Česká politika by byla úspěšnější, kdyby nestála na nereálných základech
Před několika dny schválila vláda aktualizaci svého programového prohlášení. Není to sice krok neobvyklý, ale přirozeně vzbuzuje důležitou otázku: vycházela vláda ve svém hlavním programovém a vlastně i strategickém dokumentu z reality, nebo před více než rokem nebrala dostatečně v potaz situaci, v níž jsme se nacházeli? Bylo programové prohlášení postaveno na reálných základech?
Česká vláda se začala formovat přibližně ve stejné době jako německá, na podzim roku 2021. Zatímco ta česká musela přibližně po roce začít upravovat svůj program, německá nikoliv. Nemusí to nutně znamenat, že německá vláda je na tom s odhadováním svých cílů a dodržováním závazků lépe, ale na druhé straně nás to trochu k takovému hodnocení nabádá. Tedy že značná část české politiky stojí na nereálných základech.
Premiér zdůvodnil úpravy tím, že jde o „přiměřenou reakci na situaci, která se během roku naší vlády v řadě oblastí významně změnila“. To je sice pravda, ale ani okupace Ukrajiny a s ní související negativní jevy, které zasahují celou evropskou společnost, nemusí být nutně důvodem pro změny vládního programu.
Co jsme už věděli
Chceme-li znát odpovědi na výše položené otázky, musíme se vrátit do roku 2021. Už před volbami do Poslanecké sněmovny jsme věděli, že veřejné finance na tom nejsou dobře. Oslabování příjmů státního rozpočtu, na kterém se ovšem částečně spolupodílela i někdejší opozice, směřovalo k situaci, v níž se dnes nacházíme: k omezování veřejných služeb. Dřívější zrušení superhrubé mzdy, zrušení daně z převodu nemovitostí, zvýšení slevy na poplatníka, snížení spotřební daně za naftu atd. nevedly politiky k nahrazení těchto výpadků posílením příjmové stránky rozpočtu.
Odborníci upozorňovali, že například splnění předvolebního programu koalice Spolu bude stát dalších 250 miliard korun, přičemž nebylo řečeno, odkud se peníze na takto finančně náročný program vezmou. Šetřením a propouštěním úředníků se Spolu rozhodně sliby naplnit nedaří a ani nepodaří. Na naprosto nereálných základech stály i programy dalších parlamentních stran, jak hnutí ANO, tak druhé koalice STAN a Pirátů. V případě SPD nemá smysl o hodnověrném programu vůbec uvažovat.
Věrohodná práce s programem
Každá politická strana má či by měla mít odborné zázemí, které dokáže připravit obhajitelnou strategii. Chápu, že předvolební program musí být lákadlem pro voliče, který stranu představí v co nejlepším světle. Přede mnou leží stostránkové dokumenty ČSSD a ODS z roku 2006. Doba trpělivé stranické práce, debaty, projednávání na stranických fórech a jejich schvalování vedly ke kvalitativně odlišným dokumentům, než jaké máme dnes. Stranickou práci nic nenahradí, v době poklesu členských základen leda snad až na větší otevření se stran občanské společnosti, která se na jejich programových dokumentech bude více podílet. Že je třeba věrohodněji pracovat s programem, koneckonců snad pochopilo po jednání únorového předsednictva i hnutí ANO, které chce po deseti letech ve vysoké politice začít pracovat s odborníky.
Vládní prohlášení je ale jiný typ dokumentu, než je předvolební program. Členové vlády mají ministerské i stranické odborné týmy, mohou si navíc najímat další specialisty, kteří pak pomáhají během další každodenní politické praxe. O deficitech, které samy o sobě nemusí být devastující, se vědělo už v roce 2021 i 2022, kdy bylo programové prohlášení přijato. Přesto vláda kromě daně z mimořádných zisků, která mohla být konstruována o něco lépe, s ničím zásadním nepřišla. Patálie s valorizací důchodů je pouze vyústěním podceňování reálných problémů české společnosti a rezignace na předvídatelnost. Podobně jako nedodržení finančních závazků vůči učitelům.
Nelakovat situaci narůžovo
Doba se velmi změnila, o oslabení stranické práce jsem již psal. Vedle toho nemalá část společnosti ignoruje data a vědecké poznání a namísto toho naslouchá populistům, někteří přímo dezinformátorům. Pokud za této situace budeme situaci lakovat narůžovo a stavět naše strategie na nereálných základech, pak tím způsobíme další deziluzi z politiky. Přitom si všichni pamatujeme, k jaké voličské revoluci začalo docházet po dvaceti letech od sametové revoluce. Netrpělivost řady voličů vedla k nedůvěře v tradiční politické strany, rozpadu stranického systému a k nástupu populistických subjektů.
Tradiční strany zcela jistě nejsou naší jedinou spásou, ale jejich někdejší předvídatelnost je mnohem vhodnějším lékem na společenské problémy a krize než populistické či extremistické těkání odnikud nikam. Předvídatelnost přináší stabilitu, ale musíme ji postavit na naprosto reálných základech.
Komentář Pavla Šaradína původně vyšel 13. března 2023 na serveru Lidovky.cz
0
