16

Srpen

0

Špidla, Pícl: Babišova ”reforma důchodů” je hazard

Masarykova demokratická akademie

Volání po důchodové reformě se stalo mantrou snad všech politických uskupení napříč spektrem posledních několika let. Nikdo neví, co si má pod tímto heslem přesně představit, ale léků na údajně neudržitelný penzijní systém se vyrojilo nejen v české historii nespočet. S jedním takovým přichází i vláda Andreje Babiše.

Ta i přes původně deklarované připomínky ČSSD ponechala v koaliční smlouvě pasáž o oddělení důchodového účtu od státního rozpočtu. Pasáž, jež nenechává klidnými jak zástupce zaměstnanců, kteří ji prohlašují za rizikovou, tak i některé odborníky na důchodový systém, kteří ji označují za naprosto nadbytečnou a systému nijak neprospívající. Neřeší totiž zásadní otázky, jimiž jsou sociální účinnost a finanční rovnováha systému v době celkové změny charakteru ekonomické činnosti spojené s nastupující umělou inteligencí a digitalizací. Ve všech diskusích převládají otázky výdajů v rámci průběžného systému, přitom nejméně stejně důležité jsou i otázky budoucích příjmů v souvislosti s radikální civilizační změnou.

Český důchodový systém je již od dvacátých let dvacátého století historicky a kulturně spjat se sociálněpojišťovacím zákonodárstvím. Právní teorie tehdejší doby se na konci třicátých let přikláněla k tomu, že nositelem veřejnoprávního sociálního pojištění mají být veřejnoprávní instituce obchodní povahy. Z tohoto důvodu se nositelem invalidního a starobního pojištění dělníků stala Ústřední sociální pojišťovna, jež byla v roce 1948 transformována společně s dalšími institucemi pod jednu střechu do Ústřední národní pojišťovny.

Konec této podoby správy sociálního pojištění přinesl až rok 1952, kdy se nemocenské a důchodové pojištění stalo definitivně součástí státního rozpočtu.

V takto nastavené formě vydržela správa důchodového systému neochvějně až do dnešních dní, kdy se do veřejného prostoru opět dostala již historicky jednou vyřčená myšlenka na jeho oddělení od státního rozpočtu.

Není to tedy myšlenka nová. S tímto záměrem operovalo již v roce 2001 ministerstvo práce a sociálních věcí.

To zamýšlelo v rámci koncepce změny důchodového pojištění vytvořit prostřednictvím transformace České správy sociálního zabezpečení samostatnou Sociální pojišťovnu, která by měla systém důchodového pojištění jako veřejnoprávní instituce na starosti. Její hospodaření pak mělo být oproti současnosti financováno odděleně od státního rozpočtu a de facto by to znamenalo, že by finance pro výplaty důchodů byly tvořeny jak z příjmů z výběru sociálního pojištění, tak ale také z plateb od státu, jež by měly být zdrojem dalšího finančního krytí výdajů na důchody. Vše odděleně mimo státní rozpočet. Důležitou součástí krytí výdajů v době případné finanční nerovnováhy pak mělo být i zapojení tzv. rezervního fondu, který by chránil výplatu důchodů v případě nepředvídaných mimořádných situací.

Vše mělo však svou základní podmínku. Proces oddělení od státního rozpočtu měl proběhnout v době velkých privatizací státního majetku, a stát tak měl dost disponibilních prostředků, jak rezervní fond vytvořit.

V tehdejší době se počítalo nejméně se čtyřiceti miliardami korun. Zdrojem těchto prostředků měly být výnosy z privatizace. Což by tehdy pokrylo v případě potřeby zhruba dva a půl měsíce úplných výplat důchodů pouze z tohoto zdroje. Tato idea se přibližně ve stejné době realizovala i na Slovensku. Na druhou stranu není vůbec zřejmé, že by přinesla podstatné výhody.

Kdybychom se však o této rezervě bavili v dnešních číslech, potřebovali bychom minimálně dvakrát tolik, tedy osmdesát miliard korun na pokrytí stejného časového horizontu. Což si vláda, pokud nechce vynechat další vládní priority, jen těžko může dovolit. Tuto šanci jsme tak historicky promarnili a těžko ji můžeme opakovat. Ačkoliv by si to předseda vlády prostřednictvím svého programového prohlášení zjevně přál.

Oddělovat důchodový účet od státního rozpočtu bez zajištění dostatečné rezervy je v dnešním pojetí zbytečný hazard, na který by si vláda neměla troufnout. A to navíc v momentě, kdy ji vede člověk se zkušeností velkopodnikatele, jenž musí velmi dobře vědět, že podnik, který nemá dostatečné rezervy, se může v době krize obratem dostat do existenčních problémů.

Pokud by se kdokoliv do podobné operace pustil, musí si především položit otázku, jaký má smysl? Jaké přinese zlepšení, jak odůvodní transakční náklady, které budou mít mnoho podob, jak finanční, tak časovou i organizační, včetně nejistoty, kterou změna podobného rozsahu vždy přináší. A to si výplata penzí našim seniorům prostě nezaslouží. Pokud chce vláda v oblasti penzí něco dělat, může si namísto této riskantní hry položit otázku, proč u nás mají například ženy ve stáří daleko nižší penze než muži či proč stát vybírá daleko více prostředků z daní od lidí než od korporací, jak jinak organizovat rozpočtové příjmy.

Na tyto otázky může aktivně hledat odpovědi a celkovému systému by jejich vyřešení prospělo daleko víc!

 

Text původně vyšel 16. srpna 2018 v Hospodářských novinách.

Ochrana osobních údajů