09

Únor

0

Eichler: Kdo patří do demokracie

Masarykova demokratická akademie

Klid a předstih usnadňují řešení problémů. Platí to v autě, v hokeji i v politice. Přibrzdit na dešti. Předvídat přihrávku. Věnovat se systému dřív, než se vyčerpá. Jednání Sněmovny lze účinně znemožnit dlouhými projevy a pár dobře zařazenými přestávkami. Už roky to vědí všichni, kdo politiku sledují. A Okamurovi poslanci to během lednové schůze znovu předvedli. Na víc jak den protáhli jednání o důvěře vládě. Znemožnili hlasování o korespondenčních volbách, které chtěla nová vláda ukázat jako příklad rychlého plnění vlastních slibů. Zdržovali i pandemický zákon. Na počátku volebního období se tak kvůli nim znovu objevila i debata o změnách jednacího řádu Sněmovny.

Doba se ale změnila. V létě 2012 blokovala ČSSD jednání o církevních restitucích. Chtěla tehdy vyčíslit majetek, o který jde. Obávala se růstu moci konzervativních proudů ve společnosti. V roce 2014 zase TOP09 bránila schválení novely služebního zákona. Okamurově partě dnes nejde o jednotlivé opatření nebo změnu. Obstrukcemi si říká o pozornost a podíl na moci: Musíte se s námi bavit!

Proto nepomůže, co mohlo pomoci před deseti lety. Nový jednací řád Sněmovny třeba i omezí vystoupení k návrhu jen na jednoho zástupce poslaneckého klubu. Může určit, že během závěrečného hlasování už k návrhům nikdo nediskutuje. Nebude od věci, když stanoví, že pozměňovací návrh může předložit jen skupina poslanců anebo poslanecký klub jako celek. Může také zkrátit přestávky na jednání klubů anebo sebrat přednostní právo na vystoupení předsedům stran. Nemají ho ostatně dlouho.

Všechny takové úpravy pomohou plynulosti jednání. Nezmění ale fakt, že ve Sněmovně jsou dnes jen dvě strany vzniklé před rokem 2000. A že obě opoziční strany vyrostly na odmítnutí polistopadové politiky. I když vystupují s různou razancí a radikalismem.

Kromě nového jednacího řádu Sněmovny by si tak vládnoucí pětikoalice měla zadat ještě jeden úkol. Obnovit společenskou dohodu na pravidlech, podle kterých shodně poznáme, kdo do demokratického salonu ještě patří a kdo už ne. A na způsobech, jak v několika dalších volebních obdobích vyspravit pravidla pro fungování politiky a jejího zázemí.

Debata to musí být rozsáhlá a otevřená. Potřebuje parlamentní i neparlamentní strany, lidi z akademických pracovišť, komentátory i novináře, pochopitelně ženy i muže. Každý demokratický politický systém má opozici samozřejmě zaručovat dostatek prostoru k vyjádření a vládu zavazovat ke skládání účtů Parlamentu. Vláda a opozice se totiž u moci nakonec střídají. U toho našeho ale dnes cítíme, že by se měl účinněji vyrovnávat s těmi, kdo mají jeho popření jako program.

Jak takového radikála poznat? Útok kterým směrem může být pro život demokratické společnosti smrtelný? Odpovědi na tyto otázky jsou nakonec podstatnější než jeden nový jednací řád. Dobře promyslet by je měli i ti, kdo dnes odmítají Okamurovu hru na efekt. Protože jen jedno jméno tím rozpoznávacím znakem jistě nebude.

Komentář původně vyšel 7. února 2021 v deníku Právo.