Kdo chce letět na dovolenou, má čekat zpoždění. Letištím i aerolinkám chybějí lidé propuštění za koronaviru. Nové se na poslední chvíli nedaří nabrat. Jak se blíží letní prázdniny, je situace na letištích zajímavá podobně jako zprávy o průjezdnosti dálnic na Jadran.
Nedostatek lidí přitom není novinka a zdaleka se netýká jen letišť. Podle ministra zdravotnictví Vlastimila Válka chybí v Česku na 2500 zdravotních sester. Změnit je třeba jejich vzdělávání. Mluvčí Sdružení automobilových dopravců ČESMAD Bohemia Martin Felix zase upozorňuje na 20 tisíc volných míst řidičů kamionů a autobusů. Pro dopravu prý chybí infrastruktura a mladí muži nepřicházejí s řidičákem na nákladní auto z vojny. Stejný počet lidí podle Agrární komory chybí v zemědělství a potravinářství. Zaměstnanci stárnou. V zemědělských podnicích neprobíhá generační výměna. Nejméně 300 tisíc volných míst vidí zase na českém pracovním trhu Svaz průmyslu a dopravy. Řešením je podle něj usnadnit příchod lidí ze zahraničí.
Ať už jsou data přesná nebo slouží více jako lobbistická podpora soukromému sektoru, můžeme napsat, že trh práce má k ideálu daleko. Navíc nám chybí data třeba o počtu lidí, které by mohla zaměstnat kultura, volnočasové aktivity a služby všeho druhu, o které by byl prokazatelný zájem, kdyby se jimi bylo možné živit. Viditelně nezjišťujeme, kolik dalších míst by vzniklo, kdybychom zkrátili pracovní dobu třeba alespoň o dvě hodiny denně.
Unijní Eurostat nedávno informoval, že 12,8 procenta českých žen mezi 25 a 54 lety nepracuje a nehledá si práci, protože pečuje o jinou osobu. S Rumunskem jsme jasnými lídry žebříčku, na jehož opačném konci vidíme Dány, Švédy, anebo Nory. Čísla ukazují, že náš pracovní trh pomíjí velkou neobslouženou potřebu formálního vzdělávání, sociální a zdravotní péče. Naplnit tuto potřebu by jistě znamenalo vytvořit nová pracovní místa ve službách. Podle Eurostatu jde o 280 tisíc žen, kterým by mohl pomoci veřejný sektor a které by mohly odvést práci, po které volá stát i podniky.
Když nám tedy dnes chybějí lidé, jedna z politických odpovědí je známá. Nárok na místo v jeslích anebo školce pro dítě od jeho narození, dosažitelné školy s kroužky a družinami i péče o stárnoucí a nemocné členy rodiny. Těžko ovšem od dnešní konzervativní vlády čekat posílení veřejným sektorem zajišťované péče a nové investice. Pro kabinetní ministry je pilířem domácí péče žena. Před investicemi má u nich přednost šetření. Pětinový rozdíl ve mzdách a desetinový v platech v neprospěch žen je netrápí tolik jako symbolická válka o definici tradiční rodiny.
Proto se máme ptát nejen na to, proč nevyužíváme lidi, kterým v nástupu do práce brání nedostatek veřejných služeb. Ptát se máme, jak má vypadat pracovní trh v budoucnu. Jaká zaměstnání na něm mají být k disposici a kdo v nich bude pracující platit. Jak pracující přesunout z výroby do služeb, které se neobejdou bez lidského úsměvu a pochopení. A jak přitom zdejší výrobu přesto v nové podobě zachovat.
Komentář Patrika Eichlera původně vyšel v deníku Právo ve středu 29. června 2022.
0
