03
Květen
0
Masarykova demokratická akademie
Strašit pohybem, který nehrozí, je snadná hra. Dnes s námi domácí pravice hraje hru, že premiér je komunista, že vláda politického hnutí ANO a ČSSD je polokomunistická. Jako kdyby premiér Babiš nebo vicepremiér Hamáček měli v programu znárodnění bank, dolů a fi lmového průmyslu nebo raději rovnou všech podniků nad sto zaměstnanců.
Politika vlády politického hnutí ANO a ČSSD samozřejmě komunistická není. Neplánuje žádné okamžité radikální změny ve prospěch zaměstnanců. Nepopírá ani nechce zásadně omezovat soukromé vlastnictví. Přinejmenším ta část vlády tvořená sociální demokracií má pak i životní zájem na uchování činnosti parlamentu, který je základním cílem útoku bez výjimky všech autoritářů. Domácí pravice hlasitým opakováním antikomunistické hry zastírá, že její politika se politice skupiny seřazené za zády Andreje Babiše v lecčems podobá.
Je to v prvním plánu politika podpory soukromého kapitálu, odmítnutí veřejného zájmu coby nelegitimního a upřednostnění byznysových zájmů před politickými pravidly. Andrej Babiš pak dotahuje ideál pravicové politiky tím, že jím řízený stát má uvolnit prostor jeho vlastním hospodářským zájmům. Oslabení státu, které se rovná nemožnosti státu důvěřovat jako nezávislé a pomáhající struktuře, jde ale ruku v ruce s růstem různých extremistických sil. Vede totiž k prohlubování sociální frustrace mezi lidmi, kteří bez denní podpory státu a jím spravovaných veřejných struktur nemohou důstojně žít.
Přestože pravice bubnuje na poplach před nebezpečím komunismu a právě antikomunistickou kartu hraje proti dnešnímu premiérovi, v ulicích se s žádnými komunistickými bojůvkami už desetiletí nesetkáváme. Naopak. Zastánce a členy různých aktivních politických bojůvek – konvičkovců, okamurovců či vandasovců – jsme si v mezičase zvykli označovat jako fašisty. Dnes je střet s nimi převážně virtuální. Jistě ale znovu dojde na fyzické střety těchto bojůvek s antifašisty a veřejnou mocí.
Stačí si připomenout řadu demonstrací z roku 2013 – na českobudějovickém sídlišti Vltava, v Duchcově nebo v Jičíně anebo široce medializované útoky na ubytovnu v Novém Boru o dva roky dříve. Předsudečný rasismus těchto demonstrací je třeba odmítnout. Pocit sociálního nedocenění těchto lidí je ovšem nutné naléhavě řešit. Demokratická pravice je ochotna udělat jen to první.
Kniha Fašistické převraty vyšla poprvé na podzim 1937. Sociálnědemokratický novinář František Modráček v ní popisoval čerstvé mezinárodněpolitické zkušenosti – a zvláště porážky – sociálnědemokratického hnutí. Sociálnědemokratické strany i jejich ozbrojené sbory skončily rozbity v Itálii, Německu, Rakousku, Španělsku.
Modráček ve Fašistických převratech předkládal svým čtenářům podrobné popisy ideologických a programatických textů různých autoritářských hnutí a popisoval zásadní chyby tehdejších socialistických a sociálnědemokratických stran, především pak neschopnost a neochotu zajistit fungování domácích parlamentů. Máme mít vůli k válce, bílá rasa se odklonila od své přirozenosti, zhoubnou nákazou jsou tu liberalismus, demokratismus, socialismus a pacifi smus, vybíral Modráček z děl ideologů nacismu a fašismu. Bílá rasa kvůli těmto idejím slábne, kdežto ty barevné mohutní, problémem jsou vysoké mzdy a sociální zákonodárství znemožňující levnou výrobu v Evropě.
Sociální demokraté se někdy až přeochotně brání obviňování ze stavby gulagů a příprav IDEA 30 dalšího znárodňování. Zástupce hospodářské a politické pravice s historickými předobrazy jejich výroků ale nekonfrontuje nikdo. Neslyšíme však ve veřejných vystoupeních dnešních předáků podnikatelských svazů a veřejných intelektuálů konzervativní pravice docela dobře tóny skládané ideology meziválečných pravicových totalit a autoritářských států? A pokud slyšíme, neměli by se veřejně stydět alespoň tak, jako se stydí levice za své politické hříchy?
Politika podřízená hospodářským zájmům
Základním znakem fašismu je podřízení sociálního konfl iktu hospodářským zájmům, přesněji pak oddělení sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci od politického rozhodování. To se v praxi nutně rovná převaze ekonomické síly nad zaměstnanci. Pokud nám dnes od politiky hrozí nějaké nebezpečí, pak je to mnohem spíše právě tendence k dominanci hospodářské moci nad mocí politickou než naopak.
Popisovat ale nebezpečí ztotožňované s ambicemi Andreje Babiše takto by pro pravici znamenalo upozorňovat na ty etapy vlastní politické tradice, kdy její představitelé neměli s tradicemi demokratické politiky nic společného. „Poněvadž fašismus je výtvorem nálady,“ psal na konci třicátých let minulého století František Modráček, „může jeho rozmach, jak nás poučuje Itálie a Německo, překvapit národ takřka přes noc. Proto nejsou na správné cestě, kdož vyhlídky fašistického hnutí odhadují podle hrstky mandátů, jež fašistické kandidátky získaly při některých volbách. Toho charakteru je si fašismus dobře vědom – odtud jeho živelní touha po moci, již hledí dosáhnout dříve, než nálada, která jej vynesla, ochabne.“
Recenze původně vyšla na jaře 2019 v časopise IDEA vydávaném spolkem Idealisté.cz.