zbytečně vyhrocená česká debata o konzervatismu): Boucaud-Victoire přejímá spojení „anarchiste conservateur“ z rané Orwellovy sebecharakterizace. Týká se (a tak i u Michéy) nikoliv cílového systému, jímž je pro Michéu socialismus, ale „politického temperamentu“. Je popisem cesty, skrze návrat k hodnotám vlastním malým komunitám lidí, kteří se znají – jen tam (anebo aspoň: na začátku tam) je u Michéy socialismus možný. V nejnovějším eseji Le Loup dans la bergerie (Climats, Paříž 2018) – název je francouzskou obdobou českého idiomu kozel zahradníkem – a od doby, co mi jeden jménem Valdštejn běhá po nádvoří, znám jeho velmi konkrétní projevy – kritizuje Hobbesovu skeptickou antropologii věty „člověk člověku vlkem“ tak, že ta myšlenka pochází z Plautovy komedie, v ní má však podstatné omezení: quom qualis sit novit, tedy: dokud jej nepozná.
Čili: Michéův kapitalismus se od Marxova neliší. Jejich socialismy si ale příliš podobné nejsou. Všude tam (a právě spíš v ekonomických spisech), kde Marx analyzuje akumulaci, kde formuluje teorii nadhodnoty, kde všude nachází vykořisťování a dehumanizující práci, všude, kde odhaluje logiku kapitalismu, jde Michéa s ním. Ale všude tam, a to naopak v politických spisech, kde Marx věří v pokrok, včetně technického, kde uvádí na historickou scénu proletariát jako nového aktéra na straně socialismu a kde předpokládá nutnost revoluce a s ní spojené masové organizace (strany, internacionály), je Michéa komornější, skromnější a přízemnější. Jejich analýza se shoduje (přesněji: Michéa ji přebírá), jejich utopie, projekty se odlišují. Kde by si měl Michéa vybrat, píše Boucaud-Victoire, mezi socialismem Marxovým a Proudhonovým, volil by ten druhý, komunitní, místní, založený ne tak v utopii revoluce organizované jako v revoluci organické, spontánní, jinak nutné: v revoluci konkrétních vztahů mezi lidmi (včetně obnovy vztahu založeného etikou daru: dávám, protože vím, že druhý dá také, ale dávám i přesto, nejen za peníze). Oba tyto projekty jsou utopické: Marxův svou velikostí, Michéův svou nepatrností. Skoro jako by se zdálo, že Michéův socialismus je vůbec jen jeho vlastní, jeho vesnice a možná ještě okolí, ale to už jen občas: je to socialismus lokální. „Žiju v absolutním ráji světa, který kapitalismus nechal ladem,“ řekl Michéa v rozhovoru pro rádio France culture v lednu 2019 o svém rozhodnutí přestěhovat se před pár lety na venkov a žít co nejsoběstačněji. Jak mu ale rozumím, už druhý rok zakouším stejnou slast! Zde na vsi skutečně ještě fungují neodcizené vztahy – nijak je neidealizuji, vztahy jsou vždy i konfliktní, ale lidé se tu k sobě vztahují, protože se vzájemně tu a tam nezprostředkovaně a nenahraditelně potřebují, v tom tkví odlišnost od života ve městě – zde existuje, jak bych to nazval, aspoň v těch vztazích, určitý socialismus malých forem. Zde přežívá opak světa reálného liberalismu, jak ho popisuje v Le Loup dans la bergerie Michéa, když píše o světě, v němž vše je dovoleno, ale nic není možné; ne, zde naopak leccos dovoleno není, možné je ale všechno ostatní, reálně možné, jdete a uděláte to.
Skutečnost, že byla dosud do češtiny přeložena jediná Michéova knížka, nemusí tolik trápit. Michéa je v zásadě autorem jednoho námětu, jedné myšlenky, tu rozvíjí a prohlubuje, zkouší ji v různých historických situacích, poměřuje s různými autory, jejich díly, rozšiřuje kružnici okolo, středobod ale ponechává statický. Je ovšem ještě autorem nové strategie, jak a s kým socialismus prosadit. Tomu se věnuji v samostatném textu „I ruka ruce stiskem někdy lže“ pro Salon Práva, kde především tato vynikající michéovská debata probíhá. Tak či onak, díky za ni.
Text původně vyšel v časopisu Tvar v čísle 13/20.
0
