18

Říjen

0

Jelínek: Pražský David proti pekingskému Goliášovi

Masarykova demokratická akademie

Naši furianti si to rozdávají s Čínou. Není to ani opera, ani drama. Spíš opereta a trochu i groteska. Svaly předvádí Praha, svaly předvádí vláda. Pro nejednoho je to otázka morálky a cti. Pekingu jsou ale české stavy a pocity ukradené. Jsme pod jeho rozlišovací schopností.

V zásadě je správné, že pražští konšelé nepřijali lokajskou roli. Distancovali se od politiky jedné Číny – a odvetou byla červená pro české kulturní soubory. Česká metropole se pokusila vyjednat úpravy smlouvy s hlavním městem Číny, ale nikdo se s ní nechtěl bavit. Dokonce i velvyslanec ministrovi kultury nepokrytě vydával černou za bílou. Radní si řekli „dost“. Iniciovali vypovězení smlouvy s Pekingem. Než tento záměr stihli prohnat zastupitelstvem, zbourali domeček z karet Číňané. A utrousili cosi v tom smyslu, jako že nás to ještě bude mrzet.

Přestanou hrát Dvořáka? Vzdají se fotbalové Slavie? Stopnou kšefty poradců a byznysových přátel prezidenta Zemana? Pandu nám nevezmou, žádnou do Prahy nedodali, byť se minulá primátorka mohla přetrhnout. Ani žádné investice nepřišly, pouze pár převzetí většinových podílů ve firmách. Jakkoliv má Čína a byznys s ní budoucnost, Česká republika hraje roli pátého kola u vozu.

Pražští komunální politici se nechali vést svými pocity. Čínská arogance jejich kroky legitimizuje. Tamním vůdcům nejde o jedno sídlo nad Vltavou, avšak tito Goliáši nejsou zvyklí na odpor Davidů. Proto jsou naštvaní, ne kvůli bagatelním ztrátám, jsou-li vůbec jaké.

Vládní politiky lze ale také chápat, když se na primátora Hřiba zlobí. Praha si počíná, jako by za Českou republiku mluvila ona. Její zájmy rovnají se zájmům země. Ale tak to není. Hřibova pravomoc končí na hranici Prahy. To jen Peking z neznalosti principů zastupitelské demokracie a místní samosprávy přeceňuje jeho vliv. A nevšímá si, že možná jde jen o snahu Pirátů zaujmout dosavadní elektorát antipekingské a antimoskevské TOP 09.

Přesto by ale pražské špičky neměly ignorovat zahraničněpolitickou strategii vlády. Ta má svoji váhu, jen když je respektována veřejnou správou i samosprávou. Už jen proto, že by naše země byla pouze legračním trpaslíkem, kdyby si každá radnice dělala z vlády a ministerstva zahraničí dobrý den. I kdyby byla zahraničněpolitická koncepce České republiky vadná, sluší se, aby ji amatéři z komunální politiky nesabotovali. Pokud má být náš hlas slyšet, nesmí se utápět v disharmonických tónech.

Ovšem, popravdě řečeno, i Česká republika je pro Čínu málo. Jsme jí dobří v lepším případě jako obchodní křižovatka, v případě horším coby vazal se servilním prezidentem. Jestli něco na Čínu platí, je to Evropská unie. Její síla by nás měla zajímat – v měřítku geopolitickém i ekonomickém. Když nebude EU za ořezávátko, může s Čínou férově obchodovat nebo ji i ponoukat k rozlouskávání oříšků mezinárodní politiky v kooperaci s Evropou. Dnešní Unie si význam Číny uvědomuje. Nestojí o konflikt, nýbrž o vyrovnaný přístup „já pán, ty pán“. Oslabuje ji ale vnitřní nesoulad, brexitem počínaje a migrační roztržkou konče.

Cílem Evropy by nemělo být poučování Číňanů, co dělají špatně a jak se námi inspirovat. Musíme se snažit být jim přirozeným, nevnucujícím se vzorem, v diplomacii i při budování sociálního státu. Aby i Českou republiku s Prahou bral Peking vážně, musíme se vykašlat na přístup „oko za oko, zub za zub“ a namísto něj provozovat nápaditou suverénní politiku bez interního okopávání kotníků.

 

Komentář původně vyšel 17. září 2019 na webu Deníku Referendum.

Ochrana osobních údajů