Ecke: Krizím se postavme jednotně a sociálně

Evropská unie, jednotlivé členské země i jejich občané čelí nevídanému souběhu vážných krizí. Sotva se zklidnila pandemie koronaviru, udeřila válka a s ní související inflace a prudký růst cen energií. Jak si poradit, aby nikdo v Evropě nezůstal napospas, probírali domácí i zahraniční experti a politici při mezinárodní konferenci Call to Europe: Zvládání krizí

Řečníci se shodli na potřebě takové odpovědi na krize, jež by nejen chránila před pádem do chudoby, ale také posílila evropskou soudržnost, napadanou nacionalistickými a populistickými stranami. „Bez sociálních práv nebude demokracie,“ varoval evropský komisař pro pracovní místa a sociální práva Nicolas Schmit.

Mezi hosty konference byl také europoslanec za Sociálně demokratickou stranu Německa a člen evropského výboru pro regionální rozvoj Matthias Ecke. Hovořili jsme s ním o rozdělení EU na Západ a Východ, rolích sociálně-progresivních sil v těžkých časech i výhledech na řešení patrně nejrozsáhlejší ze současných krizí – té klimatické.

Během konference Call to Europe se zhusta skloňuje evropská integrace. Když si vezmeme jednu z výzev, dlouhodobé rozdělení EU na „centrum“ a východní či jižní „periferie“, vidíte zde v kontextu nynějších krizí nějaké proměny?

Krize na jednu stranu ukázaly, že jsme v tom společně. Zvlášť když Rusko napadlo Ukrajinu, snad každý si uvědomil, jak moc potřebujeme společnou odpověď. A v tom jsme, myslím, vcelku uspěli. Na druhou stranu čelíme růstu životních nákladů a cen energií. Krizi, jež dopadá nerovně a nejhůře zasahuje nejchudší. To platí i v mezinárodním kontextu pro regiony, které zkrátka nemají tolik finančních možností, proto je důležité použít kohezní zdroje EU a zaujmout společný přístup namísto menších, nekoordinovaných reakcí jednotlivých států.

Zvlášť v zemích Visegrádské čtyřky od začátku války zní, že patříme do Evropy coby opaku „ruského světa“. Ale dá se ptát, zda to tak vnímá i Evropa a nejsme-li, i co se hospodářské roviny týče, spíše jakési hraniční pásmo…

Nejste. V Německu a západních státech EU panuje určité pochopení, že v minulosti bylo v přístupu k východním partnerům i třeba debatě o energetické politice či závislosti na Rusku mnohé špatně. Málo se naslouchalo kritice. Navíc myslím, že vnímání V4 není úplně jednotné, zvlášť co se týče Polska a Maďarska. Také se chápe, že jedna věc jsou postoje vlád a druhá názory společnosti.

Tato krize nás každopádně sjednotila. Rusko podkopalo principy mezinárodního práva i základních lidských hodnot a je ostatně hodně těžké tu hledat neutrální polohu — buď se jde s Ruskem, nebo s Ukrajinou, Evropskou unií a dalšími. To také znamená, že na rostoucí ceny energií potřebujeme reagovat dohromady.

Nejen v České republice fakticky vymizely levicové strany na úkor populistických, často národoveckých subjektů. Dá se zde vůbec bavit o něčem, co nyní mohou dělat prosociální demokratické síly?

Ale jistě. Politická soutěž v zemích středovýchodní Evropy často dosáhla podoby střetu mezi stranami neoliberálního a sociálně-národoveckého typu, ale myslím, že mnoho lidí chce i něco jiného. To, co můžeme jako sociálně-progresivní síly – ať již sociální demokracie, nebo další subjekty na levici – nabídnout, je spojení úsilí o sociální spravedlnost a svobodu, otevřenost a nadnárodní přístup k politice. Tedy něco, co nacionalističtí konzervativci, sociální národovci ani neoliberálové nemají.

Krize, hlavně koronavirová a následně válečná, ukázala, že se nemálo lidí cítí vyloučeno ze systému, někteří se radikalizují proti liberální demokracii. Jde znovu získat jejich důvěru?

Během pandemie státy opravdu citelně zasahovaly do každodenních životů. Dobré je ale zdůraznit dvě věci. Zaprvé: ona opatření nyní prakticky zmizela. Pandemické kroky byly velmi neobvyklé, a takové taky zůstanou. Nestanou se, jak lidé někdy říkají, předlohou budoucí politiky. A zadruhé: důvěra ve vlády a jejich opatření obecně má souvislost s mírou, s jakou je stát během krize schopen pomoci zasaženým. Totéž platí i při drahotě a energetické krizi. Je třeba alokovat zdroje k zajištění sociálních jistot.

Na této konferenci mluvíme o krizích v množném čísle. Když se ovšem podíváme na krizi trvalejší, klimatickou, zdá se, že je do značné míry zastřena válkou.

Je zkrátka nutné jednat, byť se chápání problému v národních politikách liší. Třeba v Německu jde o zásadní téma. Na evropské úrovni se toho děje hodně, hlavně v oblasti legislativy. Některé kroky ke zmírňování dopadů klimatické změny se přímo promítnou do našich každodenních životů — jde ostatně o zásadní a všeobjímající otázku naší éry. V demokratickém prostředí je ale k čemukoli takovému samozřejmě zapotřebí veřejná podpora.

Rolí prosociálních sil je stavět se za ty, kteří by v ekologické přestavbě mohli prohrát. Potřebujeme kompenzovat možné ztráty i silně investovat, aby byla transformace nejen spravedlivá a sociálně citlivá, ale abychom také využili příležitosti, jež s ekologizací přicházejí. Nejde tu jen o zmírnění klimatické krize, ale budoucnost celkově. Budeme-li se jen trochu starat o další existenci lidstva, všechny země v určitou chvíli přijdou s dekarbonizační agendou. A jestliže bude Evropa ve vedení této přestavby, investuje tak i sama do sebe.

Ptal jsem se i proto, že klimatická opatření tu bývají často nálepkována jako „příkazy z Bruselu“. Dá se na tuto rétoriku reagovat z evropského centra, nebo jde o úkol pro místní politiku?

Obojí. Vztek na „nařízení z Bruselu“ znovu ukazuje, že s ekologickými opatřeními jde ruku v ruce nutnost kompenzačních schémat a klimatických fondů vyvažujících například rozšíření systému pro obchodování s emisemi tak, aby změny nezatěžovaly domácnosti.

Na druhou stranu je tu prostor pro místní politiky. Jistě, vždy se dá říkat, že je to „spiknutí Bruselu proti nám“, ale lze se i naopak ptát, jak může zelená transformace prospět konkrétně nám a našemu městu či regionu. K dispozici je hodně evropských peněz. Na jaký projekt je tedy zrovna my a zde můžeme použít? Odpovědností lokálních partnerů je využívat takové příležitosti ve prospěch svých komunit.

Rozhovor Jana Kašpárka s europoslanem Matthiasem Eckem původně vyšel v prosincovém vydání měsíčníku Sondy revue.