0Listopadové oslavy pojala televize HBO po svém. Místo dojímání se nad vítězstvím Pravdy a Lásky, případně truchlení nad tím, kam jsme to za třicet let dotáhli, nabídla divákům syrový, ba až cynický pohled na kejkle tajných služeb před sametovým převratem i po něm.
Dopustím-li se zde spojleru, předem se omlouvám. Ale nemám ambici pokoušet se o filmovou recenzi. Šestidílný seriál režiséra Ivana Zachariáše Bez vědomí je totiž zajímavý nejen jako uměleckého dílo, a podle ohlasů soudím, že zdařilé, ale též jako esej na téma dění v zákulisí dějinných zvratů a jeho dopad na jednotlivce.
Scénárista Ondřej Gabriel byl v devětaosmdesátém ještě dítě, takže není zatížen sentimentem. Zároveň léta získával cenné zkušenosti v politickém provozu, takže má přehled i o jeho stinných stránkách. Příběh, který napsal, je smyšlený, dokonce mne při jeho sledování ani nenapadla podobnost se skutečnými postavami. Veškerá omáčka kolem však působí uvěřitelně.
Někteří lidé nepohodlní režimu utíkali, někteří zůstávali. Někdo se považoval za disidenta kvůli pár fackám od policistů, někdo mlčel o svých zásadních opozičních aktivitách až za hrob. Estébáci byli chytří i hloupí, poslušní i iniciativní. A rozvědky východních spojenců i západních nepřátel měly své lidi všude.
Gabriel se Zachariášem zachytili lidskou statečnost, zbabělost, naivitu i hamižnost. Kladných postav vykreslili málo. Vždyť i v životě si každý s sebou táhneme nějaký škraloup, nějaké tajemství. Neplatí, že na straně Dobra jsou jen dobráci a na straně Zla darebové. A není nouze o ty, co mezi oběma tábory přebíhají. Jedni ochotně a ze své vůle, druzí pod tlakem.
Tlak je ostatně ze seriálu v různých podobách cítit v každém okamžiku. Sledujeme studenou architekturu, vesměs brutalismus. Všechny postavy mají vrásky, život je zjevně skličuje. Záběry pod úvodními titulky je zachycují poklimbávající. Tísnivou atmosféru doplňují tmavé záběry bez slunce. Čeká se, až vyjde. Vyjde ale vůbec?
Dostáváme se ke dvěma klíčovým vzkazům tvůrců. První nabádá, abychom nevěřili všemu, co známe jen z televizní obrazovky nebo stránek novin. Není těžké tam naservírovat klam. Kdo se těšil na pád totalitního režimu, snáze přehlédne vady na kráse čerstvé demokracie.
Kdo ji ale má pod kontrolou? Občané? Nepolitičtí politici, kteří ani netuší, jak fungují ozubená kolečka moci? Tajné služby, jež – pokud jsou dobré – vědí všechno dřív než ostatní? Nebo ani žádná kontrola moci neexistuje? Co když se odděleně odehrávají politické události, ekonomické proměny a boj o cenné informace?
Gabriel nám naznačuje, že jsou procesy, na něž je i revoluce krátká. V seriálu slouží listopad 89 jen coby kulisa, maximálně posouvá (ne)hrdiny do nových situací. Ale o co se hrálo včera, hraje se i dnes a bude se hrát též zítra.
Z druhého sdělení mrazí jakbysmet. Stokrát můžeme stát před západními spojenci v uctivém předklonu. Leč i oni mají své utilitární zájmy. Mráz nemusí přicházet jen z Kremlu. Britská diplomatka/špionka v jedné scéně vysvětluje, že komunisty nesmetla touha po demokracii, nýbrž po blahobytu. Kdo jej lidem dopřeje, za tím půjdou. K tomu dodejme: kdo chce hýbat světem, musí umět hýbat jednotlivými zeměmi, mít na ně vliv, disponovat v nich spojenci – klidně i vydíranými.
Nabízí se zjednodušení, že s režimem v roce 1989 zatočily spíš podzemní prameny než spontánní přístup studentů, chartistů. Jím bychom ale autorům seriálu křivdili. Nezpochybňují ustálenou interpretaci historie. Neanalyzují důvody, proč režim padl, ale fabulují, co se kolem toho mohlo dít v různých rovinách.
Nelistujeme v učebnici dějepisu, nýbrž pozorujeme, jak si – často nečekaně – mohou počínat figury z masa a kostí. Dívat se na minulost, ale i současnost skrze jejich osudy je leckdy přínosnější, než plout na hladině oficiální politiky.
Komentář původně vyšel 5. prosince 2019 na webu Deníku Referendum.
