Eichler: Občané jsme vždy, zaměstnanci jen v práci

Léto je příležitost trávit více volného času s blízkými. Noviny píší, že leckdo vyráží na letní dovolenou s představou, že bude poslední před velkou krizí. Po návratu bude potřeba zvládnout účty za nákup a energie i představu, že zima bude studená. Ani očekávání krize ale nemá vést k ústupu od pravidel, která nás chrání na trhu práce i v každodenním občanském životě.

V posledním týdnu jsme v české debatě mohli zaznamenat jeden velký příklad takového nevědomého ústupu. Deník N publikoval zprávu pražského inspektorátu práce z posledního června. Píše se v ní, že se firma Rohlík k řidičům, kteří pro ni rozvážejí potraviny, chová jako k zaměstnancům. Upírá jim ale zaměstnanecká práva. Jde v jejím případě o známý švarcsystém doplněný třeba tím, že v době kontroly tito lidé neměli nárok na přestávky v práci anebo příplatek za práci v noci.

Firma se chce samozřejmě bránit. Už před půl rokem ovšem i česká média psala o pobočce Rohlíku v Rakousku. Své řidiče tam firma podle tehdejších zpráv běžně zaměstnávala. Už proto muselo být jejímu vedení zřejmé, že nechat lidi v ČR na stejných místech pracovat ve švarcsystému není ani nezbytné, ani nutné.

I když se teď Rohlík se svými právníky pustí do odvolávání a případ může klidně skončit u soudu, tak švarcsystém poznat lze. Je třeba, aby zaměstnanec byl k zaměstnavateli v podřízeném postavení a jeho práce byla kontrolována. Je třeba, aby práci vykonával osobně a jménem zaměstnavatele. A je třeba, aby měl pracovní dobu, určené místo práce či mzdu. Podle inspektorátu je v tomto ohledu věc jasná.

Systémové dopady švarcsystému jsou také zjevné. Zaměstnavatel kvůli němu neplatí za zaměstnance odvody pojišťovnám, ani státu. Zaměstnanec může ze dne na den přijít o práci, protože je přeci podnikatel. Průvodním jevem práce ve švarcsystému je nakonec nejistota ohledně příští výplaty i důchodu ve stáří. Zdánlivě vysoká mzda je na tuto nejistotu jen slabou náplastí.

Důležitý je přitom směr pohybu, který tyto případy probourávají. Když nemusí být zaměstnanec řidič rozvozové firmy, proč by měl být zaměstnanec třeba mašinfíra ve vašem vlaku, doktorka ve vašem špitále anebo učitel vašich dětí. Kapitál žije pro zisk a mzdové náklady jsou vždycky zdánlivě velké.

Žádný ideální minulý stav, ke kterému bychom se mohli vrátit, ovšem neexistuje. Není to ani první republika a její slabý sociální stát, který lidem nedal jistotu v letech hospodářské krize. Nejsou to ani osmdesátá léta s mamutími podniky, ve kterých pracuje několik generací jedné rodiny.

Základem věci je, aby změny zejména v době krize neprobíhaly proto, že si je některá šikovná firma prosadí. Nikde není napsáno, že všichni řidiči Rohlíku musejí být zaměstnanci na plný úvazek. Stát ovšem musí být schopen každému pracujícímu zaručit bezpečné pracovní podmínky a sám sobě prostředky na důchody i zdravotní péči. Nástrojem změny tu nemůže být lobbing nebo uznání statu quo. Potřeba je veřejná debata, ve které systémová podpora vždy náleží slabší straně.

Komentář Patrika Eichlera původně vyšel 20. července 2022 v deníku Právo.