01

Únor

0

Jelínek: Když spolu soupeří Senát a Sněmovna, poražení zůstanou všichni

Masarykova demokratická akademie

Když se podíváme do Polska nebo Maďarska, můžeme být spokojení, jak autoři Ústavy ČR nastavili systém brzd a protivah. Máme dvoukomorový parlament, přičemž Sněmovnu a Senát volíme jindy a jiným volebním systémem. Také díky tomu jsou obě instituce jinak obsazeny. A poněvadž ke změnám ústavy či volebních zákonů je nutný souhlas poslanců i senátorů, hned tak se nemůže stát, že by se vlády nad zemí ujali jedinci, jejichž cílem by bylo měnění náležitostí demokratického právního státu.

Též se dá pochopit jistá rivalita obou komor. Poslanecká sněmovna se tváří jako ta důležitější, poněvadž se o ni opírá vláda, schvaluje státní rozpočet a podobně. Senát sám sebe zase definuje coby pojistku demokracie dohlížející na kvalitu legislativy. Senátoři jsou navíc voleni v přímé volbě a mají úzký vztah ke svým jednomandátovým obvodům. Byť idylu narušuje nízká volební účast při senátních volbách.

Od zavedení přímé volby prezidenta občas slýcháme, že význam Senátu poklesl. Nedomnívám se, že by tomu tak bylo. Nejde o rozsah pravomocí, ale o to, jak jsou vykonávány. Přesto by se hodilo pár úprav provést. Například přehlasovat odlišné stanovisko Senátu je ve Sněmovně příliš jednoduché. Senátoři si také stěžují, že mají jen třicet dnů na projednání zákonů přicházejících ze Sněmovny. Přejí si, aby lhůta byla šedesátidenní.

Toto téma se stalo jedním z hlavních na úterní společné večeři vedení Poslanecké sněmovny a Senátu. Jenže poslanci jsou opatrní. Šéf Sněmovny Radek Vondráček (ANO) by dal přednost komplexnější změně ústavy, včetně zavedení klouzavého mandátu pro ministry-poslance. Což už je ale samo o sobě opatření, pro které by se horko těžko hledala podpora.

Poslanci rovněž v rámci úprav ústavy navrhují rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu. K tomu senátoři příliš vstřícní nejsou. Nalezneme mezi nimi řadu starostů stěžujících si, že k nim proudí jedna kontrola za druhou. Prý by se dali obměkčit, kdyby kontrol ubylo…

Předsedové komor ale odmítají se svými návrhy obchodovat. Vondráček prý nestojí o „barter mezi komorami“. A předseda Senátu Jaroslav Kubera (ODS) s prostořekostí sobě vlastní poznamenal: „My prostě tu hru ,Kupte si kus flaksy a my vám k tomu dáme deset deka hovězíhoʻ nehrajeme.“

Směnnému obchodu prý fandí místopředseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD). I když veřejně hovoří o tom, že senátoři mají málo práce a třicetidenní lhůta jim musí stačit. Zároveň ale svým voličům slíbil prosazení obecného referenda – a k tomu se senátoři nemají. „V Senátu referendum s největší pravděpodobností neprojde,“ konstatoval Kubera. Je to daň za slabou pozici vládní koalice (ANO a ČSSD) v horní komoře. Pravicovým klubům se posilování prvků přímé demokracie nezamlouvá ani za mák.

Debata o referendu je čím dál komplikovanější. Mimo jiné proto, že v dnešní době je potřeba hájit zejména principy parlamentní (zastupitelské) demokracie. Jenže plebiscity slibují politici občanům již dlouho. A rozumná míra participace lidí na politickém rozhodování by ku škodě nebyla. Koneckonců návrh referenda z pera ČSSD možná rizika eliminuje. Stejně tak by se dala vést diskuse o zákonodárné iniciativě občanů.

Leč místo toho pozorujeme neústupnost senátorů, která se pak v jiných bodech zrcadlí v neústupnosti poslanců. A Okamura rovnou oprášil námět na zrušení Senátu. Že dvoukomorový parlament vadí právě jemu, nepřekvapuje. O zbytečnosti Senátu tu a tam hovoří i Andrej Babiš.

Za daných okolností se nezdá, že by byly okolnosti nakloněny zvýraznění osazenstva Valdštejnského paláce. Poslanci i senátoři přes občasné pokusy o příměří dál vedou zákopové války. Asi jim nedochází, že poražení jsou jedni i druzí, hlavně však občané, jimiž se všichni politici svorně zaštiťují.

 

Text původně vyšel 31. ledna 2019 na webu Deníku Referendum.

Ochrana osobních údajů