Gruber: Levicová revoluce se zatím nekoná

Strana zelených si na lednovém sjezdu zvolila nové vedení. Předsedou se stal podle očekávání Matěj Stropnický. Revoluce ve straně se však nekoná. Levicový proud v novém předsednictvu převahu nemá.

Již od nového roku se v médiích poměrně hodně psalo o blížícím se sjezdu Strany zelených. Komentátoři se zamýšleli, jak se promítne do její politiky zvolení Matěje Stropnického. Někteří se obávali přílišné radikalizace strany. Druzí namítali, že nic horšího než další potácení daleko pod hranicí volitelnosti se zeleným nakonec stejně stát nemůže. Jindřich Šídlo a Petr Honzejk den před samotnou volbou dokonce ve svých textech vyjádřili bývalému náměstkovi primátorky podporu.

Stropnický vyhrál. Pravicová vnitrostranická opozice nebyla s to postavit kandidátku či kandidáta, který by měl šanci oslovit většinu delegátek a delegátů. Hlasy pro poraženého kandidáta na předsedu Petra Štěpánka tak neodpovídaly jeho skutečné podpoře uvnitř strany. To se ostatně ukázalo, když ani přes přání Stropnického nebyl zvolen do předsednictva. Potvrdilo se tak staré pravidlo, že na předsedu vždy kandiduje Petr Štěpánek, nějaký blázen bez šance na zvolení a ten, kdo nakonec vyhraje. V předsednictvu tak nakonec získal převahu liberálně-pravicový proud. Zajímavá je i skutečnost, že v čele strany zůstali pouze dva politici, kteří v něm byli i před sjezdem: Stropnický a vsetínský politik a podnikatel Michal Berg. První místopředsedkyní byla zvolena takřka neznámá ústecká lékařka Irena Moudrá Wünschová a stranické vedení doplnili ještě Petr Kutílek, Matouš Vencálek a Monika Horáková.

Ačkoli se Stropnickému a jeho spojencům stranu nepodařilo ovládnout, svědčí jeho zvolení o postupném odklonu zelených z cesty, kterou kdysi nastolil Martin Bursík s Ondřejem Liškou. Jeho vítězství se obešlo bez zákulisních machinací a očerňování vnitrostranických odpůrců.

Sjezd probíhal ve vzrušené, nikoli však nepřátelské atmosféře. Pro nezaujaté pozorovatele muselo být překvapivé, kolik času bylo věnováno diskusi delegátů a delegátek. V jejich projevech zaznívala dlouhé hodiny slova podpory pro toho či onoho kandidáta. Byla formulována ideová východiska zelené politiky. Diskutovalo se o programu. Není podstatné, zda tato vystoupení mohla kohokoliv přesvědčit, aby volil jinak, než doposud zvažoval. Podstatný byl zájem členek a členů strany o hledání takového programu, který bude oslovovat veřejnost a odpovídat na otázky doby.

Zelení na sjezdu prokázali, že jsou demokratickou a liberální stranou, která však stále hledá své postavení na pravo-levé ose politického spektra. Vydrží-li straně chuť programově diskutovat, hledat kompromisy mezi jednotlivými frakcemi a bude-li s to překládat své myšlenky do srozumitelných veřejných vystoupení, má jistě šanci se vrátit do bojů o moc na celostátní úrovni.

Uspěje-li Stropnický se svou vizí zelené politiky v nadcházejících krajských a především v parlamentních volbách, lze předpokládat, že na sjezdu v roce 2018 získají levicoví kandidáti do vedení strany mnohem větší podporu než nyní. Teprve pak se bude moci mluvit o levicové revoluci ve Straně zelených. Zatím je to jen první krok. Ovšem nikoliv nepodstatný. Tan však v minulosti udělali i Jakub Patočka s Janem Beránkem. Snad bude mít Stropnický tentokrát více štěstí.

Text původně vyšel v Listech 1/2016.